Centrální varna

Je to už nějakou dobu, co jsem si zajímavě poštěbetal s oblíbenými kritiky veřejného stravování na téma: jak zajímavě, lokálně, bio, sezónně, levně, zdravě, moderně a vůbec super uvařit více jak dva tisíce obědů s minimálním množstvím toho nejlevnějšího personálu, tak aby oběd nestál více než dvacet korun, ale zato byl sexy a dokonalý po všech stránkách. Ke své velké hanbě musím přiznat, že já na to nepřišel. Jsem trdlo a ne pořádný hipster. Ale jeden ze zúčastněných projevil přání, seznámit se se zákulisím Hvězdy smrti – tedy centrální varny už zaniklé České správy letišť, konkrétně centrální varny na tehdejším letišti Praha Ruzyně. Jelikož jsem zproštěn slibu mlčenlivosti a tato organizace zanikla, stejně jako letiště už není stejným letištěm jakým bývalo, tak jako takový bonbónek, a zajímavost přidávám několik fotografií s popisy. Kvalitu snímků prosím omluvte, byly pořizovány v noci, přibližně před třinácti lety a já nejsem žádný fotograf.

Na ČSL (České správě letišť)jsem pracoval od roku 1999 do roku 2002. Důvod proč jsem tam šel, byl prostý. Věřil jsem, že podobně jako Japonci zasvětí celý svůj život pilování svojí techniky a začínají pěkně od začátku, aniž by měli ambice stát se supermany během prvních třech měsíců, i já jako adept kuchařského řemesla, bych měl získat schopnost pracovat v kolektivu, připravit více než třista porcí cenově limitovaného jídla, naučit se zakládat vývar ve velkém, dělat knedlíky, porcovat maso, naučit se obsluhovat stroje a tak nějak obecně poznat o čem tohle průmyslové odvětví je.

tzv.“žirafa“ – velký ponorný mobilní mixér který vám udělal krém z polévky od 150 do 400 litrů. Na menší množství to nemělo smysl.

Prvního půl roku jsem tedy strávil na expedici v zahraničním úseku výdeje. Restaurace Praha, kde byla jídla z centrální varny expedována byla rozdělena na několik úseků. Domácí (všechno a všichni před odbavením), zahraniční (po odbavení a pro našince ve zvláštním režimu – byly jsme vlastně jednou nohou za hranicemi) a Francouzská restaurace, což je trochu archaický a zavádějící název, který podobně jako v Obecním domě, nebo v Asociaci kuchařů a cukrářů České republiky označoval něco nóbl a s Francií a její kuchyní to nemělo společného zhola nic. Další expedice byla přímo u centrální varny a chodilo se tam z letištní plochy. A potom byly ještě kantýny na terminálu Jih a dalších místech vzdálených od samotného letiště tak jak ho znáte. V prvním roce se mi podařilo dostat se do centrální varny k samotnému vaření.

v kutru se chystala zelenina a v kádi pod stolem se každou noc míchalo něco kolem 80- 100kg bramborového salátu. Skvělá průprava na řeckořímský zápas :-D

Našimi zákazníky byli zaměstnanci SOOL (Sbor ozbrojené ochrany letišť), příslušníci hasičského sboru, policie, zaměstnanci ČSL, ŘLP (řízení letového provozu), zaměstnanci civilních firem na letišti, leteckých společností včetně ČSA, ale také cestující a návštěvníci letiště před i po odbavení. Takže jakmile se něco semlelo (led, mlha, bouře) měli jsme hodně napilno, protože jednotlivé letecké společnosti rozdávaly vouchery na občerstvení. Vzhledem k tomu že jeden zpožděný let čítal cca dvěstě až třista duší se kterými nikdo v přípravě nepočítal dovedete si představit tu legraci třeba ve tři ráno, když na noční byl jen jeden kuchař a dvě pomocné.

dělička na těsto byla neocenitelným pomocníkem při výrobě kynutých knedlíků nebo buchet, nebo všude tam kde jste měli z velké hroudy těsta udělat kalibrované bochánky. Stačilo odvážit příslušné množství těsta a dělička ho rozdělila na přesný počet porcí

V době když jsem nastupoval, byl jsem ještě ženatý a mladý chlapec, plný ideálů a útvar stravování čítal téměř dvěsta duší. Když jsem letiště po třech letech opouštěl, byl jsem na rozvod, měl jsem dvě děti, ideály měli číhat někde za hranicemi Ruzyně (doufal jsem) a útvar stravování notně prořídl.
Pracovalo se v nepřetržitém provozu. Jedna směna začínala v šest ráno a končila v šest večer, druhá ji střídala. Biometrické čtečky zaznamenávaly naše příchody a odchody prostřednictvím otisků prstů. Do zázemí se procházelo bezpečnostním rámem a vaše zavazadla byla pokaždé rentgenována.

Pohled na centrální varnu v noci. Varna byla varna, ale byla obklopena komplexem chodeb, přípraven, skladů a smyček. Tady jsem poprvé viděl vytloukárnu vajec (místnost určenou jen pro vytloukání vajec!), kroužkovou zbroj pro řezníka který vykošťuje (jeden si vjel vykošťovákem do břicha), nebo stroj na sekání kotlet.

Na denní směně nás pracovalo pět nebo šest kuchařů(včetně šéfkuchaře a zástupce šéfkuchaře alias vedoucího směny), k tomu pět pomocných sil, obsluha bílé a černé myčky, řezník s pomocnou, dvě cukrářky, dvě kuchařky na studenou a dvě nebo tři skladnice. Na expedici na plochu asi čtyři kuchaři nebo kuchařky, na domácí a zahra totéž krát dvě, plus dvě a dvě na debaras, myčky a pokladní…asi čtyři. A potom tady byla ještě pochopitelně administrativa.

Tyto dveře střežené kamerami se otvírali speciální kartou a oddělovaly domácí a zahraniční výdej. Já třeba chodil každý den na záchod do zahraničí

Denně jsme připravovali dva a půl až tři tisíce obědů – byla tři hlavní jídla, dvě polévky, bezmasá alternativa a minutky. Denní nabídka zahrnovala pět nebo šest teplých jídel. K tomu sortiment salátů, dezertů, pečivo, sendviče, chlebíčky a jídla takeaway. Nás jako kuchaře zajímala hlavně jídla – pokud byla nějaká klasika jako třeba svíčková, nebo španělský ptáček, šťastlivec který si ji vylosoval chystal od třista do čtyřista porcí.

Dvouplášťová vana s obsahem 250l, tady jsme vařili knedlíky, rýži, brambory, ale i polévky, dušené zelí apod.

Já byl jeden z nejmladších. Vzhledem k tomu, že šlo o státní organizaci, všechny prachy jsme měli na pásce, měli jsme dovolenou, směli jsme být nemocní a nemuseli přitom jít do práce, od odborů jsem dostal příspěvek na dovolenou v Maďarsku a vánoční kolekci pro děti.
To ale také znamenalo že věkový průměr zaměstnanců byl kolem padesáti, protože v té době se na výpočet výše důchodu používal příjem za posledních pět odpracovaných let a všichni z tohohle byznysu měli stejně jako teď všechny prachy načerno a letiště pro ně bylo jako vstupenka do ráje. A já byl prostě ucho.

Fritéza s obsahem 150l, s mechanickou rampou která po naplnění koše automaticky sjížděla do horkého oleje. Dole byl výpustný ventil. Čistit něco takového byla skutečná radost

Na druhou stranu jsem chytil jako jeden z posledních generaci kuchařů kteří uměli vařit a nebyli chemici – znali věci, které ti o generaci mladší už nepoznali, protože je naplno zasáhla vědecko -technicko – chemicko – potravinářská revoluce. Takže já první rok dusil rýži, připravoval vývar z kostí, bramborový salát a obaloval řízky. Další rok jsem směl vařit jídla 3 a 4, což byl většinou rýžový nákyp nebo francouzské brambory – jak jsem říkal „plechařina“. Metou bylo hovězí maso a omáčky které chystali staří skauti. K těm jsem se dostal ve chvíli kdy jsem třetí rok nastoupil stálou noční. Naučil jsem se pít teplou vodku a nespat.

Starý dobrý konvektomat

Bylo načase posunout se dál. Hodně mě naučil Pepa Kuthan o řezničině ale i o vaření obecně, kdyby tolik nepil mohl být nejlepší, Ivánek, který předloni umřel, propil se dočista k smrti a byl to jeden z nejhodnějších lidí kteří tam pracovali, pan Řezníček, mistr kuchař který pracoval dlouhá léta v Allgäu, Věra Frolíková která dokázala uvařit skvělou rybí polévku aniž by ji jedinkrát ochutnala protože ryby nesnášela. Olda Čeněk, který mě naučil mnohé o psychologii podřízeného a nadřízeného a na dlouho způsobil že jsem se budil s hrůzou že jsem zaspal, čtvrt hodiny předtím než mi zazvonil budík. Filip Landa, který měl rozum a včas si našel práci která opravdu dává smysl, vydělává mu peníze a ještě mu dovolí být s rodinou. Bohouš Bobo Lysý, vynikající kuchař který uměl neuvěřitelně dřít a spoustu toho znal, a taky dokázal vygenerovat spoustu peněz ze kterých mu nikdy nic nezbylo a nakonec byl vždycky sám – děsí mě jak jsme si podobní. A holky které se mnou přetrpěly noční nálety turistů a dokázaly bdít, hnípat u novin, mastit karty, hrát vrhcáby, obalovat řízky i vyprávět vtipy.

A moje pánev, ve které jsem vařil, pekl, smažil – odpékal roštěnou, žebírka, pekl palačinky a bramboráky, dusil menší množství jídel – například 80 porcí. Vlevo za ní ovšem vidíte větší stroj. Na trn se nasazovalo velké rameno se třemi lopatkami, které různě rychle a v různých režimech míchalo chystané jídlo. Pánev měla časovač, vlastní zdroj vody a mohli jsme v ní nachystat až 600 porcí hovězího guláše

Rubriky: Drby | Štítky: , , | Komentáře nejsou povoleny

Bulghur

Když začnete vařit mizrachim a arabskou kuchyň, bulguru a rýži se prostě nevyhnete. Zatímco severní Afrika si ujíždí na kuskusu, na druhém břehu, počínaje Řeckem, přes Turecko až po hranice Egypta se mnohem pravděpodobněji setkáte právě s bulgurem. Bulgur na rozdíl od kuskusu není těstovina, jedná se o obilovinu. Jde v podstatě o polotovar – pšenice která se namáčí, předváří, suší a drtí, či láme na minimálně tři základní typy hrubosti – od hrubého burghulu vhodného na pilafy, přes střední vhodný k přípravě kibbeh (znáte kibbeh? :-)), který se namáčí, míchá s masem a dále drtí či mele, až po jemný burghul, ze kterého se chystají nákypy a pudinky, ne nepodobné krupicovému flameri. Upřímně řečeno, tento bulgur jsem v Česku dosud nepotkal, ale dost možná proto že jsem ho nehledal. Když jsem se snažil přiblížit bulgur účastníkům vaření v páře, vyprávěl jsem jim o parbolizované rýži, o velkém rozdílu mezi biologickou hodnotou rýže loupané a broušené, rýže neloupané, tzv.natural a rýže parbolizované, která ať se nám to líbí nebo ne, v sobě spojuje zachování biologických hodnot rýže neloupané, s lehkostí přípravy rýže broušené. Podobně je tomu právě v případě bulghuru. Pracuje se s ním lehce a snadno, ale zároveň chutná výborně – má plnokrevnou ořechovou chuť celého zrna. Pokud někdy ochutnáte třeba salát Tabbouli (u nás už poměrně známý salát z listové petržele, máty a rajčat s burghulem) v původním znění a bez titulků – tedy z burghulu, pochybuji, že si u vás kuskus ještě škrtne. Kuskus jsem na Tabouli vlastně vždycky používal jen proto, abych demonstroval jeho vlastnosti a schopnosti.
Lidé, kteří věří že jim zachrání život dostatek vlákniny a chodí kvůli tomu nakupovat jen do obchodů Venkovský život, burghul dobře znají a jistě ho požívají v míře nemalé. Ve formě rozličných pilafů, takových jaký si ukážeme právě dneska. My, kteří věříme muminkově mamince, že všechno příjemné prospívá žaludku (vyznavači psychosomatiky a psychosadomasochistiky) si burghul něžně uchováváme doma na přípravu kibbeh, kobeba, nádivky do kuřete nebo jehněte, na saláty a kuťju nejen ve staroslovanském provedení. Lámaná pšenice na sladko není jen ruským a ukrajinským fenoménem. Burghul je rozšířenou a ve velkém nakupovanou komoditou v horských oblastech od Kavkazu po Kurdistán, v Iránu, v Turecku, Sýrii, Libanonu…přestože rýže je super a Arabové i Peršané prostě milují kvalitní rýži, taky to není úplně nejlevnější záležitost, na rozdíl od plebejského burghulu.
V Řecku bulghuru říkali piliguri, v Turecku je to bulgur, arabsky bulghúúúr a Bulhaří si z toho dělali srandu a volali: „Báro? Chceš Bulhara jóó? Velkýho Bulhara, jóó?“

ZELENINOVÝ PILAF Z BURGULU S KUKU SABZI

Vezměte bulgur a pro přípravu pilafu ho jen propláchněte a dejte vařit do osolené vody. Buď ho můžete vařit tzv. na anglický způsob, to znamená jako těstoviny – uvařím ve větším množství vody, když je měkko, scedím a hotovo, ale v případě bulguru můžu použít i poměr na 500g bulguru cca 1 litr osolené vody, kdy ho několik minut necháte mírně vařit, vypnete a pod poklicí ho necháte dojít. Ještě zajímavějším způsobem je takzvaný pohotovnostní režim, kdy si necháte burghul namočený na několik hodin a potom nabobtnalý ale scezený v případě potřeby bleskurychle dorazíte na pánvi, nebo dodusíte s tím, s čím je třeba.

Mezitím v krámě popadnete všechno co se podobá zelenině a zrovna je to k mání. Třeba červenou řepu, česnek, řapíkatý celer, ředkev nebo vodnici, cibuli, karotku, já potkal kedluben tak jsem ho vzal.

Na kuku sabzi budete potřebovat zelené bylinky, ořechy a vejce: kromě aromatických bylinek, které u nás nejsou samozřejmostí ale sehnat se dají, používám i listovou zeleninu jako zelené futro. Kuku sabzi jsem prezentoval jako velikonoční netradiční specialitu v nezapomenutelném pořadu Sama doma, kde jsem uvedl do rozpaků úžasnou paní Kubelkovou.

Takže:
mladý špenát, koriandr, máta, petrželka, použiji i mladé natě z karotky a listy kedlubny, použít můžete i kopr, nebo rehan (u nás jen těžko dostupnou červenou bazalku, typickou pro perskou, a kavkazskou kuchyni)
Aby to drželo pohromadě budete potřebovat 3 vejce a místo ořechů použiji pinie, protože je mám. Do klasického kuku sabzi patří dřišťál nebo granátové jablko, ale vzhledem k tomu že chystané jídlo přímo hýří barvami, klidně vynechám.

A jelikož jsem hladovec a nevím jestli by mi stačila jen zelenina se pšenicí, doplním seznam nákupu o ovčí sýr typu feta.

A teď už to jde jak po másle. Jsou dva způsoby jak učinit zeleninu poživatelnou. Buď uvařit doměkka, nebo nakrájet tak najemno a drobno aby se to dalo jíst i téměř syrové. To je samozřejmě pro náš organismus tak nějak lepší (říkají doktoři). Ale navíc to i super chutná takže proč ne :-) Tenkých plátků řepy, brukve, karotky nebo vodnice dosáhnu použitím svého miláška (kolmé škrabky). Všechno zelené omyju, natrhám a nachystám. Připravím si kuku sabzi – tedy smíchám omyté a nasekané natě s vejci a lžičkou karí a připravím zeleně zelenou omeletu. Zeleninu do pilafu zprudka orestuji na pánvi, ale jen velice krátce, vlastně aby byla jen horká ale ne hotová a smíchám na pánvi s uvařeným burgulem. Kuku sabzi nakrájím na nudle a můžeme servísovat. Kopec burgulu se zeleninou ozdobený praženými piniemi, proužky kuku sabzi a sýrem feta. Pokud máte rádi jídlo trochu pikantnější, použijte olivový olej s výrazným charakterem, chilli papričku a trochu citrónové šťávy.
Nechte si čvachtat.

Rubriky: Nezařazené, Rychle a snadno, Zelenina, rýže, kuskus... | Štítky: , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Mansaf

další nomádská klasika. Jídlo fenomenální už jen tím, že se do dnešních dob servíruje tradičně na veliké míse, kolem které všichni sedí a jedí pravou rukou. Je to jídlo které si při výjimečných příležitostech dávají pouštní tuláci i králové při oslavách svateb, setkáních, a všemožných svátečních příležitostech. Mansaf by se bez nadsázky dal označit jako národní jídlo Saudí, Sýrie, Libanonu nebo Jordánska. Jsou rozličné způsoby jak ho připravit. Klasický recept vyžaduje dlouho vařit jehně posekané i s kostmi úplně doměkka, vývar zredukovat a uvařené maso podávat na míse plné dušené rýže Basmati nebo jiné kvalitní rýže (sadri či anbu), s piniemi nebo mandlemi a s chlebem. Vývar se podává odděleně, střihnutý ovčím nebo kozím jogurtem, případně fermentovaným ovčím sýrem nazývaným džamíd a sousta masa se do něj namáčejí a jí se pospolu a musí kolem toho být děsný nepořádek, ale je to rozhodně skvělý zážitek ve všech směrech.

Když jsem ještě přesně nevěděl jak se mansaf dělá, nabízel jsem ho egyptským skupinám na tento způsob: nasekané porce jehněte jsem udusil v troubě s tymiánem a sedmi druhy koření – výpek z kostí mi zajistil něco jako jehněčí fond namísto zredukovaného vývaru, výpek jsem zahustil smetanovým jogurtem. O džamídu jsem v té době neměl ani potuchy. K tomu jsem udělal dušenou Basmati s mandlemi a piniemi a česká servírka tohle jídlo popisovala hostům jako jehněčí svíčkovou.
Když jsem dělal mansaf s Mahmudem, překvapilo mě že rýži připravoval spíše jako pilaf, základ z cibule a česneku, k tomu bobkový list, celé nové koření, pořádný štipec karí, chilli, všechno restované na přepuštěném másle, potom přidal rýži, kterou osmahnul a klasicky dodusil. Jehně uvařil a s ničím se neredukoval a prostě to říznul jogurtem, který zahustil škrobem (stabilizuje omáčky zjemněné jogurtem aby se jogurt prudkým varem nesrazil). Výsledek byl rozhodně pikantní a dobrý.

Po těchto zkušenostech jsem tyto postupy zkombinoval a vznikl tento v nekošer verzi:
Jehně dám dusit do trouby při velice mírné teplotě cca 100°C, dobře podlité vodou, s česnekem, cibulí, špetkou skořice a několika kuličkami nového koření a solí. Během pečení (což obnášelo asi šest až osm hodin)maso otáčím aby se nevysušilo. Stejně dobře a v souladu s tradicí by se dalo vařit, ale to bych nemohl odejít z domu.
Až když je jehně hotové, osmažím si na másle nakrájenou cibuli a dva stroužky česneku, další nové koření, nakrájenou chilli papričku, špetku koriandru, bobkový list a nové koření. Přidám rýži a když ji restuji, přisypu lžičku Madrás karí. Orestovanou rýži s kořením zaliji výpekem z jehněte, v případě potřeby doliji vodou a dusím doměkka. Část výpeku ovšem ponechám na servis. Na pánvi krátce opeku pinie. Na tenhle moment pozor. Jsou velice chytlavé a jejich zmar zamrzí dvakrát. Za prvé, že to musím dělat znovu a za druhé že jsou poměrně drahé – běžně kolem 900Kč/kg. na Hradčanské v bistru Marhaba se dali pořídit celkem lacino.

Jogurt s výpekem a džamídem přidávám k jídlu odděleně a na všechno sypu marnotratně pinie.
V košer verzi místo másla dám pod rýži olivový olej a jogurt vynechávám, protože i tak je to dobrý. Vynikající a ničím nehřešící varianta mansafu je z kuřete a jehněte napůl, případně s kobeba, masovými knedlíčky z kuřecího nebo jehněčího masa.
Opravdovým triumfem kuchaře je když dovalí na stůl obrovskou mísu s kouřící rýží, celým rozfofrovaným jehnětem a celé dílo je korunováno uvařenou jehněčí hlavou která vývaru dodá grády, podobně jako je tomu v Evropě s ovarovým čuníkem.
Co bych ovšem rád a vřele doporučil vaší pozornosti je právě džamíd, který dodává jídlu neopakovatelnou chuť. U náš ho lze obstarat jen těžko, ve Farahu jsem hi koupil jen jednou a od té doby jsem ho tam neviděl. Takže vlastně nic. Dobrou chuť!!

Rubriky: Bezlepkové, Maso, Tradice, Zelenina, rýže, kuskus... | Štítky: , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Kibbeh

Kibbeh je naprostá klasika ze středního východu. Nese charakteristické rysy nomádské kuchyně. Protože běžně dostupné suroviny na cestě jsou zvířata, která můžete hnát sebou, jsou nenáročná na chov a potom pochopitelně sušené potraviny, obilniny a luštěniny. Čerstvá zelenina je na tom trochu hůř, protože záhonek se jen tak převážet nedá.
S kibbeh se můžete také setkat od egyptské pouště, přes Palestinu a Izrael, Írák a Kurdistán, mnozí uvádějí jako rodnou hroudu kibbeh Sýrii, nebo Libanon. Pod názvy kubba nebo kobeba a v mnoha verzích. Od kibbeh nijja – kibbeh ze syrového jehněčího masa které jsem chystal dneska, přes smažené kibbeh mahshia naplněné dušeným mletým jehněčím masem s piniemi, kibbeh pečené na plechu ve třech vrstvách, rozličné druhy kibbeh z jiného než jehněčího masa, nebo jen ze zeleniny, třeba z dýně. Pod názvem kobeba se setkáte nejčastěji s knedlíčky z burghulu nebo rýže s masem i bez.
Smažené kibbeh můžete koupit i u nás, v některé arabských restaurací, ale tradičně se vyrábějí ručně a je poměrně nelehké dosáhnout takové obratnosti, abyste dokázali dlaní vytvořit co nejtenčí obal, naplnit ho dušeným jehněčím masem a obal uzavřít a opět jen pomocí jedné dlaně mu dát typický tvar. A samozřejmě jich udělat co nejvíc – jeden jako druhý.
Protože v době kdy jsem smažené kibbeh přezdívané také kibbeh nabulusieh dělal v Dahabu, jsem si bohužel neudělal fotky, našel jsem skvělý odkaz na kibbeh na těchto stránkách

Nejznámější varianty kibbeh budeme probírat v sobotu na jehněčí speciálce, ale jako malý předkrm si dovoluji nabídnout jednoduchý recept na kibbeh nijja – syrové kibbeh. Pro jedince s předsudky vůči syrovému masu, doporučuji dobře dochucené kibbeh nijja hodit na gril nebo pánev a získáte skutečně lahodný jehněčí burger.

400g jehněčího masa
150g bulghuru
1/4 oloupané červené cibule
1 stroužek česneku
špetka mletého nového koření
špetka mleté skořice
(nebo špetka sedmi druhů koření)
špetka sušené máty (pokud nemáte rádi použijte čubricu)
sůl
pepř
čerstvá nať plocholisté petržele, nebo máty na ozdobu
osminka citrónu
lžíce kvalitního olivového oleje
lžíce pražených pinií

Burghul namočte na čtvrt hodiny do vlažné vody a potom sceďte. Maso s burghulem, kořením, cibulí a česnekem umelte několikrát na jemnou směs. Ještě dnes se maso s burghulem tluče v hmoždíři na pastu. Získanou směs dochuťte s smíchejte s olivovým olejem a sušenou mátou. Kibbeh rozprostřete na větší talíř, pokropte olivovým olejem, ozdobte citrónem, praženými piniemi a zelenou natí a podávejte s chlebem.

Jediným výrazem kterým bych syrové kibbeh přiblížil je tatarák z jehněčího.

Rubriky: Maso, Tradice, Zelenina, rýže, kuskus... | Štítky: , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Farfel

Konec týdne a psí počasí venku nahrává tomu, abych si udělal radost něčím staromilským, přívětivým a důvěrně známým. První těstoviny které jsem v životě způsobil byly farfelky. První chleba byl bramborový chleba. Všechno si to celkem dobře pamatuju. Farfel je typicky aškenazim záležitost, podobně jako macesové knedlíčky, kugl nebo barches. Ale v dnešní době je mnohem snažší si prostě koupit tarhoňu, nebo nějakou těstovinovou rýži. Pro mě má ale takové vaření význam jako oddech a relaxace.

Koupil jsem si kuře na sobotu a nechtělo se mi s ním moc babrat, ale jak se mi tak hlavou honil jeden recept za druhým a já přemýšlel na co bych měl chuť, najednou to zablesklo. Farfele! Jsou tak jednoduché, poměrně rychlé a mnohostranně využitelné. Dají se použít jako příloha, můžete s nimi naložit stejně jako s haluškami, podávat je v polévce, udělat z nich pilaf nebo s nimi vycpat ptáka. Třeba kuře. Na naplnění jednoho průměrně velkého kuřete (do dvou kilogramů) stačí vyrobit farfele ze dvou vajec a ještě vám zbyde.

2 vejce
200g polohrubé mouky + něco na podsypání
sůl
lžička oleje

Poměr je zhruba sto gramů mouky na jedno vejce. Postupuji stejně jako u jiných těst, tedy abych měl pod kontrolou hustotu těsta začnu s tekutou složkou a postupně přidávám mouku. Dnes jsem ve špajzu našel jen polohrubou. Vejce jsem osolil, přidal lžičku oleje a postupně přidával mouku, dokud jsem vytrvalým hnětením nezískal tužší těsto. Nejméně pracné je farfel strouhat a aby se těsto dalo strouhat, je lepší nechat ho chvilku oschnout a dát mouce čas aby vstřebala vlhkost. Potom, krátkými a silnými tahy nastrouháme na hrubém struhadle farfel. Doporučuji trochu prosypat moukou a rozprostřít aby se vám hned zase neslepily.

1 kuře
1 cibule
2 stroužky česneku
hrst sušených hub
kuřecí droby
sůl
sladká mletá paprika


A mezitím jsem si namočil sušené houby, uvařil kuřecí drůbky a nachystal nádobu na pečení. Na větší pánvi jsem si nechal vyškvařit trochu kuřecího tuku a na něm jsem osmažil cibulku hezky dozlatova, přidal farfel a stroužek rozdrceného česneku a osmažil to dohromady. Osmažený farfel se nerozvaří a vydrží tak ve své podobě i dlouhý pobyt v kuřecím břiše při pečení. K osmaženému farfelu jsem přidal namočené houby, uvařené a pokrájené drůbky a trochu podlil vývarem z drůbků.

Jakmile farfel všechno vstřebal, naplnil jsem směsí kuře a to co zbylo nasypal na dno pečící misky. Kuře jsem osolil a poprášil sladkou mletou paprikou. To je hlavně na barvu, dělá to moc hezkou barvu. Jenže mletá paprika se taky snadno chytí a připálí, takže jakmile šoupnu kuře do trouby rozehřáté na stošedesát stupňů Celsia, přikryji ho kusem pečícího papíru, nebo alobalu. Asi po dvou hodinách na kuře mrknu a sundám mu papírovou čepici. Abych dosáhl hezky křupavé kůrky, je dobré během pečení kuře trochu pocákat vodou. A máme hotovo. Fajn jídlo na sobotu. Mějte se krásně!

Rubriky: Maso, Tradice | Štítky: , , , , , | Komentáře nejsou povoleny