Stál jsem vám takhle jednou na Zelném trhu, v jednom nejmenovaném městě, a prodával bombardino a grilované prase v piadině. Vedle na stánku prodávali nějaké tretky a na druhé straně zbroj, meče, rapíry, tapíry a vampíry. U tretek stála slečna brigádnice, která se zjevně zajímala o jídlo, ale na druhou stranu se nedá říci, že také o všechno co se kolem jídla točí. Jak se tak hezky rozpovídala, vypadlo z ní, že je fascinována dýní a touží si založit foodblog, věnovaný právě dýním. Na otázku, proč zrovna dýně, odpověděla se zanícením a s planoucím zrakem:“Protože je taková všestranná! Dá se z ní udělat, třeba…polívka…a tak…“
Já teda nevím. Když někdo řekne všestranná surovina, napadnou mě spíš vejce, které zvedají, kypří a drží pohromadě těsta, míchají se , vaří, smaží, obalují se v nich řízky a ryby, pojídají se studená i teplá, zaváří se do polívky a jsou taková…všestranná :-D
Připadá mi spíš, jakoby se z dýní stala zase nějaká ikona, posedlost, cpát jí všude je módní, s drobnými rozdíly z ní skoro všichni dělají polívku. Zatímco na východ a na jih od nás se obyčejně zkrmuje prasatům, u nás dýně začíná poměrně slušně frčet. Dýně rozhodně je zajímavá zelenina. Když kamkoliv přijdu a můj zrak padne na hromadu dýní ze kterých mám něco uvařit, jsem jen malinko naštvanej. Protože je mi jasný, že zase bude dýňová polívka, potom nějaký pyré, potom ho osladím a udělám z něj chalvu, potom karí a potom už mi tak nějak začne lézt na nervy, protože dýně fakt není na světě jediná dobrá zelenina. A jen tak mezi námi, hokaido dobrý, muškátová ujde, ale ten zbytek bych teda někdy taky celkem rád hodil prasatům. Ale ta cena!! Uff.
Přiznám bez mučení, že díky době strávené na poušti jsem vpustil dýni do své kuchyně, protože je samozřejmou součástí Couscous Royal, součástí svátečních jídel protože pro svou zlatavou barvu a nasládlou chuť mají symbolizovat štěstí a bohatství. Jenže stejně tak je součástí těchto jídel i kapusta, fenykl, artyčoky a MRKEV!
Zaráží mě, jak málo chvalozpěvů se tady pěje naší nejpoužívanější zelenině, zároveň s bramborou a cibulí.
Když jeden známý v dočasném pominutí smyslů nakoupil asi sto kilo máslové dýně, protože někomu skočil na dýni že prej je to děsně dobrý, měl sklad plný koulí, které celkem nenápaditě pekl a podával s máslem. Asi, že se jmenovali máslové. Dýně teď za trest tvoří zhruba polovinu jeho jídelního lístku a jsem si celkem jis tý, že přečíst si takové menu, tak mi zaskočí a radši půjdu jinam. Známej to měl, a prý to chutná, jako když rozmačkáte brambory s mrkví. A teď mi někdo laskavě vysvětlete, proč, když už to u všech všudy chutná jako brambory s mrkví, si raději za dobrej peníz nekoupím brambory s mrkví? A jsem si skoro jistej, že kdybych měl ze dvou polévek, dvě z brambor s mrkví a ve zbytku jídeláku půlku jídel z brambor s mrkví, udělal bych ze sebe asi trochu bambulu. Ale zpátky k mrkvi.
Mrkvová polévka se zázvorem a chilli, se špetkou muškátového oříšku a nového koření je naprosto pomilováníhodná záležitost.
O mrkvovém dortu, kterého se u nás snědlo několik vagónů, protože Lanka šla na mateřskou a já fascinován jejím carrot cake jsem neodolal, abych se nepokusil prostřelit s vlastní verzí. Stejně super umí být mrkvovej chleba.
Mrkvová chalva je za hubičku a chutná skvěle – jenže musíte mdlé chuti mrkvičky, která tak trochu připomíná dětskou výživu, pomoci – ideálně osvědčenou kombinací kardamomu, skořice, drceného hřebíčku a špetky mletého nebo trošililinku čerstvého zázvoru.
Fakt, že u aškenázů po dýni nikdo ani nevzdechl, ale symbolem prachů, štěstí a světlých zítřků byla mrkev nakrájená na kolečka, která nápadně připomínala dukáty, ať už v goldene joich – slepičím vývaru pro svatební účely, cimes a na ně navazující maso dušené v mrkvi, je výmluvný.
Před pár dny jsem chtěl populisticky strčit pod sušenou tresku dýňové pyré, jenže jsem měl smůlu – v Minoru dlabou na trendy a dýně nebyla. Ale měli mrkev. Prdnul jsem do ní kousek másla, olivový olej, špetku muškátového květu, pár kapek citrónové šťávy a sůl a hoplá! Jak jsme si pošmákli.
A zatímco já jsem znal mrkvový salát jen s jablky a citrónovou šťávou a dokázal jsem to pozřívat v množství těžko uvěřitelném i přesto, že šlo o syrovou zeleninu, v severní Africe mi předvedli jak to umí být super s datlemi a růžovou vodou, překvapivě s okurkou a sardinkami a nebo kořeněná mrkev kterou jsem vám vyfotil.
šéf studené kuchyně Zaiání v hotelu El Mouradi, prezentuje mrkvový salát s okurkou, citrónovou šťávou a sardinkami.
Lupínky syrové mrkve, které by se vám dobře kousali dělá škrabka. Miluju jí čím dál víc. Na pánvi jsem nasucho opražil kardamom, černou hořčici, koriandr a římský kmín a z koření, olivového a dýňového oleje s citrónovou šťávou nachystal zálivku. Do mrkve jsem seknul trochu plocholisté petržele a natrhal mladé natě z mrkve, nať fenyklu a přidal trochu rukoly, která mi zbyla. Mňamka! A je to prej dobrý na oči, ale to už bych byl Bystrozrakej.
Prach z pouště má v sobě zbytky čehokoliv co se tady potlouká a povaluje – zbytky vysušených mtrvol z pouště, trus a bordel po turistech, kteří si jdou fotit Saharu a dělají z ní jeden z největších odpadkových košů na světě, pod vlivem pověry, že poušť spolyká všechno, ale i poušť umí zvracet a to se moc neví. Třeba v Afghoši takový prach dost ošklivě poškrábal naleštěný lak pověsti jednoho předního českého kůkinkšoumena, když kontaminoval jupíjájou grilovačku pro naše hochy ve zbrani a šoumen teď vypadá jako pitomec, protože asi nebyl na Sahaře a neví, že buď musí bejt odolnej a vytrénovanej v požívaní čehokoliv a mít praxi v mytí prachem a pískem, dlabat na pitnej režim, protože zjistí že se mnohem míň potí a pije jen tolik, kolik potřebuje a ne kolik se píše na internetu, nebát se pouštních blech a škorpiónů jako já (podělal jsem se fatálně jen dvakrát, z toho jsem si jednou nadělal do ponorkové tělňašky, protože ve vádí už bylo chladno a taková tělňaška sahá daleko pod zadnici a když si jí potom chcete sundat, tak si to všechno rozmažete po zádech a takovej bordel prachem ani pískem neumejete), nebo – a to je případ všech super hotelů v místě, jako byl třeba El Mouradi v Douzu (adresa BP 48-4089 El Kantaoui – Tunisko) – umývat veškerou zeleninu ve slabém roztoku hypermanganu, úzkostlivě dbát na čistotu, mít návštěvy z hygieny každý zatracený týden, ale přes všechna opatření vařit chutně a hezky i když pořád ne jako Dita P., která sice někde obšlehla recept na marocký mrkvový salát, ale já jedl s radostí a potěšením mrkev v salátu SYROVOU a jediná věc, kterou si do salátu vařím jsou luštěniny a obilí – pokud nejsou naklíčené.
Takže si to shrneme. Mrkev je super syrová, nebo uvařená dost málo. Má sexy barvu. Když už jde do tuhýho, umí z jedný strany podepřít dýni, nebo jinou zeleninu když napadá na jednu nohu. Je levná. Je to Popelka, kterou každý bere jako samozřejmost, udělá svou práci a nikdo neřekne děkuji, ale na piedestal se staví její tlustá nevlastní ségra dýně.
A historka nakonec, pro Terezku. Byl jsem obviněn z genderové diskriminace, protože (aniž bych si toho povšiml, jsa mužem, používám metafory evokující rozpustile především potravu pro temnější mužské alter Hugo)píši v první osobě mužského rodu a sem tam se pochvalně zmíním o ženách a já musím uznat, že to fakt není fér, sem tam bych měl pochválit zadek, nebo vlasy nějakýho chlapa – třeba Brada Pitta.
Na jednom kurzu vaření mě jedna krásná mladá dáma neustále prudila. Zcela zjevně si na mě přišla smlsnout. Všechno komentovala, nikoliv však v pozitivním slova smyslu – spíše všechno podrobovala pochybovačné analýze, kriticky odsuzovalo to co jsem říkal a předváděl, až mi v jednu chvíli došla tak trochu trpělivost a říkal jsem si, že takového záškodníka je lépe mít hezky na očích a pod dohledem a vytáhl jsem si jí, aby mi jako pomohla. Nafasovala speciální škrabací peelingovou rukavici z řady Apetit a jednu velkou, tlustou mrkev a pokyn, aby mi ji hezky oškrábala. Tu zahodila, se slovy, že je na ní moc tlustá a velká a vybrala si jinou, sympatickou mrkev, imponující velikostí, šťavnatostí i tvarem – beru to čistě podle obrazu svého. To co následovalo, jsem ale nečekal ani ve svých nejzvrhlejších představách. To, co ta paní s tou nešťastnou…tedy možná v tu chvíli šťastnou mrkví předváděla, bralo přihlížejícím pánům dech, ženám muže a mě posluchače. Všichni se dívali s otevřenou pusou na to, jak zmíněná dáma s láskou a péčí, něžně a zároveň důrazně čistila mrkev sem a tam, nahoru a dolů, a postupně tempo zrychlovala a s naprostou přesností, která je vlastní jen těm, kdo mají dlouholetou praxi zase zpomalovala, chvíli se zdržovala u silnějšího konce a potom se zase důkladně věnovala mrkvičce po celé její délce, ale to co mě zaráželo nejvíc, byl fakt, že i přesto že mrkev se leskla jako diamant a zcela zjevně začala intenzívním pucováním ubývat na objemu, chyběla jen chvilka aby usilovným třením nevzplála – paní zaníceně pokračovala, a ne a ne přestat. Nikdo mě neposlouchal a všichni koukali, jak dře a dře a na její lesknoucí se oči a špičku jejího ostrého růžového jazýčku, který vystrkovala tím zaujetým nasazením. Nakonec jsem jí mrkev musel sebrat se slovy: „Myslím, že už bude milostivá…“ Tak vidíte. Takhle by vás dýně rozhodně nepobavila. S tou by se tak možná dali hrát žertovné kuželky.
