Tamr, tamar, tamarind

S tamarindem jsem začal koketovat poměrně dávno. Přitahoval mě, ale nějak jsem nikdy neměl dost času, trpělivosti nebo chuti s ním pracovat víc. Upřímně řečeno mi ze začátku ani nějak zvlášť nevoněl, chuti byl mdlé a kyselé. Zkoušel jsem z něj vyrobit tenkrát jakousi omáčku k rybě či co, ale nepřišlo mi to až tak zajímavé, abych v tom pokračoval.

tamarindové lusky

Moje slovní, lingvistické a etymologické eskapády musí školené a vzdělané odborníky asi moc bavit. Ale uznejte sami. Jestli tamr je arabský výraz pro datle, jméno Tamara se odvozuje od hebrejského tamar – datlová palma a tamarindu se přezdívá „kyselé datle“, může to zblbnout i takového ignoranta jako jsem já.
Nerad se vzdávám, a tak jsem při první příležitosti – tedy když jsem potkal balení tamarindovývh lusků – neodolal a koupil je. A potom jsem absolvoval znovu celou proceduru s namáčením (plavat umí, to tedy jo), loupáním (i když do loupáčku mají daleko) a nakonec ani ne tak dlouhým vařením. A když jsem vzniklou pastu propasíroval a vyhodil pecky, nastal jeden z nejtěžších úkolů – kam s ním.

tamarind po pitvě

Přelétl jsem letem světem recepty z Mexika, Thajska a Indie a věnoval se jeho využití spíše v kuchyni perské, arabské a mizrachim.
Z tamarindu se dá vyrobit opravdu lecos. Ale myslím, že se vám spíše vyplatí koupit tamarinodovu pastu, než riskovat patlání se s lusky a jejich lepivou dření, ne nepodobnou katzendrecku a případný neúspěch. Rozhodně získaný tamarindový sirup využijete u omáček k rybám, drůbeži nebo jehněčímu masu (podobně jako například rummán – melasu z granátových jablek) – je příjemně kyselá, lehce natrpklá, ale zdaleka ne tak ostrá jako rummán. Spíše mdlá. Umím si docela dobře představit tamarind v omáčce s kuřetem a kdoulemi, sušenými citróny, nebo pasírovanými rajčaty a zelenými olivami. Z tamarindového sirupu se také připravuje osvěžující nápoj – limonáda. Z tamarindové pasty se dá vyrobit velice svěží sorbet, nebo zmrzlina. Já si nachystal pokus číslo jedna a další zmatení pojmů.

tamarindová pasta

Kataif se dá koupit v Řecku. Je to sladká, přesladká sladkost – tenké a dozlatova upečené tenounké nudle, tenčí než vlaskové, známé na Blízkém Východě jako konáfe, konáfe nábulusíe, a podávané s drcenými ořechy, sekanými pistáciemi, kozím nebo ovčím jogurtem, či spíše zakysanou smetanou, na Balkáně a v Turecku nazývanou kajmak.
V Libanonu a Sýrii si ovšem pod pojmem kadaif představují něco docela jiného. Doporučuji prostudovat odkaz pod názvem qatayef Rozbor rozdílů mezi názvy kataif a konafe se věnuje jedna z nejpoužívanějších encyklopedií – zatím jsem neviděl, že by to někdo jiný, někde řešil. Prostě to tak asi je.

před a po naplnění

Jde o poměrně snadný recept, nicméně jsem starej jezevec, a tak jsem si s estetikou nikdy hlavu moc nelámal. To už jste asi postřehli. Takže můj kataif, rozhodně není tak krásný jako například v tomto nádherném fotoseriálu, který vás bez větších úskalí provede celou přípravou.

smažený kadaif

Já vám ukážu jen něco, páč to zdaleka nemám tak krásný a bylo by trochu zvrhlý se tím chlubit. Ale čím se pochlubit můžu, tak tím, že můj otec, který je normálně živ točeňákem, kolou a nakládaným zelím, mi to všechno po vyfocení spapal, vylízal talíř a POCHVÁLIL TO! To se normálně neděje. Pro ty, kdo neumí turecky.
Pasta z tamarindu s vanilkou a lžičkou medu jako jeden komponent.
Tenounké lívanečky, ovšem jen z vody, a bez cukru jako komponent číslo dvě. Pečou se jen tak aby ztuhly a pouze z jedné strany.
Ty se budou plnit nasekanými vlašskými ořechy s trochou medu a špetkou skořice.
Přepuštěné máslo na smažení naplněných kadaif.
Cukrový svar s růžovou vodou na závěrečné glančení. (to slovo neexistuje, ale cukrový sirup za jedna osladí jalové lívanečky, za dva jim dodá lesk.)
Nějaký dobrý jogurt, nebo zakysanou smetanu, „aby to nebylo suchý“(oblíbená hláška českých stravníků, když zdůvodňují proč konzumují až čtyřnásobné množství omáčky, proti celému zbytku světa)
Jaký to je? Nechte se příjemně překvapit! A to je dneska asi tak všechno.

mňam