Cha cha chala

Chala, anebo jak se u nás také říká barches, je chléb bílý, chléb sváteční, chléb šábesový. Jídla vycházející z tradice, když už nezmizeli v prachu knihoven je třeba brát s rezervou. Nebýt tradice, barches by vystrnadili croissanty s džemem. V kontextu doby byl barches to nejlepší co mohla hospodyně v době štetlu na šábesový stůl položit. A tak to má být.
Chala je plná symbolů jako už všechno co se pokládá na stůl v židovské kuchyni. Moc hezký článek o chale napsala kdysi Yva zde.

Chala
Pro jednoho starého mládence:
půl kila polohrubé mouky
lžíce rozinek
lžíce máku
tři vejce
půl deci oleje
půl kostky droždí
půl lžíce soli
půl lžíce cukru

Mouku prosijeme do mísy, abychom se zbavili případného hmyzu. Do mouky uděláme důlek a do něj rozdrobíme půl kostky droždí. Přidáme cukr, trochu vlažné vody a prošleháme vidličkou. Posečkáme dokud to nezačne bláznit a potom přidáme dvě deci vlažné vody, dvě vejce, sůl a olej a vypracujeme těsto. Hladké a pružné těsto necháme vykynout a přidáme rozinky a znovu propracujeme. Rozdělíme těsto na dvanáct dílů – právě tolik bylo izraelských kmenů. Z každého dílu vyválíme delší pramen. Teď to začne být zábava. Čtyři prameny spojíme na konci a čtvrtý podvlékneme pod třetím a položíme mezi první a druhý. První nechce zůstat ze hry a tak se nechá přeložit doprostřed mezi druhý a třetí. A znova čtvrtý podvlékneme pod třetím, mezi první a druhý. Jednička na pozici mezi druhý a třetí. Čtvrtý podvlékneme pod třetím a tak to stále opakujeme. Chápete to? Dopleteme do konce a prameny zmáčkneme a trochu stočíme dospod aby nekazily dojem. Zbylé dva prameny stočíme jako provaz a umístíme na pletenec ze čtyř. To je první chala. A teď totéž proveďte se zbylými šesti kousky těsta. Chystají se dvě chaly, symbolizují dvě desky zákona které přinesl Mojžíš Izraelitům a taky dvojitou porci many, kterou dostávaly Izraelci vždy v pátek při svém exodu z Egypta. Pokud pletete páté přes deváté a nefrčíte si v numerické symbolice, kabale a dalších mystických vědách, klidně spleťte chalu ze tří pramenů jako cop. Chala se obvykle plete ze tří, čtyř nebo šesti pramenů.

Upletené chleby nechejte dobře vykynout a zatím si rozehřejte troubu na stoosmdesát stupňů Celsia. Chalu potřete vejcem (to je to třetí vejce na seznamu), posypte mákem, nebo sezamem – ten také symbolizuje manu padající z nebes a dejte péct. Chala neboli barches se peče do zlatohnědé barvy. Na Roš Hašana se pečou kulaté chaly, stočené z jednoho pramenu. Symbolizují kontinuitu života, kruh bez začátku a konce. Skutečný lesk jí dodá když ji těsně před dopečením potřete štětcem namočeným v medu, lehce zředěném vodou se žloutkem.
Slovo chala znamená díl. Nazývá se tak i malý díl těsta, který se odebírá a spálí v peci, přičemž se odříkává modlitba. Je to nařízení z Numeri 15,21:

“ Z prvotin své obilní tluče, budete dávat Hospodinu oběť pozdvihování po všechna svá pokolení.“

Pro zbožné židy to znamenalo oddělovat z těsta jednu čtyřiadvacetinu a věnovat ji kohenům (kněžím).Slovo barches se používá vpodstatě jen u Aškenazim ve střední Evropě a znamená požehnaný (baruch). Aby byl šábes dobře zvládnutý, zadělával se barches už ve čtvrtek večer, kynul přes noc a pekl se v pátek ráno. A možná je na místě pokusit se vysvětlit kde se u všech všudy vzal ten tvar který jakoby by vánočce z trouby vypadl. Ono totiž ve starém Německu, dokud tam ještě židy měli jakžtakž rádi a dělali s nima dobrej kšeft, se nezrodilo jen jidiš, ale jak už bylo zvykem, židovská kuchyně pružně přebírala a podle kašrutu upravovala místní gastronomii. Tedy i slavnostně zdobené chleby, které dnes reprezentuje vánočka nebo štóla. S podobnými slavnostními druhy chleba se setkáte i v Itálii, Španělsku, Rusku, nebo v severní Africe. Zkuste se mrknout třeba na Pan de muerto, nebo margarita.
A ještě jeden chlebovej:
Rebecin Roubíčková se ptá v pekárně na cenu barchesu. Pekařka jí ukáže menší a větší a říká:“Malý barches je za tři koruny a velký za osm.“ Rebecin Roubíčková se zachmuří a podotkne:“Kdybyste je nedělali tak poctivý, vyšlo by to jistě levněji.“ Prodavačka se k ní nakloní, spiklenecky mrkne a pošeptá:“ Věřte, víc už se to ošidit nedá, my to zkoušeli.“

V Krakově mě stihli naštvat tím, že mi jako barches podali vánočku s mandlemi. Byla sladká. Byla to vánočka. Dokonce s drobenkou, hmmm. Pokud se vám nepovede barches, obvykle to není jeho chyba. Ke všemu je třeba trochu cviku. Přesto že některé zdroje vkládají do barchesu rozinky jen při Roš Hašana, já se drze přiznávám, že rozinky mám i v tom šábesovém. A je skutečnou rozkoší, když ve svém bílém chlebu narazíte na rozinku. Joj!!

Rubriky: Pekárna, Rozinky a mandle, Tradice | Štítky: , , | Komentáře nejsou povoleny

Dopis Martě

Milá Marto,
je to už dlouho, co jsme se neviděli. Jsem moc rád, že od chvíle kdy jsi pekla svůj první chleba, už jsi alespoň pochopila že poměr mouky a vody je věc celkem zásadní a nedostatek jednoho, nebo druhého nelze ignorovat. Doslechl jsem se, že ses pustila do boje s kváskovým chlebem a moje doporučení jak vyrobit prostě a jednoduše kvásek ti příliš neposloužil. Veškerý čas který jsme tedy spolu strávili při mísení, hnětení a všechno co jsem se ti snažil ukázat a předat jakoby vyletělo komínem. Vím, že máš ráda všechno hezky napsané, zvážené a změřené. Jenže ouha! Takový přístup snad může fungovat ve chvíli kdy je mouka kvality konstantní, počasí stálé a váha velice přesná. Jak ale autority podotýkají(musím se odvolávat na autority jelikož já sám ani můj chléb zjevně žádnou autoritu nevzbuzujeme), nechám teď tedy promluvit jednu z autorit pro mě nejrespektovanějších Claudii Roden, jejíž recepty mi bez problémů fungují:

„Téměř všichni lidé, kteří mi dávali recepty, neříkali přesně, jakou mouku použít, řekli zkrátka „mouka“- čímž většinou mínili hladkou bílou pšeničnou mouku. Mnozí často neuváděli ani množství, řekli:“Mouky tolik, kolik je třeba“ nebo „Dokud mouka přijímá vodu“. Takto se recepty předávají v tradičních společenstvích. Je to logické, protože množství vajec, nebo vody, které mouka pojme se často liší. Tyto rozdíly neplatí jen pro mouky z různých zdrojů, odlišnosti se objevují i u stejných druhů mouky. Dlouhá léta připravuji pizzu z obyčejné i chlebové mouky. Když jsem zkoušela nové recepty pro svou italskou kuchařku, zjistila jsem, že množství vody uvedené v mé středomořské kuchařce není správné. Zatelefonovala jsem na Britskou komisi pro mouku. Vysvětlili mi, že mouka se rok od roku liší, dokonce i když se obilí pěstuje na stejném poli, že je víc či méně nasákavá a že mezi obdobími, které jsem uvedla, se určité rozdíly objevily. Mohu proto říci jenom to co mé zdroje: když pracujete s moukou, počítejte s tím, že budete muset podle okolností přidávat mouku, nebo vodu.
Claudie Rodenová, Kniha o židovské kuchyni

Když jsem naposledy slyšel historky o tom co jsi zase připálila a co nedopekla, zamrzelo mě trochu, že jsi postup který jsem ti se vší pokorou a respektem ke své i k tvé práci předal, nazvala vágním jen proto, že jsi to zase nějak zbabrala. Musím se přiznat, že jsem si to slovo musel najít ve slovníku. Vím co je vágus, vajgl nebo vagón, ale vágní jsem neznal.
Celý problém se týkal hustoty kvásku, který jsem uváděl:“jako těsto na lívance“. Podle tebe je tento údaj vágní. Podle slovníku to znamená:“nejasný, nejednoznačný, neurčitý, nepřesný“ Tak tomu bych rozuměl.
Má milá Marto. I já jsem se ke svým chlebům musel propéct. Ale ještě dřív, než jsem začal vandrovat do chleba, tak jsem se aspoň naučil lívance. Snažil jsem se poctivě všem předávat svoje chabé zkušenosti a skromné znalosti, pokud možno tak, aby jim rozuměli. Nejsem velkým příznivcem nadbytečného užívání cizích slov, pokud pro ně máme v češtině slovo jasné, zvukomalebné a srozumitelné. Takže, zřejmě máš nějaký komplex který tě nutí komplikovat i jednoduché věci a povyšovat školometský přístup spojený s měřením a vážením i tam kde bys už dávnou vládla docela prostou zručností a sekala chleba mechanicky, pokud bys jen na chvíli opustila svůj složitý svět čísel a cizích slov a věnovala se jen pečení a použila při něm místo kalkulačky hlavu, a místo čísel logiku. K tomu totiž tento přístup vede. Uchopit srdce receptu, pochopit vlastnosti a možnosti surovin které používáš, přijít na to jak a proč se chovají, ti rozváže ruce a umožní hrát si. Je to pro tvou další kariéru rozhodně lepší přístup než se učit nazpamět recepty, nebo spoléhat na zkušenost druhých, zapsanou v ušmudlaném notýsku. Já potřebuji upéct chleba kdekoliv a téměř z jakékoliv mouky. Ty budeš vždy jen otrokem těch šikovnějších a zkušenějších, otrokem receptů a případný neúspěch potom vždy padne jinam než na hlavu tvé nešikovnosti a odpusť – jisté omezenosti.
Doporučuji tedy: než se začneš pouštět na tenký led pekařiny a chrlit oheň a síru na hlavu těch kdo ti nepředali přesnou informaci podle které bys mohla postupovat téměř poslepu a dosáhnout zaručeného úspěchu, nauč se napřed aspoň ty lívance. A zkus to bez receptu. Mám tě rád. Hlavně se neurážej a uč se. Ne nazpaměť. Tak abys to pochopila!!
Tvůj Hugo

Rubriky: Marta v kuchyni, Pekárna | Komentáře nejsou povoleny

Jehněčí speciálka v Brně

V sobotu 15.12. 2012 od 12 hodin začíná v Brně jehněčí speciálka. Tentokrát to vezmeme opravdu důkladně. Pochopitelně si napřed nachystáme dostatek arabského chleba abychom měli naše výtvory s čím ochutnávat a potom se už budeme věnovat jen a jen jehňátku. Jak vyvrhnout, jak stáhnout, jak rozdělit maso, a nakonec několik receptů pro inspiraci, jak zpracovat jehněčí mozeček, žaludek, játra, srdce a další recepty na zpracování jehněčího masa inspirované judeo arabskou kuchyní. Abychom se nijak neomezovali, pochopitelně si vyšvihneme i dezert, salát a pořádnou konvici nana thei – mátového čaje. Další informace a závazné přihlášky prosím směřujte na adresu rozinkyamandle zavináč gmail tečka com.
Moc a moc se na vás těším!! :-)

Rubriky: Maso, Pekárna, Rozinky a mandle, Tradice, Zelenina, rýže, kuskus... | Štítky: , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Na talíři jehně

Bylo mi dáno do vínku vyhledávat ve věcech kolem sebe to společné. nacházet společnou řeč, spojovat lidi podobných zájmů a přes drobné odlišnosti vyhledávat to co sjednocuje.

Pro muslimského hospodáře a většinu vyznání Písma je typická pohostinnost. Pokud máte tedy tu čest být vzácnou návštěvou v muslimském hospodářství, můžete se stát příčinou k porážce jehněte, podobně je tomu při oslavách narozenin, setkání starých přátel, nebo svatbě. Jehně je zvíře jako každé jiné. Takže zažitá představa že jehně je kýta nebo kotletky, a to připravované téměř výhradně pečením je skutečně jen zažitá představa. Malý miniserál představí několik málo typů jak naložit s jehněčím masem s co nejmenším odpadem. Recepty pochází ze středního Východu a jsou inspirovány kuchařkou Kuchyně palestinských Arabů od Eleanor Saleh, ale postupně jak byly uváděny do praxe, jsem si každý z nich trochu přizpůsobil „na ruku“.
Příjemným překvapením pro mě bylo když se na pražském Prague Coffee Festivalu prodaly dva plné tály jehněčího karí. Svědčí to o tom že lidé nakonec nemají k jehněčímu a skopovému obecně takový odpor jak jsem si myslel. Takže pokud vám to udělá radost napíšu na něj recept i sem.

Takže si představte situaci že před vámi leží poražené jehně, stažené a vyvržené. Za normálních okolností se u nás z vnitřností využívají jen játra a občas srdíčko. Hlava se vyhazuje a zbytek vnitřností také. Což je celkem škoda. Podobně jako se vepřový žaludek plnil tlačenkou, i v arabské kuchyni se žaludek naplní a udusí, játra, srdce, ledvinky a jazyky se používají buď dušené jako kammunea, nebo se podobně jako ovar uvaří a nakrájí na kostky, a podávají se se zálivkou z olivového oleje, citrónové šťávy a petrželky. Hlavu není úplné snadné zbavit kůže, ale když se to podaří je třeba narušit lebku která po uvaření nebo upečení ztvrdne jako pancíř a vy byste se nedostali k mozečku. Btw. na mozeček budou také dva recepty. Střívka se pochopitelně plní nahrubo semletým ořezem s mletým masem a jehněčím tukem a grilují a podávají jako takzvaný makanek nebo v severní Africe merguez. Nožičky se používají na vývar.
Když jste ovšem exhibicionista, je téměř vaší svatou povinností upéct jehně vcelku, pokud možno s nádivkou a prezentovat na hromadě rýže s mandlemi nebo piniemi alias snóperem. Na samém vrcholku leží pečená jehněčí hlava která slouží jako důkaz toho, že jehně bylo skutečně poraženo podomácku a na vaší počest a nebylo jen někde koupeno.

Potom je tady několik forem kibbeh – první z nich z absolutně čerstvého masa svérázný jehněčí „tatarák“ z dohladka utlučeného nebo umletého masa z kýty nebo hřbetu s burghulem, následuje kibbeh který můžete potkat v arabských restauracích – smažené šištičky z jehněčího s bulghurem plněné dušeným jehněčím s cibulí a piniovými semínky. Potom následuje celá řada dušených nebo vařených pochoutek z jehněčího, za všechny velice tradiční mansaf, jídlo králů.

Návrh na seminář na toto téma se v Praze nesetkal s velkým ohlasem, ale postupně budou recepty zveřejňovány zde a seminář pokud brněnští foodies projeví zájem, proběhne v polovině prosince v Brně.
Dnes si tedy v rychlosti řekneme jak naložit jehněčí na prosté a obyčejné karí, které si můžete udělat hned druhý den.

Nachystejte si jakoukoliv masitou část jehněte, kolena, žebra, hrudí, plecko nebo krk a nakrájejte na kousky. Na maso z půlky jehněte což obnáší cca 5 až 7kg masa s kostí použijete tři palice česneku, oloupaného a rozdrceného, kořen zázvoru nastrouhaný na hrubo, tři citróny nakrájené na kolečka, čtyři cibule nastrouhané nahrubo, směs sedmi druhů koření (k dostání ve Farahu) nebo použít vlastní namíchanou směs složenou z mletého černého pepře, drceného římského kmínu, muškátového oříšku, skořice, kardamomu, mletého koriandru a fenyklu. Následuje větší sklenka červeného vinného octa, stejné množství oleje, sůl a větší svazek nasekané listové petrželky nebo koriandru. Samozřejmě nesmíme zapomenout na pořádnou dávku nasekaných chilli papriček pro milovníky hubohoře. Všechno se míchá přímo do nakrájeného masa a nechá přes noc v chladu odpočinout.
Druhý den se všechno vloží do hrnce, přidají se na kostky nakrájené brambory a na větší kolečka nakrájená mrkev, kdo má rád dýně, květák, hrášek nebo jiná sladká zelenina podle vašeho uvážení. A teď už jen dusit a dusit a dusit úplně doměkka a podávat ideálně s rýží Basmati. V nekošer verzi můžete hned ze startu přidat do „štěpného materiálu“ tedy enzymatického startéru, trochu jogurtu a na závěr zjemnit smetanou.
Dobrou chuť a zase příště nad jehněčím na talíři!! :-)

Rubriky: Maso, Tradice | Štítky: , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Sladka Istra v Koperu

Když jsme se potkali s Alberto Pucerem v Padně, skvěle jsme si popovídali o kuchařkách, o vaření ale třeba i o foodstylingu. Nebudu tady tvrdit že tak a tak je to dobře a tak a tak je to špatně. Můžu říct jen svůj názor, a to že mám rád když si je jídlo na fotce podobné, když je to jedlé a teplé, prostě takové jaké má jídlo ze své podstaty být. Bez leštění, čechrání, nic není studené a syrové, když to má být horké a uvařené nebo upečené, prostě je to to co to má být se vším všudy. Protože v tom je – alespoň pro mě – skutečný půvab, skutečného jídla. A to další je jen na schopnostech fotografa. Alberto s tím měl při tvorbě své knihy také trable. Přestřelky s fotografy byly na denním pořádku. Tihle umělci, měli trochu estetický trable s tím, že jídlo vypadá tak jak vypadá. Bez krášlení, malování, leštění a nafukování. Ale Albertovou staromileckou zásadou bylo, podobně jako tou mou (a to víte, že focení ABSOLUTNĚ nedávám), že jídlo které je na snímku vypadá tak, jak bude vypadat to vaše až ho uvaříte. To vaše možná i líp :-D

Alberto nás pozval na festival Sladka Istra o kterém šla také řeč, protože v souladu se svou filozofií, Alberto například nebyl tak úplně smířený s tím, že na regionálním festivalu slovinské sladké kuchyně se má prezentovat čokoláda, nebo speciality jiných kuchyní než je ta místní nebo alespoň sousedních zemí. Alberto sám se svým partnerem připravoval na festival vynikající ořechový štrúdl a nějaké další delikatesy. U toho jsem nemohl chybět.
V den návratu jsem tedy nezamířil přímo k hranicím ale vzal jsem to přes Koper, menší přímořské město na severozápad od Portorož. Nebylo těžké najít místo kde se festival konal. Spousta a spousta aut a tři obrovské party stany naplněné cukrovím k prasknutí.
Okamžitě po vstupu nás téměř omráčila sladká vůně jak z továrny pana Wonky. Cukr byl ve vzduchu, na zemi, na lidech, na oblečení…prostě všude. U vchodu jste mohli nakoupit kupóny za degustaci v ceně 1 euro za jeden vzorek, ale pokud vám snad zachutnalo, větší a plnohodnotné porce se prodávaly za peníze.
Tlačenice byla všudypřítomná. Kromě lokálních dobrot z organizací MAS (místní akční skupiny) a rozličných občanských spolků a sdružení, tu byli i drobní výrobci, ale také cukráři velkých hotelů a cateringových firem.
Pochopitelně tady byli i stánky s kuchyňským náčiním, kuchařskými knihami, ale i satelitní navigace. V dalším stanu se prodávalo víno a probíhala soutěž o nejlepší malvaziji a refošk, který je nazýván klenotem slovinských vín, hutné a plné červené víno, nepostradatelné pro přípravu některých klasických slovinských specialit. A samozřejmě likéry a rakija… Já jsem se našel u spousty stánků – bosenské sladkosti jako baklava, halva, katayf nebo moje oblíbená tufahija, jablko plněné ořechy se skořicí a sladkým sirupem. A kafe z džezvy!
Samozřejmě nesměl chybět ruský stánek s čajem, matrjoškami, chalvou a konfetami – populárními ruskými bonbony.
Ujišťuji vás, že ochutnávat mě přestalo bavit téměř okamžitě po vstupu. Jakmile jsem zacítil tu omračující sladkou vůni hned mě přešla chuť. Ale to se rozhodně netýkalo vína a likérů. Shodli jsme se na tom, že spousta výrobků se často v rozličné kvalitě a podobě opakovala, ale když jsme se upřímně zamysleli nad tím co by se asi prezentovalo u nás, došli jsme k závěru že by to o moc větší sláva nebyla. Často jste mohli potkat gibanicu – sladkost z křehkého těsta naplněnou mákem, tvarohem a jablky, rozličné strudeli (štrúdly) s náplní z jablek, ořechů nebo tvarohu, sladké a hutné „chleby“ s fíky a kandovanou pomerančovou kůrou, ale i skvělé „kremeše“ které známe i u nás.
Fíkové varenje s pomeranči a skořicí svařených s refoškem je přesně ten druh rustikálního zvěrstva které mám rád.
A potom jsem obtížen sladkostmi a cinkající lahvemi refošku, malvazije a kmínky nasedl do džamala a vyrazil směr Unhošť!

Rubriky: Dezerty, Kavárna, Rozinky a mandle, Tradice | Štítky: , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny