Zdá se neuvěřitelné že člověk zažije během jednoho dne tolik věcí že o tom může vyprávět třeba dva dny. A co teprve takový týden nabitý zážitky. Jedním za druhým. Je příznačné pro můj život že se takovými událostmi jen hemží. Když začnu vyprávět, leckdo kdo mě nezná si myslí že jde o pouhé historky. Ale všechno co vám vyprávím se skutečně stalo. Zbytek už je jen volba slov a dynamika vyprávění. Ale všechno je to pravda.
Když jsem navštívil slovinský Portorož, byl jsem okouzlen nádherným prostředím istrijské pláže, hotelů a kaváren. Slovinsko má malý ale okouzlující kousek moře a pláže. Navštěvují ho především Italové. Mají to kousek a narozdíl od Itálie, tady se dá ještě pořádně zapařit, popít i kouřit. Ale Slovinsko je mnohem víc než je kousek pláže. Od severu na jih a od západu na východ si ve Slovinsku podávají ruce kulinární tradice Itálie, Balkánu – chorvatská kuchyně a Rakouska a slovinská kuchyně navzdory těmto vlivům je svébytná a má svůj charakter. Měl jsem to veliké štěstí, že mi můj džamal vypověděl službu v kopcích nad Portorož, právě uprostřed olivových hájů a vinic ve vesnici jménem Padna. Spojka vypověděla službu autu ale začala tím spojovat lidi. Jedním z prvních byl Denis, který dorazil během několika minut a zajistil odtah a opravu auta a taky se postaral o to, že jsem během několika následujících dní měl zajištěný kompletní program. Denis byl naše máma. Dalším byl Alberto Pucer, autor Vůně istrijské kuchyně, knihy plné místních receptů, fotografií které ilustrovaly skutečnou podobu jídel, a spousty úžasných a zajímavých informací o místní historii, kultuře a gastronomii.
Od chvíle kdy jsem poznal Denise jsem začal Istriji ochutnávat plnými doušky. Místní rakiji, Malvaziji, olivy a olivový olej, ryby a plody moře.
Navštívili jsme restauraci „Na burji“ ve vesnici Nova Vas na Dragonjo. Restaurace má koncept který není neobvyklý(tedy u nás možná ano) ani zvlášť složitý nebo zajímavý. Jde o rodinný podnik který nemá menu. Pokud ho chcete navštívit, prostě zvednete telefon, nebo tam zajdete a řeknete co a kdy si dáte a kolik vás bude. A v daný čas je pro vás a pro vaše hosty nachystána hostina, v domácím prostředí, bez zbytečností a hloupostí které by vás odváděli od toho podstatného. Poctivého domácího jídla, vynikajícího vína a obsluhy která zajistí že je na stole všechno v pořádku a jinak jako byste ji ani nepostřehli.
Takže v pravý čas na stole přistála sušená treska s domácím chlebem, utopená v místním voňavém olivovém oleji a chvíli za ní jota – polévka z kysaného zelí s uzeným a fazolemi, vydatná a horká která zajistí že máte v břiše jak v útulně zařízené a dobře vytopené garsonce, tak v devět večer kdy je venku tma a sychravo, běsní živly a prudký vítr se studeným deštěm rve ze stromů poslední žluté a rudé listy a v televizi jde pohádka, kterou ospale pozorujete z pohodlí lenošky plné měkkých polštářů a na klíně vám přede kočka. Prostě pohoda. Nicméně vás zároveň naplní silou vstát a klidně jít i v tom nečase s odpadky a do večerky pro další láhev vína.
Než se vám tohle všechno prožene hlavou a než stihnete analyzovat svoje pocity přistane na stole veliká mísa ze které se kouří jak z kotlíku čaroděje Čáryfuka a na ní na polštáři z čerstvě uvařených domácích linguine se červená humr tak jakoby se styděl za to že je velký a neohrabaný vy máte děsnou chuť do té krásy skočit šipku a potom si v ní zaplavat, jen prostě nevíte z které strany by to bylo nejlepší.
Potom všechnu tu hanebně skvělou hostinu spláchnete několika sklenkami chladné malvazije a máte pocit že jste v ráji. Vřele doporučuji!
Restaurace v Padně samotné se jmenuje Istra Nova a je to další místo kde by se dal přežít konec světa. Jak jsem tam zapadl při zmíněné poruše auta tak jsem tam následně strávil téměř dva dny, pojídáním místního sýra, pršutu a salámů, ochutnal jsem místní jotu, guláš s noky, a spoustu sladké kořalky, takže konec večírků už mám trochu rozmazaný, nicméně jsem tady díky místostarostovi původem ze Srbska ochutnal věhlasnou bosenskou slivovici o které se říká že když ji pijete, v rohu sedí ďábel a směje se. Hmmm. Na tom něco je…
Večírek který sliboval hezký rozjezd, protože bez ohledu na to kdo z nás jakou řečí mluvil jsme dali dohromady makedonštinu, srbštinu a ruštinu se slovenštinou a celkem jsme si rozuměli i bez všudypřítomné angličtiny, byl přerván zprávou o úmrtí jednoho místního hodnostáře. A bylo po náladě.
Istra Nova je podnik patřící obci který má v nájmu kuchař a vaří opravdu výborně. Oceňuji jeho domácí „kruh“ což je slovinsky chléb. Ale tady to bylo víc o atmosféře. Istra nova je venkovský podnik, tradiční a moderní zároveň, není to o domácí kuchyni, kuchař je profík a jeho kuchyň by nedělala ostudu jakékoliv nové a moderní restauraci ve městě. Stavebním kamenem jeho kuchyně jsou místní oleje, víno, sýry a pršut, skvělé maso a domácí chléb.
Solná pole v Piranu jsem nestihl, a do olivových hájů a vinic se ještě budu muset vrátit. Je toho moc, moc.
Přišel čas se rozloučit. Náš domácí – Goran je vynikající kuchař a tak jsme mohli ochutnat jeho krevetové špízky, grilovaného cípala a čerstvou makrelu, nakládané ančovičky a skvělé brambory se špenátem.
V batohu mám ještě kuchařku od Alberta a slibuji že z ní dám něco k lepšímu. Výhoda je že když jste fanda do slovanských jazyků nevadí vám tolik že je v originále. Dělá mi to menší problém než angličtina. A ještě než jsme se vydali na cestu domů, vzal nás Denis do jedné restaurace. Byla to tak trochu povinnost. Měl jen pozdravit nějaké dva Italy, zajistit jim ubytování a večerní program a věnovat se jim osobně. Seděli jsme v restauraci, ochutnávali slivovici a porovnávali našeho Jelínka s místní, když přišla řeč na to kdo z nás odkud je a co dělá. Jen tak pro zajímavost jsem utrousil že můj prapradědeček pocházel z Belluna v provincii Benátky. Naproti sedící Ital který rovněž pocházel z Benátek, majitel celkem známé osterie Do Farai se zeptal na jméno a já odpověděl. Ital vyvalil oči a vyhrkl že jméno které jsem právě vyslovil je jméno jeho pradědečka. Takže jsem celkem pravděpodobně potkal ve Slovinsku v restauraci svého strýce. A další historky z Istrije zase příště. :-)
