Šana tova!

Tolik, tolik jsem vám toho chtěl vyprávět. Teď jsem se díval co jsem dělal vloni na roš hašana. Pekl jsem na Vinohradech ve sklepě barches a byl jsem rozpustilý. Rok se sešel s rokem a byl to rok divoký, plný změn, zklamání a proher, deziluzí a kotrmelců.

I zoufalství, beznaděje a trochu to bolelo. Ale tenhle rok jsem taky zažil nová setkání, našel nový domov, spoustu krásné a radostné práce. O tom všem jsem vám chtěl vyprávět. Jak mi zazvonil telefon, když už všichni odešli a za oknem byl sníh a zima a já nevěděl co dál a volal mi Kader (aniž by věděl co se děje)jen proto aby mi řekl že nemám ztrácet víru, že se nemám ztrácet a vzdávat a mám se dál držet svojí cesty i když jsem na ní zůstal sám. Bylo mi až do breku. Netuším jak na to přišel. Potom jsem se sbalil a jel s tím co mi zůstalo z Brna do Prahy. Seděl jsem s Danym v kavárně a kafrali o všem možném. To co mě trápilo nejvíc, byl fakt, že už nemám kam jít. Nemám kde spát. Nemám domov. A Dany jakoby se nechumelilo mi nabídl domov. Ví někdo z vás co to znamená? Nemít kam jít? Nebýt takový starý jezevec asi bych se zase rozbrečel. Už podruhé.

Potom jsem neměl co dělat. Protože už se mnou tak nějak nikdo nepočítal. Prodával jsem svoje věci a knížky a čekal kdy mi na dveře zatlučou exekutoři.A potom mi zavolala Nadya Shafrati a požádala mě abych pro ni a její přátele přichystal oslavu. Aby bylo jasno: Nadya vaří senzačně, je to okouzlující, krásná dáma a rozhodně neměla zapotřebí aby pro ni takový šlemíl jako já něco dělal. Ale byla to nakonec legrace, skvěle jsme si popovídali a já měl catering. Michal Günsberger, Honza Dlabal a další se mi ozývali a nabízeli mi pomoc nejcennější – práci.

Takže i když jsem byl sám, přeci jen jsem nebyl osamělý. A v tom je naděje pro každého z nás, kdo se ocitne na lopatkách a neví jestli má ještě smysl vstávat. Je to veliká radost najít ve své chale takové velké a sladké rozinky…A když je jich jen pár, jsou potom o to sladší. Rok se s rokem sešel a já stál v Jeruzalémské synagoze a poslouchal zpěv kantora a těšil se na kiduš, který jsem pomáhal nachystat. Aby byl váš rok sladký, měl by být sladký i kiduš – spousta symbolů sladkého života, štěstí a hojnosti – sladká mhalabia se zrnky granátových jablek, chala potřená medem, teiglech který výjimečně nebyl v medu vařený, ale byl smažený a do medu namáčený. Je to trochu kompromis mezi sefardskou zulbiou a aškenázským teiglachem. Těsto kypřené droždím, jen z vody a mouky, usmažené dozlatova a namáčené ještě horké v horkém medu. Horké nejlepší. Nemohlo chybět něco bytelnějšího – takže klasický cvečknkuchen – švestkový koláč s drobenkou, v košer podání jen z oleje, mouky, cukru a skořice.

Jediné co se na roš hašana nedoporučuje je podávat ořechy. Podle tradice je číselná hodnota slova ořech v hebrejštině podobná hodnotě slova hřích…
A protože i mrkev je sladká a nakrájená na kolečka připomíná mince, tedy hojnost. Takže sladký mrkvový chlebíček s medem se sám nabízel.
Po poledni se ozval zvuk šofaru a já šel. S vědomím toho, že tenhle rok změnil mnohé a nezůstalo mi mnoho času dát všechny svoje věci do pořádku a splatit všechny dluhy. Ale konec je až řeknete že je konec. Nebo ne?

Šana tova!! Sladký rok vám všem!

Rubriky: Rozinky a mandle, Tradice | Štítky: , , | Komentáře nejsou povoleny

Trhy

no a jak to bylo dál. V červenci mi zavolala dobrá známá – produkční. Spolupracovali jsme spolu několikrát a věřím že k oboustranné spokojenosti. Nabídla mi práci na chystaných Zelených trzích. Já jsem Zelené trhy znal, protože (nevěděl jsem úplně přesně proč) jsem byl pozván na tiskovou konferenci pořádanou k jejich vstupu na českou gastronomickou scénu. Vzhledem k tomu že mě pozvala jedna z protagonistek Vývařovny, kde jsem se v komentářích zrovna moc dobře neuvedl, byl jsem z toho malinko na rozpacích. Proč zvát vypatlance na nějakou tiskovou konferenci? Až mnohem mnohem později mi došlo, že důvodem proč jsem byl pozván nebyla moje osoba samotná, jako spíš to že moje jméno reprezentuje pořad Ve vlastní šťávě na radiu Wave
Takže aniž bych to v tu chvíli tušil, páč jsem ještě mladej a naivní kluk, měl jsem vlastně něčemu dělat reklamu tak trochu. A asi jsem neudělal zrovna nejlepší :-)
A protože svět je malej, člověk si asi opravdu musí rozmyslet co o kom a komu říká a komu myje zadek, protože teď zase Vývařovna jede do Brna do mého brněnského mateřského podniku bistro Franz na re-moska klání. Svět je malej. No a já se potom co jsem celkem dost nahlas řekl co si opravdu myslím o Zelených trzích na nich měl podílet. To se dalo vyřešit pro mě jen jediným eticky přijatelným způsobem. Neúčastnit se ZT jako redaktor Vlastní šťávy ale jako No Name Vařečka, anonymní Vomastek, pan Vomáčka inkognito prostě. Jenže tančit s vlky a spolupracovat s reklamkou má svoje. A tak se moje nikoliv proslulé ale pořád ještě moje jméno navzdory mému požadavku objevilo a dosud zůstalo v propagaci ZT. Bylo mi až líto, když jsem zjistil, že přesto že jsme se na ničem podobném nedohodli, organizátor ZT uvedl pořad Ve vlastní šťávě i jako jeden z nástrojů svého PR. Bohužel…bohužel až po skončení trhů samých si poslechl co jsem o nich vlastně prohlásil. Bylo to celé prostě takové nedorozumnění. Těžko vysvětlovat že já nejsem novinář. Nepíšu články na zakázku. Píšu o tom co chci. Jsem kuchař a nechávám se najímat. Za peníze. Žádná politika. Jen tak mohu dělat zároveň s muslimy a pro muslimy a přitom vařit pro izraelského premiéra nebo velvyslance. Protože já nejsem zvláštní přidělenec OSN, politik ani zaměstnanec PR agentury. Jsem kuchař. Tak vařím. Jsem vlastně strašně rád že jsem to všechno mohl zažít a poznat zblízka. Dál Zelené trhy řešit nechci a nebudu. Ale kdyby nic jiného – potkal jsem spoustu zajímavých lidí a otevřeli se přede mnou nové, další možnosti kam svou práci posunout a za to jsem rozhodně vděčný. Přeju všem zúčastněným aby všechno dobře dopadlo a tahle jistě zajímavá myšlenka nezapadla.

Sotva jsem se otřepal z ochutnávání bio pálenky z Chrámců, umyl nádobí, a ještě během trhů jsem frčel odvařit fantastickou svatbu Adama a Laďky na letišti v Medlánkách. To bylo něco podle mého gusta!! Hrál nám k tomu Urband a cimbálovka, slivovice tekla proudem (do mě), na ohništi bublal kotel boršče, v oleji se syčivě nafukovaly langoše a vůkol voněly klobásy, pečený losos, šašlik a topinky. Uff.

Dostal jsem na to jen dva dny a šupito presto zpátky na Kampu, dovařit Zelené trhy. Další týden se vařily dokonce dvě svatby najednou. Lidičky co to s váma je!!? Jedna se vařila v Kutné Hoře – tam jsem jel já. A druhá a nutno říct že jistě mnohem zajímavější byla v Libušíně a já dobrák tam poslal výborného Tomáše Zajíčka alias Zajocha, který se tam trochu opil, byl vtipný, trochu flirtoval a málem se popral ale nakonec všechno dopadlo dobře. Bylo to poprvé kdy se Rozinky a mandle rozdělili a dělali najednou dvě akce na dvou různých místech. Takže Rozinky tam a Mandle zase tady. Všechno krát dva.

Hrálo Zrní, vařil se guláš z kance, pekl se kváskový chléb a…víte co? Miluju svojí práci!! :-D

Sny se plní. A já mám svou práci snů. Kuchyň složenou v autě, volnou cestu a noci kdy se dá spát pod hvězdami, večery v Unhošti kdy už je ve vzduchu cítit podzim a hodně hodně práce přede mnou. Konec je až řeknu že je konec…
A příště o tom jak si udělat oko tam nahoře, když už je na všechno ostatní pozdě, ale náhodou je zrovna roš hašana. Šana tova umetuka!! Sladký rok vám všem!!

Rubriky: Drby, Rozinky a mandle | Komentáře nejsou povoleny

Dožínky

Jak je pro mne příznačné, od května jsem opět udělal několik přemetů, ale prozměnu jsem přistál na nohou a ne na hlavě jak se mi podařilo vloni. Pustil jsem tak trochu otěže a od května jsem hodil za hlavu spřádání byznys plánů a rozhodl se, že ať už to skončí jakkoliv, je na čase si to trochu užít. Můj diář se začal utěšeně plnit. Od května jsem pomáhal s prezentací parní trouby pro firmu Miele. To byla moc hezká práce. Proč? Protože to za prvé obnášelo sbalit si věci a v určený den vyrazit někam kde jsem ještě nebyl a vařit tam pro potenciální i stálé zákazníky firmy Miele co uznám za vhodné(pokud to bude v páře) a protože takových věcí opravdu pár znám, vařili jsme společně lososa s bramborovými gnocchi a jindy zase kávový nákyp v páře, boeuf a la ficelle a jen tak zeleninu, na teppanu jsme chystali lívanečky s mačkanými jahodami a zakysanou smetanou, paštiku, sněhové noky nuvolette , na páře pomalu vařenou vepřovou panenku se zeleninou, crema Catalana…no byly to čtyři štace a bylo to tak hezký, že jsme se dohodli že to zopakujeme i v Praze a na podzim zase. Ta pára fakt funguje!! :-o

Další tvůrčí zastávka byla na Brumlovce v nově otevřené vinotéce Vino vino vino. Hezký nápad, skvělé provedení, výborné místo a fajn lidé. Vino vino vino má ambice být něčím víc než jen dobrým kvelbem s vínem a tak to dopadlo tak, že jsem tam napřed nějakou dobu jezdil s kyblíky hummusu a grilované zeleniny a teď už se tam prodávají obědy, tapas a saláty, k tomu vám someliér nabídne skvělé víno a nakonec se vám odtamtud ani nechce. Jsem moc rád že jsem mohl být při vzniku takového krásného projektu.

Celou tu dobu jsem si ještě pěkně griloval na Horní palubě restaurace Podolka a šéfkuchař Honza Dlabal na mě byl tak hodný, že mi dovolil vařit a grilovat po svém a taky mi povolil výjimku a já směl po Horní palubě běhat v ruské tělňašce, ve které mi bylo dobře a když fičelo od Vltavy tak hlavně teplo!! Tam jsem začal péct na grilu domácí lafa (lavaš, tabún) tedy z placatých chlebů ten nejplacatější a plnit ho dle svojí libosti a přání zákazníků hummusem, mutabalem, grilovanou zeleninou, nebo krůtí šawarmou. Horní paluba byla super a já bych rád touto cestou poděkoval za podanou ruku a možnost pracovat a vydělat si v restauraci Podolka než jsem se dostal z nejhoršího. Ale to už červen klepal na dveře a já se musel nachystat na další úlet a to úlet do Hradce Králové na festival Open PlantAge.

Jeden by si řekl co bude sakra kuchař dělat na takovém festivalu? To jsem si taky říkal když mi Emilka alias Jasanka Kajmanová oznámila že jsme přihlášeni abychom v parku v Hradci Králové před obecenstvem rozkrývali tajemství pečení chleba…bez trouby…jen tak na trávě…hmmm.

A tak jsem měl nějaký čas na trénink pečení chleba ve všem možném a ten zbylý jsem trávil hledáním ideální nádoby na tanůr, procházením železářství a vymýšlením jestli na pečení chleba budou lepší hřebenáče, okapová roura, nebo sprchový kout vystlaný šamotovými deskami…Vyhrál sprcháč kvůli ceně a mobilitě. Bylo nachystáno několik kilogramů chlebového kvásku, nakoupena mouka, sbalena celá kuchyň protože bylo jasné že u nezůstane jen u chleba.

Taky jsme přichystali asi patnáct kilo hummusu, velký kotel bramboračky a potom už jsme jen stáli v parku a pekli a pekli, tabún, chalu, klasický kváskový chleba i celkem nepodařeného borodina a nejvíc se to asi líbilo dětem :-)

A kalendář zase otočil pár listů a já jel do Brna do Franze na Jídlo zblízka. Kdo chtěl, ten si našel a myslím že na to jak je Brno v létě pusté, měla akce celkem slušný ohlas. A Franz se taky za tu dobu hezky rozjel!

Od května do července jsem také pilně jezdil do Českého Ráje vařit veselky. Jmenovitě do Ondříkovic . Já prostě miluju veselky!!

A byl červenec a já frčel na sever. Tam někde za Frýdlantem je totiž statek, kam jezdím tuze rád. Chytilovi hospodaří v Jizerkách ke kterým mám vřelý i sentimentální vztah (k Jizerkám – k Chytilovic jen vřelý :-D) a kromě toho že produkují naprosto skvělé telecí, hovězí a jehněčí tak se taky vrhli na českou husu a když tam dorazím a je dobrá záminka, dáme za uši nějaké zvěřině. A když se to zrovna nesejde, tak si prostě uděláme něco jiného: třeba krásný řecký večírek, kdy víno i ouzo teče proudem, z ohně voní kleftiko, na ohni se peče pita a v troubě baklava. Halt není sedlák jako sedlák!!

A protože to ještě zdaleka není všechno do čeho jsem strkal prsty a snad každá z těch věcí by si zasloužila samostatný příspěvek, o dalším napíšu zase až bude chvilka. Teď už snad nějaká chvilka bude.

Rubriky: Rozinky a mandle | Komentáře nejsou povoleny

Foukačka

Ještě v Brně, když jsem nalezl azyl v bistru Franz , jsme s Janou Nozarovou, (která se k velké radosti kuchařů neustále pohybovala po kuchyni a pořád se se mnou hádala co a jak máme dělat :-)) zavedli roztomilý zvyk – péct si vlastní chleba. Tento příjemný návyk má bohulibé efekty. Předně vás práce s těstem každé ráno příjemně protáhne, za druhé vás příjemně zrelaxuje před každodenní honbou za mamonem, za třetí – lidé jsou celkem mile překvapeni, když dostanou k obědu ještě teplý a voňavý chléb a v neposlední řadě je tady ekonomický efekt, protože kupodivu chleba, který si připravíte sami vás vyjde nepoměrně levněji než ten kupovaný. Což je příjemné o to víc, když jde o podnik ve kterém jde o to nějaké peníze spíše vydělávat, než zbytečně tratit.
Jakmile se naučíte dělat jeden chleba tak, že vás a hlavně vaše okolí to učiní šťastnými, je jen málo těch, kdo by se s takovým úspěchem spokojili, a dříve nebo později začnete lumpačit a pokusíte se nasbírané zkušenosti zúročit na dalších pekařských experimentech.
Jeden z oblíbených a finančně vděčných se jmenuje focaccia (čtěte fokača) a je to zvláštní druh chleba – jde li to tak nazvat. Důvodů proč se s ním patlat je hned několik. Je výborná, nemusíte jí prodávat po bochnících – i malý kousek se dá expedovat v kousku papíru nebo ubrousku a poslouží jako fajn svačinka, čerstvá a teplá je vynikající, vychladlá ujde, problém může nastat od druhého dne dál. Dá se výborně variovat. Pokud máte rozum v hrsti není její příprava náročná ani tak finančně jako spíše časově. Dá se použít jako příloha k jídlu (například v restauraci Como jsem měl focaccia se sušenými rajčaty napsanou jako přílohu k mořským plodům „migas“), nebo poslouží jako sortiment kavárny, nebo vinárny. Mezi kuchaři se celkem vžil název „foukačka“. Obvykle se v pizerii připravuje za základního těsta na pizzu (tedy bílé základní chlebové těsto)a to tak, že se udělala silnější placka, nechala se maličko dokynout a potom do ní někdo udělal pár důlků prsty, zprudka upekl a při servisu pokropil olivovým olejem a ozdobil několika olivami nebo sušenými rajčaty.
Pokud nepracujete v pizerii, opatříte si prostě hladkou mouku. Mě osobně se osvědčil poměr dva ku jedné hladká mouka s hrubou. Pokud použijete krupicic ze semoliny(grano duro) dočkáte se krásně zlatavého těsta, křupavého povrchu a vláčné střídky. Tvrdozrnná pšenice má přeci jen trochu jiné vlastnosti než naše běžná mouka a ne nadarmo na ní Italové bazírují. Přesný poměr mouky a vody až tak neřeším. U základního těsta na bílý chléb se zhruba počítá půl litru vody na kilo mouky. Ale osobně dávám přednost tomu, mouku přidávat postupně a kontrolovat tak konzistenci a hustotu těsta během zadělávání. Takže: Vsypeme dejme tomu kilo mouky (pokud chcete míchat tak míchejte, jinak docela dobře poslouží i hladká mouka). Doprostřed mouky udělejte důlek a rozdrobte 42 gramů droždí. To je jedna kostka. Jedna kostka připravená na jedno kilo mouky. Nepřidávám cukr ani sůl. Droždí zaliju trochou vody a hezky prošlehám pinzetou až se povrch zpění. Nechám kvasnice aby začaly pracovat. Do mouky, někde u kraje přidám jednu lžíci soli. Jedna lžíce soli na jedno kilo mouky se taky dobře pamatuje. Do mouky a v tuto chvíli sůl přidávám proto abych na ní později nezapomněl. Jakmile to začne bláznit, přidám dvě lžíce olivového oleje a cca 3 dcl vody a postupně směrem ke středu přimíchávám mouku od krajů. Pracuji vařečkou, protože těsto je dost řídké a vlhké a takovým by mělo pokud možno zůstat. Hezky těsto zpracovávám , po dobu asi tak pěti minut, až se všechna mouka i voda vzájemně propojí a vytvoří se těsto poněkud řídké, ale hladké a lesklé, když chci vytáhnout vařečku, táhnu za ní provazec těsta a to je znamení že se uvolnilo dostatek lepku a těsto má správnou tažnost. Kdybych chtěl vytvořit kouli, rozlije se mi do stran. V tu chvíli těsto potřu olivovým olejem abych zamezil přístupu vzduchu a tím jeho osychání a nechám ho v teple a přikryté fólií v klidu asi tak hodinu až hodinu až půl kynout. Mezitím si nachystám ingredience. Je to jen na vás. Pecorino (ovčí sýr), sušená šunka, olivy, kapary, bylinky, hrubá mořská sůl je už celkem samozřejmostí, sušená rajčata, celé stroužky česneku nebo kousky zeleniny. Podle chuti.

Jakmile těsto vykyne, velice opatrně ho vyliji z mísy a nechám ho roztáhnout po stole. Musím vás upozornit že z jednoho kila mouky uděláte asi tak pět plných, velkých plechů. Takže buďte ze startu poněkud skromnější možná. Těsto pomocí karty (cukrářské karty)rozdělím na díly – obdélníky. Co obdélník to plech. Těsto opatrně, tak abych se pokud možno nezbavil vzduchu zajatého uvnitř, přenesu na plech.

Jsou dva základní způsoby jak dostat náplň do focaccia. Jeden spočívá v tom že těsto rukama roztáhnete na tenko a více do šířky a jednu polovinu posypete náplní a druhou polovinou těsta náplň zakryjete. Něžně přimáčknete a prsty naděláte důlky čímž náplň částečně odhalíte. Osobně upřednostňuji způsob, při kterém těsto něžně roztáhnete po celé ploše plechu, tak aby jeho výška byla asi tak centimetr, centimetr a půl. Pracuji kartou abych nemusel přidávat mouku už jen tím že si budu moučnit stůl a ruce. Nechám krátce dokynout a těsto posypu náplní kterou něžně zašťouchám prsty do těsta. Asi tak jako byste si dělali bublaninu. Pokud možno myslete na to aby se s náplní dostalo na každého. Opět dám těstu krátký oddech, tak deset minut. Od chvíle kdy těsto dělím na obdélníky už rozpaluji troubu či pec na 240 stupňů Celsia. Ve chvíli kdy si focaccia i s náplní oddechla, vrazím jí do pece a nechám ji zapéct a hezky zezlátnout. To může být záležitostí tak deseti minut. Ideálem focaccii budiž velké vzduchové bubliny, křupavý povrch (proto jsme ji nekropili olejem před ale až po upečení!!)a hezky vláčná a nadýchaná střídka. Náplň je hezky opečená, křupavá a aromatická. Důlky které jsou pro focacciu typické hezky pokropíme tím nejlepším a nevoňavějším extra panenským olivovým olejem který doma máme a navrch můžeme posypat čerstvě utrženou bylinkou a hrubou mořskou solí. Necháme krátce vychladnout a servírujeme vlažnou a nakrájenou na obdélníky, nebo trojhúhelníky, nebo jak chcete. Důležité je s těstem zacházet opatrně, abychom nepřisli o velké bubliny které v něm postupně vznikly, olejem v otmto případě šetříme a použijeme ho ve větší míře až na závěr. V těstě nám žádnou zvláštní službu neprokáže kromě toho, že focaccia bude mastná a tak trochu gumová. V neposlední řadě je tady i efekt ekonomický. Italové nejsou zrovna skrblíci, ale taky neprosluli právě tím, že by tak hodnotnou, kvalitní a poměrně drahou komoditou plýtvali.

Všimněme si zajímavého efektu jak u focaccii, nebo u ciabatty či pugliese. Z mála těsta se pomocí pomalého kynutí vytvoří bochník nebo obdélník, poměrně velký ale PLNÝ VZDUCHU!! Takže prodáváte chleba třeba stejně drahý jako je ten náš, ovšem použijete na něj až o třetinu méně mouky!! Teta Fanulka ze Strání se proto nenechá nachytat a kupuje jen pořádnou „brzdu“ s malými bublinkami protože těžší těsto = víc materiálu a méně vzduchu. Cha!! Ta se nenechá jen tak doběhnout. A tou dobou slečny z města žvýkají nadýchané krajíčky ciabatty která je stojí mnohem víc než Fanulčina topinka a vzdychají blahem. :-) Myslete na to až budete experimentovat s italskou kuchyní. Neproslula proto, že by byla drahá. Právě naopak!! To co jí činí tak známou je kvalita ingrediencí a kvalita řemeslného zpracování. Ne její okázalá nákladnost.

Rubriky: Pekárna | Štítky: , , , | Komentáře nejsou povoleny

Svatba jako pohřeb

Pro mě svatba jako pohřeb. Něco končí a něco začíná a lidé mají potřebu vystavět si milník který ten přerod něčeho v něco, nebo něčeho v nic uvede v paměť.
Pár svateb už mám za sebou. Ne vlastních přirozeně. Baví mě ten cvrkot. Ta dětsky dojemná víra dvou dospělých lidí že tohle bude navždy. Baví mě i když už na Ježíška nevěří a jdou do toho s tím, že kdyby se něco polámalo, je tady vždycky instituce rozvodu. Zadní vrátka. Ale ať už je to sebevětší cynik, atmosféra svatebního obřadu dostane téměř každého. Ale hlavní role jsou přiděleny. Julie a Romeo. Nevěsta která ztrácí klid a schopnost kontrolovat svou touhu být princeznou rána a královnou večera. Mladá a krásná dívka se občas mění v lítou saň která přesně ví co chce a klidně někoho zmaří aby to dostala. Nervozita ženicha zda bude dost mensch. Aby to klaplo, aby na to měl a že si vlastně není tak moc jistý koho si to kruci bere, když se na to tak dívá. Ta spousta lidí kolem. Rodiče, sourozenci, prarodiče. Pomalu se z těch svateb ale něco vytrácí.

Svatby jsou různé. Někdy rutina, někdy nuda. Jindy zábava, občas slušnej mejdan. Někde hraje živá hudba a divadlo, někde stačí jako divadlo svatba samotná. Na jednu takovou zdánlivě rutinní svatbu jsem jel vařit. Naložil jsem džamala, vařič a gril, kanystr s vodou a bombu s plynem a vyrazil na cestu. Cestou jsem natankoval. Bylo horko – to mám rád. Mám otevřená okna a jsem na cestě. To jediné dává nějaký smysl. Nevím jaký. Ale cítím to tak.
Když jsem dorazil na místo, bylo horko a postupně přibývalo mladých rodin s dětmi. Mladých, mlaďounkých. Od ročků po tříleté děti se to všechno batolilo po trávníku, mladé a půvabné maminky rozkládaly strakaté deky a vracely dětem zakutálené míče. Prostě idylka. Postupně se narazil soudek a tatínkové kterým jsem věnoval mnohem méně pozornosti se uchýlili do stínu mohutného ořechu a za mužného rozprávění si navzájem sdělovali kdo kolik a za kolik, kdo víc, kdo dál, kdo lépe. Jak už to tak bývá.
Navzdory vedru jsem se rozhodl být dneska za profíka se vším všudy a tak jsem navlékl jediný čistý rondon který v džamalovi zůstal. K mé smůle černočerný dvouřadový rondon „Lapač tepla“. Rozdělal jsem v těch pětatřiceti stupních tepla oheň na grilu a přikládal velké špalky abych dosáhl pěkně řeřavých uhlíků. Maso bylo nachystáno, klobásky si hověly zabalené v chladivé folii na mě zbylo jen nakrájet temně fialové lilky na prst silné řízky, nachystat na gril cukety a velké žluté klasy kukuřice. Postupně jsem na velký rošt naházel krkovice, kuřecí prsa a zeleninu, pěkně systematicky podle toho kde to jak žhnulo a taky tak, abych vegetariánům nekontaminoval zeleninu šťávou z masa. Vůně grilovaného masa se začala zvolna rozlévat po zahradě a pronikala pod keři a vstupovala do chřípí a útočila na sliznice lenošících tatínků a ostražitých maminek. Postupně se to u mě začínalo scházet a já musel přidat abych neměl prázdný tác před sebou. Dva rychlé pohyby ostrým nožem udělají z velkého kusu pečené krkovice tři plátky narůžovělého šťavnatého potěšení. Rád se předvádím. Baví mě pracovat s hodně ostrým nástrojem rychle a přesně, je v tom velký kus furiantství, ješitnosti i sebeuspokojení. Kukuřičný klas jsem položil na vál jako odsouzence a čtyřmi rychlými seky z něj pět malých žlutých koleček na gril. Tenhle souboj nemůže kukuřičný klas nikdy vyhrát. Neodolá ostře nabroušené krátké mačetě kterou mi Luky Pastakiller přivezl z Vietnamu.

Nakrmil jsem první vlnu hladovců a pomalu se začal seznamovat se svatebními hosty otřepanou formou rádoby vtipných a stokrát dokola obehraných hlášek, na které hosté odpovídali tu vtipně, tu vůbec a já mohl navazovat jepičí přátelství založené na jednoduchém principu. Dej mi najíst a já si tě zdvořile poslechnu. A když mě zaujmeš víc než grilovaná klobása budu milej a ty mi třeba malinko přidáš, he? Anebo přijdou lidé s neskrývaným a jakoby neutuchajícím zájmem o všechny a všechno kolem sebe, s kterými mohu zapřést debatu o dětech, psech, výši daní a složení koření, které jsem prášil na lilky až se silná a ostrá vůně z grilu pokaždé zvedla jako velký mrak a udeřila vaše smysly jak rána voňavou a opojnou palicí. Den se pomalu chýlil ke konci a začínal šábes. Hosté se začali bavit, po trávníku tančily skupinky pinkající si s míčem, mladé a okouzlující maminky jakoby se vracely do časů nedávné bezstarostné mladosti, kdy hledaly tatínky pro svoje budoucí děti a teď se s kelímkem v ruce pohybovaly trochu zasněně do rytmu hudby, respektující ovšem jakousi neviditelnou hranici mezi zábavou solidní a hodnou jejich mateřství, a bezuzdným křepčením, vhodným tak pro nějaká mladá třeštiprdla.

Materiálu postupně ubývalo a já se dohodl s majitelem že zbytek rychle opeču, rozdělím na mísy a nechám na pospas teď už dobře se bavících svatebčanů. Byl pátek večer, den prvý.

Komando na druhý den bylo předzvěstí pohody. Klasika ve formě řízků a guláše, o hlavní chod se postarala stařenka, která napekla rolády z bůčku a z kachny, šťávu z výpeku nalila do sklenic a mě velkoryse přenechala hovězí vývar s játrovými knedlíčky a bramborovou kaši jako přílohu. O vývar se postarala pro změnu Markéta a já byl celkem rád, protože za daných okolností bych s vývarem asi nebyl úplně spokojený. Potom říkám: „Pod tohle bych se nepodepsal“.

Dopoledne se začali objevovat první náznaky nedorozumnění a nespokojenosti. Ženich s nevěstou se nedali přesvědčit abychom nachystali nějaký gáblík už na dopoledne pro hladovějící, kteří se včera tak dobře bavili i pro ty co teprve najížděli a měli za sebou dlouhou cestu v úmorném vedru. Po snídaních se prostě zavřela kuchyň a chystalo se všechno na slavnostní oběd a skupinky hostů bloumali areálem a nespokojeně klevetili, protože u snídaně se zbytečně šetřili a teď dostávali hlad a hlavně chuť když to z kuchyně tak hezky vonělo.

„Nikdy nic neber osobně“

Nikdo z nás nechtěl nikoho trápit hlady, ale taky samozřejmě nemůžeme pracovat zadarmo. Takže je to na diplomatických schopnostech majitele aby se vlk nažral a koza dostala zaplaceno. Někdy se to neobejde bez trochy toho škorpení, ale jedna z největších lekcí které jsem od Itala dostal byla:“ Nic neber osobně.“ V práci, ve stresu a pod tlakem si lidé řeknou lecos. Nahromadí se spousta vzteku, je horko a skoro pořád na vás někdo pokřikuje, nebo vyloženě řve. Když jste Jájínek (já, já, já a moje Ego) je otázkou času kdy vám shoří pojistky a vy se prosekáte z kuchyně škrabkou na brambory, ze šedesátistupňového nedýchatelného vedra s pokřikujícími hulváty kteří vás většinou oslovují pestrými permutacemi s opisy názvů pohlavních ústrojí, roztodivných sexuálních úchylek a celkem vtipných a zdařilých spojení obou zmíněných plus něco úplně absurdního navrch, kde máte pocit že dál už cesta nevede a vy se buď počůráte, pozvracíte a potom do toho omdlíte a potom přijde vaše máma a odvede vás domů, nebo si přivodíte nehodu tak vážnou že vám dovolí z toho pekla vyklouznout zadní brankou. Obvykle to končí tak, že to nějak dáte a večer máte pocit euforie, z toho že jste svoje osobní hranice posunuly zase o pár mil dál, že jste se nezbláznili ani jste nemuseli strčit ruku do fritézy abyste měli dostatečně silnou výmluvu proč to nemuset dál snášet. Vědomí že všechno to, co na vás útočí není namířeno osobně proti vám, pomáhá neztrácet nervy, necítit se ponížený a neurážet se pokaždé když zaslechnete slovo píča. Protože to není osobní. Nikdo přeci nepostavil restauraci a nedal vám v ní práci jen proto aby na vás mohl křičet a mohl vás ponižovat i když to v tu chvíli tak rozhodně působí. Stejně tak, jen málokterý člověk ráno vstane a celý den si jen sotva chystá co nejuštěpačnější a co nejízlivější hlášky ze základní školy nebo amerických sitkomů a těší se na to, jak si na vás osobně – ano přímo na vás – přijde večer pěkně smlsnout. Je to tak, že máte smůlu a narazili jste na blba co se špatně vyspal, měl stres v práci, nebo dostal doma nafackováno od ženy a teď cítí nutkavou potřebu tu neblahou štafetu, toho Černého Petra poslat dál. Pokud možno někomu na koho to bude mít okamžitý a zdrcující dopad, případně se ještě naivně pokusí bránit a tím učiní útok mnohem atraktivnější. Vy neznáte jeho jméno a on nezná vaše. Neví nic o tom jak a kde žijete, na kolik dětí platíte alimenty ani o tom že to všechno co na vás zhloubi své zablácené a hořké duše zvrací už jste slyšeli tolikrát že to začíná ztrácet na významu. A nedá se s tím dělat vůbec nic, než se proti tomu obrnit, zůstat klidný a nějak z toho vybruslit. Jinak byste totiž dotyčného museli zřejmě na místě utlouct servítkem.

Nějak jsme to dali, ale už jsme si vytipovali tzv. Potížisty. Lidi co si myslí že jejich status jim umožňuje vlézt vám až do kapsy, říct vám cokoliv co slina na jazyk přinese s drzou jistotou že se nemáte právo bránit a i kdybyste chtěli, porušíte tím nepsaný zákon padajícího lejna a ponesete neblahé následky. Jenže za tohle právo, právo nasraného a aogantního hosta, sprostého a drzého se platí. Tak jako za všechno ostatní. Host za tohle právo platí penězi. A když platit nechce, úměrně tím svou možnost být nesnesitelný kastruje a ulamuje hrot vlastním sarkasmům.

Oběd jsme vyházeli rychle a s nedbalou elegancí. Ve stejnou dobu, snad jen s maličkým předstihem přistáli pro ostatní hosty venku na stolech velké tácy s ještě horkými řízky, hrnec s kouřícím gulášem a obložené mísy. Všechno to mizelo rychlostí japonské vlakové soupravy a mě bylo jasné že s grilem dnes začnu o něco dřív. Náš zákazník – náš pán. A my uděláme maximum pro to abychom předešli konfliktům a učinili novomanžele bezstarostně šťastnými.

Snad to byly následky předchozí propité noci. Snad únava o kterou se postarali malé děti s lehkým spánkem, prokládaným prdíky nebo bolestí z klubajících se zoubků. Snad zvláštní druh temperamentu kterým někteří svatebčané překypovali a který hrozil přelomit se z afektovaného veselí do zuřící bouře emocí s létajícím nádobím, křikem a urážkami v několika světových jazycích.

Není jisté kdy se to stalo. V jednu chvíli se losovala tombola, všichni popíjeli sladkou a voňavou pálenku a její ostrou chuť splachovali pivem, tančili a dováděli. U grilu mi defilovali hosté a někteří se vraceli a jiní se u mě ani neohřáli. Někteří pobyli a srdečně se mnou rozprávěli, jiní si jen nechali naložit a šli bez většího zájmu o dům dál. S pocitem, že večer plyne jak má a nálada se uvolňuje, začal jsem být svým zvláštním způsobem prostořeký. Flirtoval jsem s maminkami a jejich maminkami, zapřádal vážné i nevážné rozhovory s tatínky.

A najednou přede mnou stála. Moje Týna. Stará láska. Krásná, opálená, se svým vždycky veselým úsměvem. Byla mi víc než sympatická, jenže to tenkrát nějak nedopadlo. Teď vypadala šťastná a spokojená. Před třemi měsíci se provdala. Za potápěče. Svatba byla na pláži exotického ostrova, na svatební projížďku se jelo nádhernou bílou jachtou. Teď je z ní vdaná paní. Nemohl jsem nepostřehnout v jejím vyprávění nepatrnou příchuť hořkosti, dobře maskovanou veselým úsměvem. Posral jsem to. Jako tolikrát. Jako vždycky. Ten večer už jsem prostě neměl být bezstarostně rozjívený. V hlavě se stáhly mraky a moje vtípky začaly chutnat po hořkých mandlích a pelyňku. A jako naschvál v tu chvíli přistoupila ke grilu dáma…nebo co, vysoká mladá žena se yvláštním profilem, silnými lýtky a kulatýma očima neurčité barvy. Vlastně všechno na ní bylo takové neurčité. Střelil jsem naslepo a byl lehounce drzý a o něco víc zahořklý.

„Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“
„Prosím.“
„Chutnal vám oběd? Měla jste přeci oběd, že?“
„Ano, bylo to v pořádku.“
„Mě to můžete říct. Klidně mi řekněte všechno. Jestli něco nesedí, rád bych to věděl.“
V tu chvíli se dáma trochu zamračila a podezíravě si mě měřila.
„Máte nějaký důvod, myslet si že ne?“
„To jistě mám. Tady v té zemi lidé obvykle neříkají svůj názor přímo a nahlas. Zažil jsem vám hosty, kteří všechno pochválili, zaplatili a ani nemrkli a za pár dní dostal můj šéf mailem stížnost. Je to zvláštní země. Někdy to tady prostě není jednoduché.“ pokračuji lehkým konverzačním tónem na svoje oblíbené téma na které se často spousta lidí chytne, protože každý má svoje trable a tohle je vyložená výzva k tomu se o ně podělit.

Ne však v tomhle případě. Slečna se zhluboka nadechla, tak aby to bylo vidět, což v nonverbální komunikaci znamená: Teď se dobře soustřeďte, protože přijde prohlášení s velkým P!!

„Víte“ začala ostřejším tónem „myslím že se máme dost dobře, takhle byste jistě nemluvil, kdybyste žil třeba v Bangladéši!“
A kurva! V duchu sčítám rychle možnosti. Vycouvám a omluvím se protože jsem narazil na mladou a angažovanou která toho jistě víc přečetla než prožila, jenže problém je v tom, do které knihovny vlastně chodila. Jenže mě to nedá. Chtěl jsem upřímnost? Mám ji mít…

„Víte“ opáčím a nestydatě se po ní opičím“ problém je v tom, že já nežiju v Bangladéši. Ani v Africe. Ani ve středověku. Jsem teď a tady.“

„Já pracuji s odsouzenými“ (já to tušil) “ a měl byste být vděčný že pracujete zrovna tady. Žijí mezi námi lidé kteří třeba nemají kde bydlet!“

V duchu si představuji jak ji zvu do svojí dodávky na rozpustné kafe z kelímku, zalité vodou ohřátou na chladiči a musím se usmívat, což ji rozohňuje ještě víc. Na tváři jí naskakují jasně červené skvrny a hruď se jí dme spravedlivým hněvem. Nedá mi abych si ještě nepřiložil polínko.

„A vy víte kde bydlím já?“ drze se usmívám.

Zuřivě žvýká právě uzenou kýtu a v koutcích se jí leskne mastnota.

„Jsem Židovka!!“ prohlásí hrdě „a jsem šťastná že jsem vůbec naživu!“

Na tohle jí osmdesát let po válce, uprostřed šábesu, kdy se cpe vepřovým už opravdu nemám co říct. Právě já, se svým nežidovským jménem a arabskou kérkou. Dusil jsem v sobě nával hněvu a teď se rychle pokoušel vrátit do kolejí profíka. Potlačoval jsem v sobě chuť řvát na ní: Ty blbá krávo!! Aby ses na místě propadla! Ty o mě přeci nic nevíš! Snad jsi četla o Auschwitz, snad se v kehilu účastníš soutěží o nejžidovštějšího žida, o to kdo má debilnější přízvuk, kdo má židovštější jméno, o to komu zařvalo při Šoa víc příbuzných. Je mi z tebe zle!!! Seber si svou trejfe laskominu a vypadni!!

Usmál jsem se a rychle a servilně ze sebe vysypal:
„Slečno, pojďme si nekazit hezký večer. Přeji dobrou chuť!!“
A otočil jsem se rychle k roštu kde mi tři prasečí nohy už začínaly chytat plamenem. Jsem prostě šlemíl. Kdybych začal vyrábět deštníky, přestane pršet.

Postupně lidí ubývalo a na louce pod stavením se tančilo a křepčilo za hlasitého dunění hudby.
Někdy mezi devátou a desátou hodinou hudba ztichla, některým z obyvatel totiž poskakovalo nádobí v kredenci a slepice dostávaly tik.

Posedával jsem u skruže ve které praskala polena a pomalu se rozpadala na uhlíky a uhlíky na popel. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou. Zpátky to nejde. Jsme v jednosměrce. Z popela a hlíny nestvoříš nic když nejsi Bůh. A Bůh je jenom jeden.

Zdálky na mě mávala pomocná z kuchyně. Šel jsem jí kousek naproti a pokoušel se celkem marně rozluštit to zadýchané huhlání které mi letělo v ústrety. Došla až ke mě a v očích měla nefalšované zoufalství. „Hledá šéfa!!“
„Kdo hledá šéfa?“
„No, ten pán…ten, ten, ženich přeci!“
„Stalo se něco?“
„Běhá tady jako blázen a hrozně křičí!“
Vystartoval jsem jako vždycky aniž bych jen na vteřinku přemýšlel o tom co se stalo a co na mě čeká. Běžel jsem kolem domečku a už viděl srocení pod stanem. Ženich v kruhu přátel mával rukama a hlas se mu lámal do fistule, mezi vzlyky dával dohromady torza nesmyslných slov. Střídavě vyhrožoval,lál a proklínal, stěžoval si, plakal a sliboval nekonečnou pomstu. Pravda byla smutně legrační. Postupně jsme dávali z jeho vzlyků dohromady příběh o tom jak vyběhl kousek za vrata, ale nikdo netušil proč to sakra dělal a tam ve tmě číhali nějací banditi kteří ho přepadli a padla nějaká ta rána. Oj gewalt!!! Na důkaz toho nespravedlivého násilí ukazoval svou oteklou tvář a v očích měl slzy, vztek a hlubokou studnu sebelítosti která mu právě hrozila utonutím.

Svůj bezmocný vztek, který zná každý, kdo byl nucen čelit nespravedlivému násilí, byl pokořen a nechán napospas své potupě bez naděje na spravedlnost, na zadostiučinění, právě když měl být králem své královně, ženichem, středobodem dění, pýchou svých rodičů, otočil proti majiteli usedlosti. Běhal zmateně dokolečka a řval: „Chci to zvíře!! Kde je!? Seru na to. Nic mu platit nebudu. Má tady mít pořádek!“ Byl jsem z toho zmatený a trochu znechucený. Nejsem příznivcem opileckých scén ani hysterických scén a před mýma očima se právě odehrávalo oboje naráz. Na scéně se zjevil František a já s pevnou a lehce alibistickou vírou že právě on uhasí plameny vášní, zjedná pořádek a spravedlnost, protože koneckonců kdo jsem já? Celý ten příběh se mi zdál na hlavu postavený. Kdo by tady v tuhle hodinu na koho čekal? Proč právě on?

Před očima se mi odehrávaly scény jak vystřižené z balkánské komedie. Nevěsta plačící a hystericky kříčící na všechny kdo se jí snažili uklidňovat. Ženich který všem ukazoval svou nateklou tvář a volal po spravedlivosti, žaloval, soudil a odsuzoval, volal po soucitu, střídavě naříkal a střídavě vztekle vyhrožoval jako malé dítě které ve zmatku neví po které zbrani sáhnout dřív, vydírat nebo vyhrožovat?
Museli jsme to řešit. Volali jsme policii.
Každý kdo někdy zažil skutečné násilí, křik a krev, ten pocit že když nesložíte toho před sebou stane se vám něco strašného, možná vás i zabije a v uších vám píská, všechno je najednou strašně rychlé a zmatené by se tady musel smát. A to jsem si sliboval od návštevy policie. Opilí a uplakaný ženich který dostal facku volá po pomstě, z řad jeho kamarádů se sbírá liga spravedlivých a vůkol jen hněv a volání: Odplata!!!
Policie odjela podle mého dost znechucena tím vyrušením od sobotního seriálu. Ale zůstávala otázka co se vlastně stalo? Zakopl? Měl na někoho chytré městké průpovídky? Kam vlastně šel a proč? Celou další hodinu jsem se jen pokoušel chodit kolem stavení a dávat pozor na mstitele pod vlivem. Na dvoře stavení doutnaly vášně a spřádaly se teorie a plány na pomstu. Opilé dívky křičely Smrt!! Pomstu!! Jdeme na ně!! Muži temně hučeli, protože dobře věděli že je každý vezme za slovo a kdo řekne jdeme, bude muset jít aby neztratil tvář.

„Týno, proč jsi tady?“
„Tys to nevěděl?“
„Nic jsem nevěděl.“
„No, ten ženich je můj bývalej. Žili jsme spolu osm let.“

Několik temných stínů potichu opustilo zahradu a zmizelo někde ve tmě směrem k lesu. A za další hodinu tmou problikávaly opět policejní majáky. Pomsta dopadla na svůj cíl. Oba dva, otec i syn zůstali zabarikádovaní ve stavení na které pršelo kamení, řinkot skla se mísil s řevem a oba vystrašení sedláci, kteří po svém vyprovodili ženicha zamotaného do ohradníku, který jim opilecky spílal a nebral si servítky teď doufali že dál to už nezajde. Manžel a syn Markéty, která před pár hodinami smažila řízky na svatbě.

Druhý den, když jsem se vracel mi zazvonil telefon. Dědeček Janele právě ten den zemřel na selhání ledvin. Tak to chodí. Svatba jako pohřeb.

Rubriky: Rozinky a mandle | Komentáře nejsou povoleny