Tolik, tolik jsem vám toho chtěl vyprávět. Teď jsem se díval co jsem dělal vloni na roš hašana. Pekl jsem na Vinohradech ve sklepě barches a byl jsem rozpustilý. Rok se sešel s rokem a byl to rok divoký, plný změn, zklamání a proher, deziluzí a kotrmelců.
I zoufalství, beznaděje a trochu to bolelo. Ale tenhle rok jsem taky zažil nová setkání, našel nový domov, spoustu krásné a radostné práce. O tom všem jsem vám chtěl vyprávět. Jak mi zazvonil telefon, když už všichni odešli a za oknem byl sníh a zima a já nevěděl co dál a volal mi Kader (aniž by věděl co se děje)jen proto aby mi řekl že nemám ztrácet víru, že se nemám ztrácet a vzdávat a mám se dál držet svojí cesty i když jsem na ní zůstal sám. Bylo mi až do breku. Netuším jak na to přišel. Potom jsem se sbalil a jel s tím co mi zůstalo z Brna do Prahy. Seděl jsem s Danym v kavárně a kafrali o všem možném. To co mě trápilo nejvíc, byl fakt, že už nemám kam jít. Nemám kde spát. Nemám domov. A Dany jakoby se nechumelilo mi nabídl domov. Ví někdo z vás co to znamená? Nemít kam jít? Nebýt takový starý jezevec asi bych se zase rozbrečel. Už podruhé.
Potom jsem neměl co dělat. Protože už se mnou tak nějak nikdo nepočítal. Prodával jsem svoje věci a knížky a čekal kdy mi na dveře zatlučou exekutoři.A potom mi zavolala Nadya Shafrati a požádala mě abych pro ni a její přátele přichystal oslavu. Aby bylo jasno: Nadya vaří senzačně, je to okouzlující, krásná dáma a rozhodně neměla zapotřebí aby pro ni takový šlemíl jako já něco dělal. Ale byla to nakonec legrace, skvěle jsme si popovídali a já měl catering. Michal Günsberger, Honza Dlabal a další se mi ozývali a nabízeli mi pomoc nejcennější – práci.
Takže i když jsem byl sám, přeci jen jsem nebyl osamělý. A v tom je naděje pro každého z nás, kdo se ocitne na lopatkách a neví jestli má ještě smysl vstávat. Je to veliká radost najít ve své chale takové velké a sladké rozinky…A když je jich jen pár, jsou potom o to sladší. Rok se s rokem sešel a já stál v Jeruzalémské synagoze a poslouchal zpěv kantora a těšil se na kiduš, který jsem pomáhal nachystat. Aby byl váš rok sladký, měl by být sladký i kiduš – spousta symbolů sladkého života, štěstí a hojnosti – sladká mhalabia se zrnky granátových jablek, chala potřená medem, teiglech který výjimečně nebyl v medu vařený, ale byl smažený a do medu namáčený. Je to trochu kompromis mezi sefardskou zulbiou a aškenázským teiglachem. Těsto kypřené droždím, jen z vody a mouky, usmažené dozlatova a namáčené ještě horké v horkém medu. Horké nejlepší. Nemohlo chybět něco bytelnějšího – takže klasický cvečknkuchen – švestkový koláč s drobenkou, v košer podání jen z oleje, mouky, cukru a skořice.
Jediné co se na roš hašana nedoporučuje je podávat ořechy. Podle tradice je číselná hodnota slova ořech v hebrejštině podobná hodnotě slova hřích…
A protože i mrkev je sladká a nakrájená na kolečka připomíná mince, tedy hojnost. Takže sladký mrkvový chlebíček s medem se sám nabízel.
Po poledni se ozval zvuk šofaru a já šel. S vědomím toho, že tenhle rok změnil mnohé a nezůstalo mi mnoho času dát všechny svoje věci do pořádku a splatit všechny dluhy. Ale konec je až řeknete že je konec. Nebo ne?
Šana tova!! Sladký rok vám všem!
