Pro mě svatba jako pohřeb. Něco končí a něco začíná a lidé mají potřebu vystavět si milník který ten přerod něčeho v něco, nebo něčeho v nic uvede v paměť.
Pár svateb už mám za sebou. Ne vlastních přirozeně. Baví mě ten cvrkot. Ta dětsky dojemná víra dvou dospělých lidí že tohle bude navždy. Baví mě i když už na Ježíška nevěří a jdou do toho s tím, že kdyby se něco polámalo, je tady vždycky instituce rozvodu. Zadní vrátka. Ale ať už je to sebevětší cynik, atmosféra svatebního obřadu dostane téměř každého. Ale hlavní role jsou přiděleny. Julie a Romeo. Nevěsta která ztrácí klid a schopnost kontrolovat svou touhu být princeznou rána a královnou večera. Mladá a krásná dívka se občas mění v lítou saň která přesně ví co chce a klidně někoho zmaří aby to dostala. Nervozita ženicha zda bude dost mensch. Aby to klaplo, aby na to měl a že si vlastně není tak moc jistý koho si to kruci bere, když se na to tak dívá. Ta spousta lidí kolem. Rodiče, sourozenci, prarodiče. Pomalu se z těch svateb ale něco vytrácí.
Svatby jsou různé. Někdy rutina, někdy nuda. Jindy zábava, občas slušnej mejdan. Někde hraje živá hudba a divadlo, někde stačí jako divadlo svatba samotná. Na jednu takovou zdánlivě rutinní svatbu jsem jel vařit. Naložil jsem džamala, vařič a gril, kanystr s vodou a bombu s plynem a vyrazil na cestu. Cestou jsem natankoval. Bylo horko – to mám rád. Mám otevřená okna a jsem na cestě. To jediné dává nějaký smysl. Nevím jaký. Ale cítím to tak.
Když jsem dorazil na místo, bylo horko a postupně přibývalo mladých rodin s dětmi. Mladých, mlaďounkých. Od ročků po tříleté děti se to všechno batolilo po trávníku, mladé a půvabné maminky rozkládaly strakaté deky a vracely dětem zakutálené míče. Prostě idylka. Postupně se narazil soudek a tatínkové kterým jsem věnoval mnohem méně pozornosti se uchýlili do stínu mohutného ořechu a za mužného rozprávění si navzájem sdělovali kdo kolik a za kolik, kdo víc, kdo dál, kdo lépe. Jak už to tak bývá.
Navzdory vedru jsem se rozhodl být dneska za profíka se vším všudy a tak jsem navlékl jediný čistý rondon který v džamalovi zůstal. K mé smůle černočerný dvouřadový rondon „Lapač tepla“. Rozdělal jsem v těch pětatřiceti stupních tepla oheň na grilu a přikládal velké špalky abych dosáhl pěkně řeřavých uhlíků. Maso bylo nachystáno, klobásky si hověly zabalené v chladivé folii na mě zbylo jen nakrájet temně fialové lilky na prst silné řízky, nachystat na gril cukety a velké žluté klasy kukuřice. Postupně jsem na velký rošt naházel krkovice, kuřecí prsa a zeleninu, pěkně systematicky podle toho kde to jak žhnulo a taky tak, abych vegetariánům nekontaminoval zeleninu šťávou z masa. Vůně grilovaného masa se začala zvolna rozlévat po zahradě a pronikala pod keři a vstupovala do chřípí a útočila na sliznice lenošících tatínků a ostražitých maminek. Postupně se to u mě začínalo scházet a já musel přidat abych neměl prázdný tác před sebou. Dva rychlé pohyby ostrým nožem udělají z velkého kusu pečené krkovice tři plátky narůžovělého šťavnatého potěšení. Rád se předvádím. Baví mě pracovat s hodně ostrým nástrojem rychle a přesně, je v tom velký kus furiantství, ješitnosti i sebeuspokojení. Kukuřičný klas jsem položil na vál jako odsouzence a čtyřmi rychlými seky z něj pět malých žlutých koleček na gril. Tenhle souboj nemůže kukuřičný klas nikdy vyhrát. Neodolá ostře nabroušené krátké mačetě kterou mi Luky Pastakiller přivezl z Vietnamu.
Nakrmil jsem první vlnu hladovců a pomalu se začal seznamovat se svatebními hosty otřepanou formou rádoby vtipných a stokrát dokola obehraných hlášek, na které hosté odpovídali tu vtipně, tu vůbec a já mohl navazovat jepičí přátelství založené na jednoduchém principu. Dej mi najíst a já si tě zdvořile poslechnu. A když mě zaujmeš víc než grilovaná klobása budu milej a ty mi třeba malinko přidáš, he? Anebo přijdou lidé s neskrývaným a jakoby neutuchajícím zájmem o všechny a všechno kolem sebe, s kterými mohu zapřést debatu o dětech, psech, výši daní a složení koření, které jsem prášil na lilky až se silná a ostrá vůně z grilu pokaždé zvedla jako velký mrak a udeřila vaše smysly jak rána voňavou a opojnou palicí. Den se pomalu chýlil ke konci a začínal šábes. Hosté se začali bavit, po trávníku tančily skupinky pinkající si s míčem, mladé a okouzlující maminky jakoby se vracely do časů nedávné bezstarostné mladosti, kdy hledaly tatínky pro svoje budoucí děti a teď se s kelímkem v ruce pohybovaly trochu zasněně do rytmu hudby, respektující ovšem jakousi neviditelnou hranici mezi zábavou solidní a hodnou jejich mateřství, a bezuzdným křepčením, vhodným tak pro nějaká mladá třeštiprdla.
Materiálu postupně ubývalo a já se dohodl s majitelem že zbytek rychle opeču, rozdělím na mísy a nechám na pospas teď už dobře se bavících svatebčanů. Byl pátek večer, den prvý.
Komando na druhý den bylo předzvěstí pohody. Klasika ve formě řízků a guláše, o hlavní chod se postarala stařenka, která napekla rolády z bůčku a z kachny, šťávu z výpeku nalila do sklenic a mě velkoryse přenechala hovězí vývar s játrovými knedlíčky a bramborovou kaši jako přílohu. O vývar se postarala pro změnu Markéta a já byl celkem rád, protože za daných okolností bych s vývarem asi nebyl úplně spokojený. Potom říkám: „Pod tohle bych se nepodepsal“.
Dopoledne se začali objevovat první náznaky nedorozumnění a nespokojenosti. Ženich s nevěstou se nedali přesvědčit abychom nachystali nějaký gáblík už na dopoledne pro hladovějící, kteří se včera tak dobře bavili i pro ty co teprve najížděli a měli za sebou dlouhou cestu v úmorném vedru. Po snídaních se prostě zavřela kuchyň a chystalo se všechno na slavnostní oběd a skupinky hostů bloumali areálem a nespokojeně klevetili, protože u snídaně se zbytečně šetřili a teď dostávali hlad a hlavně chuť když to z kuchyně tak hezky vonělo.
„Nikdy nic neber osobně“
Nikdo z nás nechtěl nikoho trápit hlady, ale taky samozřejmě nemůžeme pracovat zadarmo. Takže je to na diplomatických schopnostech majitele aby se vlk nažral a koza dostala zaplaceno. Někdy se to neobejde bez trochy toho škorpení, ale jedna z největších lekcí které jsem od Itala dostal byla:“ Nic neber osobně.“ V práci, ve stresu a pod tlakem si lidé řeknou lecos. Nahromadí se spousta vzteku, je horko a skoro pořád na vás někdo pokřikuje, nebo vyloženě řve. Když jste Jájínek (já, já, já a moje Ego) je otázkou času kdy vám shoří pojistky a vy se prosekáte z kuchyně škrabkou na brambory, ze šedesátistupňového nedýchatelného vedra s pokřikujícími hulváty kteří vás většinou oslovují pestrými permutacemi s opisy názvů pohlavních ústrojí, roztodivných sexuálních úchylek a celkem vtipných a zdařilých spojení obou zmíněných plus něco úplně absurdního navrch, kde máte pocit že dál už cesta nevede a vy se buď počůráte, pozvracíte a potom do toho omdlíte a potom přijde vaše máma a odvede vás domů, nebo si přivodíte nehodu tak vážnou že vám dovolí z toho pekla vyklouznout zadní brankou. Obvykle to končí tak, že to nějak dáte a večer máte pocit euforie, z toho že jste svoje osobní hranice posunuly zase o pár mil dál, že jste se nezbláznili ani jste nemuseli strčit ruku do fritézy abyste měli dostatečně silnou výmluvu proč to nemuset dál snášet. Vědomí že všechno to, co na vás útočí není namířeno osobně proti vám, pomáhá neztrácet nervy, necítit se ponížený a neurážet se pokaždé když zaslechnete slovo píča. Protože to není osobní. Nikdo přeci nepostavil restauraci a nedal vám v ní práci jen proto aby na vás mohl křičet a mohl vás ponižovat i když to v tu chvíli tak rozhodně působí. Stejně tak, jen málokterý člověk ráno vstane a celý den si jen sotva chystá co nejuštěpačnější a co nejízlivější hlášky ze základní školy nebo amerických sitkomů a těší se na to, jak si na vás osobně – ano přímo na vás – přijde večer pěkně smlsnout. Je to tak, že máte smůlu a narazili jste na blba co se špatně vyspal, měl stres v práci, nebo dostal doma nafackováno od ženy a teď cítí nutkavou potřebu tu neblahou štafetu, toho Černého Petra poslat dál. Pokud možno někomu na koho to bude mít okamžitý a zdrcující dopad, případně se ještě naivně pokusí bránit a tím učiní útok mnohem atraktivnější. Vy neznáte jeho jméno a on nezná vaše. Neví nic o tom jak a kde žijete, na kolik dětí platíte alimenty ani o tom že to všechno co na vás zhloubi své zablácené a hořké duše zvrací už jste slyšeli tolikrát že to začíná ztrácet na významu. A nedá se s tím dělat vůbec nic, než se proti tomu obrnit, zůstat klidný a nějak z toho vybruslit. Jinak byste totiž dotyčného museli zřejmě na místě utlouct servítkem.
Nějak jsme to dali, ale už jsme si vytipovali tzv. Potížisty. Lidi co si myslí že jejich status jim umožňuje vlézt vám až do kapsy, říct vám cokoliv co slina na jazyk přinese s drzou jistotou že se nemáte právo bránit a i kdybyste chtěli, porušíte tím nepsaný zákon padajícího lejna a ponesete neblahé následky. Jenže za tohle právo, právo nasraného a aogantního hosta, sprostého a drzého se platí. Tak jako za všechno ostatní. Host za tohle právo platí penězi. A když platit nechce, úměrně tím svou možnost být nesnesitelný kastruje a ulamuje hrot vlastním sarkasmům.
Oběd jsme vyházeli rychle a s nedbalou elegancí. Ve stejnou dobu, snad jen s maličkým předstihem přistáli pro ostatní hosty venku na stolech velké tácy s ještě horkými řízky, hrnec s kouřícím gulášem a obložené mísy. Všechno to mizelo rychlostí japonské vlakové soupravy a mě bylo jasné že s grilem dnes začnu o něco dřív. Náš zákazník – náš pán. A my uděláme maximum pro to abychom předešli konfliktům a učinili novomanžele bezstarostně šťastnými.
Snad to byly následky předchozí propité noci. Snad únava o kterou se postarali malé děti s lehkým spánkem, prokládaným prdíky nebo bolestí z klubajících se zoubků. Snad zvláštní druh temperamentu kterým někteří svatebčané překypovali a který hrozil přelomit se z afektovaného veselí do zuřící bouře emocí s létajícím nádobím, křikem a urážkami v několika světových jazycích.
Není jisté kdy se to stalo. V jednu chvíli se losovala tombola, všichni popíjeli sladkou a voňavou pálenku a její ostrou chuť splachovali pivem, tančili a dováděli. U grilu mi defilovali hosté a někteří se vraceli a jiní se u mě ani neohřáli. Někteří pobyli a srdečně se mnou rozprávěli, jiní si jen nechali naložit a šli bez většího zájmu o dům dál. S pocitem, že večer plyne jak má a nálada se uvolňuje, začal jsem být svým zvláštním způsobem prostořeký. Flirtoval jsem s maminkami a jejich maminkami, zapřádal vážné i nevážné rozhovory s tatínky.
A najednou přede mnou stála. Moje Týna. Stará láska. Krásná, opálená, se svým vždycky veselým úsměvem. Byla mi víc než sympatická, jenže to tenkrát nějak nedopadlo. Teď vypadala šťastná a spokojená. Před třemi měsíci se provdala. Za potápěče. Svatba byla na pláži exotického ostrova, na svatební projížďku se jelo nádhernou bílou jachtou. Teď je z ní vdaná paní. Nemohl jsem nepostřehnout v jejím vyprávění nepatrnou příchuť hořkosti, dobře maskovanou veselým úsměvem. Posral jsem to. Jako tolikrát. Jako vždycky. Ten večer už jsem prostě neměl být bezstarostně rozjívený. V hlavě se stáhly mraky a moje vtípky začaly chutnat po hořkých mandlích a pelyňku. A jako naschvál v tu chvíli přistoupila ke grilu dáma…nebo co, vysoká mladá žena se yvláštním profilem, silnými lýtky a kulatýma očima neurčité barvy. Vlastně všechno na ní bylo takové neurčité. Střelil jsem naslepo a byl lehounce drzý a o něco víc zahořklý.
„Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“
„Prosím.“
„Chutnal vám oběd? Měla jste přeci oběd, že?“
„Ano, bylo to v pořádku.“
„Mě to můžete říct. Klidně mi řekněte všechno. Jestli něco nesedí, rád bych to věděl.“
V tu chvíli se dáma trochu zamračila a podezíravě si mě měřila.
„Máte nějaký důvod, myslet si že ne?“
„To jistě mám. Tady v té zemi lidé obvykle neříkají svůj názor přímo a nahlas. Zažil jsem vám hosty, kteří všechno pochválili, zaplatili a ani nemrkli a za pár dní dostal můj šéf mailem stížnost. Je to zvláštní země. Někdy to tady prostě není jednoduché.“ pokračuji lehkým konverzačním tónem na svoje oblíbené téma na které se často spousta lidí chytne, protože každý má svoje trable a tohle je vyložená výzva k tomu se o ně podělit.
Ne však v tomhle případě. Slečna se zhluboka nadechla, tak aby to bylo vidět, což v nonverbální komunikaci znamená: Teď se dobře soustřeďte, protože přijde prohlášení s velkým P!!
„Víte“ začala ostřejším tónem „myslím že se máme dost dobře, takhle byste jistě nemluvil, kdybyste žil třeba v Bangladéši!“
A kurva! V duchu sčítám rychle možnosti. Vycouvám a omluvím se protože jsem narazil na mladou a angažovanou která toho jistě víc přečetla než prožila, jenže problém je v tom, do které knihovny vlastně chodila. Jenže mě to nedá. Chtěl jsem upřímnost? Mám ji mít…
„Víte“ opáčím a nestydatě se po ní opičím“ problém je v tom, že já nežiju v Bangladéši. Ani v Africe. Ani ve středověku. Jsem teď a tady.“
„Já pracuji s odsouzenými“ (já to tušil) “ a měl byste být vděčný že pracujete zrovna tady. Žijí mezi námi lidé kteří třeba nemají kde bydlet!“
V duchu si představuji jak ji zvu do svojí dodávky na rozpustné kafe z kelímku, zalité vodou ohřátou na chladiči a musím se usmívat, což ji rozohňuje ještě víc. Na tváři jí naskakují jasně červené skvrny a hruď se jí dme spravedlivým hněvem. Nedá mi abych si ještě nepřiložil polínko.
„A vy víte kde bydlím já?“ drze se usmívám.
Zuřivě žvýká právě uzenou kýtu a v koutcích se jí leskne mastnota.
„Jsem Židovka!!“ prohlásí hrdě „a jsem šťastná že jsem vůbec naživu!“
Na tohle jí osmdesát let po válce, uprostřed šábesu, kdy se cpe vepřovým už opravdu nemám co říct. Právě já, se svým nežidovským jménem a arabskou kérkou. Dusil jsem v sobě nával hněvu a teď se rychle pokoušel vrátit do kolejí profíka. Potlačoval jsem v sobě chuť řvát na ní: Ty blbá krávo!! Aby ses na místě propadla! Ty o mě přeci nic nevíš! Snad jsi četla o Auschwitz, snad se v kehilu účastníš soutěží o nejžidovštějšího žida, o to kdo má debilnější přízvuk, kdo má židovštější jméno, o to komu zařvalo při Šoa víc příbuzných. Je mi z tebe zle!!! Seber si svou trejfe laskominu a vypadni!!
Usmál jsem se a rychle a servilně ze sebe vysypal:
„Slečno, pojďme si nekazit hezký večer. Přeji dobrou chuť!!“
A otočil jsem se rychle k roštu kde mi tři prasečí nohy už začínaly chytat plamenem. Jsem prostě šlemíl. Kdybych začal vyrábět deštníky, přestane pršet.
Postupně lidí ubývalo a na louce pod stavením se tančilo a křepčilo za hlasitého dunění hudby.
Někdy mezi devátou a desátou hodinou hudba ztichla, některým z obyvatel totiž poskakovalo nádobí v kredenci a slepice dostávaly tik.
Posedával jsem u skruže ve které praskala polena a pomalu se rozpadala na uhlíky a uhlíky na popel. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou. Zpátky to nejde. Jsme v jednosměrce. Z popela a hlíny nestvoříš nic když nejsi Bůh. A Bůh je jenom jeden.
Zdálky na mě mávala pomocná z kuchyně. Šel jsem jí kousek naproti a pokoušel se celkem marně rozluštit to zadýchané huhlání které mi letělo v ústrety. Došla až ke mě a v očích měla nefalšované zoufalství. „Hledá šéfa!!“
„Kdo hledá šéfa?“
„No, ten pán…ten, ten, ženich přeci!“
„Stalo se něco?“
„Běhá tady jako blázen a hrozně křičí!“
Vystartoval jsem jako vždycky aniž bych jen na vteřinku přemýšlel o tom co se stalo a co na mě čeká. Běžel jsem kolem domečku a už viděl srocení pod stanem. Ženich v kruhu přátel mával rukama a hlas se mu lámal do fistule, mezi vzlyky dával dohromady torza nesmyslných slov. Střídavě vyhrožoval,lál a proklínal, stěžoval si, plakal a sliboval nekonečnou pomstu. Pravda byla smutně legrační. Postupně jsme dávali z jeho vzlyků dohromady příběh o tom jak vyběhl kousek za vrata, ale nikdo netušil proč to sakra dělal a tam ve tmě číhali nějací banditi kteří ho přepadli a padla nějaká ta rána. Oj gewalt!!! Na důkaz toho nespravedlivého násilí ukazoval svou oteklou tvář a v očích měl slzy, vztek a hlubokou studnu sebelítosti která mu právě hrozila utonutím.
Svůj bezmocný vztek, který zná každý, kdo byl nucen čelit nespravedlivému násilí, byl pokořen a nechán napospas své potupě bez naděje na spravedlnost, na zadostiučinění, právě když měl být králem své královně, ženichem, středobodem dění, pýchou svých rodičů, otočil proti majiteli usedlosti. Běhal zmateně dokolečka a řval: „Chci to zvíře!! Kde je!? Seru na to. Nic mu platit nebudu. Má tady mít pořádek!“ Byl jsem z toho zmatený a trochu znechucený. Nejsem příznivcem opileckých scén ani hysterických scén a před mýma očima se právě odehrávalo oboje naráz. Na scéně se zjevil František a já s pevnou a lehce alibistickou vírou že právě on uhasí plameny vášní, zjedná pořádek a spravedlnost, protože koneckonců kdo jsem já? Celý ten příběh se mi zdál na hlavu postavený. Kdo by tady v tuhle hodinu na koho čekal? Proč právě on?
Před očima se mi odehrávaly scény jak vystřižené z balkánské komedie. Nevěsta plačící a hystericky kříčící na všechny kdo se jí snažili uklidňovat. Ženich který všem ukazoval svou nateklou tvář a volal po spravedlivosti, žaloval, soudil a odsuzoval, volal po soucitu, střídavě naříkal a střídavě vztekle vyhrožoval jako malé dítě které ve zmatku neví po které zbrani sáhnout dřív, vydírat nebo vyhrožovat?
Museli jsme to řešit. Volali jsme policii.
Každý kdo někdy zažil skutečné násilí, křik a krev, ten pocit že když nesložíte toho před sebou stane se vám něco strašného, možná vás i zabije a v uších vám píská, všechno je najednou strašně rychlé a zmatené by se tady musel smát. A to jsem si sliboval od návštevy policie. Opilí a uplakaný ženich který dostal facku volá po pomstě, z řad jeho kamarádů se sbírá liga spravedlivých a vůkol jen hněv a volání: Odplata!!!
Policie odjela podle mého dost znechucena tím vyrušením od sobotního seriálu. Ale zůstávala otázka co se vlastně stalo? Zakopl? Měl na někoho chytré městké průpovídky? Kam vlastně šel a proč? Celou další hodinu jsem se jen pokoušel chodit kolem stavení a dávat pozor na mstitele pod vlivem. Na dvoře stavení doutnaly vášně a spřádaly se teorie a plány na pomstu. Opilé dívky křičely Smrt!! Pomstu!! Jdeme na ně!! Muži temně hučeli, protože dobře věděli že je každý vezme za slovo a kdo řekne jdeme, bude muset jít aby neztratil tvář.
„Týno, proč jsi tady?“
„Tys to nevěděl?“
„Nic jsem nevěděl.“
„No, ten ženich je můj bývalej. Žili jsme spolu osm let.“
Několik temných stínů potichu opustilo zahradu a zmizelo někde ve tmě směrem k lesu. A za další hodinu tmou problikávaly opět policejní majáky. Pomsta dopadla na svůj cíl. Oba dva, otec i syn zůstali zabarikádovaní ve stavení na které pršelo kamení, řinkot skla se mísil s řevem a oba vystrašení sedláci, kteří po svém vyprovodili ženicha zamotaného do ohradníku, který jim opilecky spílal a nebral si servítky teď doufali že dál to už nezajde. Manžel a syn Markéty, která před pár hodinami smažila řízky na svatbě.
Druhý den, když jsem se vracel mi zazvonil telefon. Dědeček Janele právě ten den zemřel na selhání ledvin. Tak to chodí. Svatba jako pohřeb.
