Chala, anebo jak se u nás také říká barches, je chléb bílý, chléb sváteční, chléb šábesový. Jídla vycházející z tradice, když už nezmizeli v prachu knihoven je třeba brát s rezervou. Nebýt tradice, barches by vystrnadili croissanty s džemem. V kontextu doby byl barches to nejlepší co mohla hospodyně v době štetlu na šábesový stůl položit. A tak to má být.
Chala je plná symbolů jako už všechno co se pokládá na stůl v židovské kuchyni. Moc hezký článek o chale napsala kdysi Yva zde.
Chala
Pro jednoho starého mládence:
půl kila polohrubé mouky
lžíce rozinek
lžíce máku
tři vejce
půl deci oleje
půl kostky droždí
půl lžíce soli
půl lžíce cukru
Mouku prosijeme do mísy, abychom se zbavili případného hmyzu. Do mouky uděláme důlek a do něj rozdrobíme půl kostky droždí. Přidáme cukr, trochu vlažné vody a prošleháme vidličkou. Posečkáme dokud to nezačne bláznit a potom přidáme dvě deci vlažné vody, dvě vejce, sůl a olej a vypracujeme těsto. Hladké a pružné těsto necháme vykynout a přidáme rozinky a znovu propracujeme. Rozdělíme těsto na dvanáct dílů – právě tolik bylo izraelských kmenů. Z každého dílu vyválíme delší pramen. Teď to začne být zábava. Čtyři prameny spojíme na konci a čtvrtý podvlékneme pod třetím a položíme mezi první a druhý. První nechce zůstat ze hry a tak se nechá přeložit doprostřed mezi druhý a třetí. A znova čtvrtý podvlékneme pod třetím, mezi první a druhý. Jednička na pozici mezi druhý a třetí. Čtvrtý podvlékneme pod třetím a tak to stále opakujeme. Chápete to? Dopleteme do konce a prameny zmáčkneme a trochu stočíme dospod aby nekazily dojem. Zbylé dva prameny stočíme jako provaz a umístíme na pletenec ze čtyř. To je první chala. A teď totéž proveďte se zbylými šesti kousky těsta. Chystají se dvě chaly, symbolizují dvě desky zákona které přinesl Mojžíš Izraelitům a taky dvojitou porci many, kterou dostávaly Izraelci vždy v pátek při svém exodu z Egypta. Pokud pletete páté přes deváté a nefrčíte si v numerické symbolice, kabale a dalších mystických vědách, klidně spleťte chalu ze tří pramenů jako cop. Chala se obvykle plete ze tří, čtyř nebo šesti pramenů.
Upletené chleby nechejte dobře vykynout a zatím si rozehřejte troubu na stoosmdesát stupňů Celsia. Chalu potřete vejcem (to je to třetí vejce na seznamu), posypte mákem, nebo sezamem – ten také symbolizuje manu padající z nebes a dejte péct. Chala neboli barches se peče do zlatohnědé barvy. Na Roš Hašana se pečou kulaté chaly, stočené z jednoho pramenu. Symbolizují kontinuitu života, kruh bez začátku a konce. Skutečný lesk jí dodá když ji těsně před dopečením potřete štětcem namočeným v medu, lehce zředěném vodou se žloutkem.
Slovo chala znamená díl. Nazývá se tak i malý díl těsta, který se odebírá a spálí v peci, přičemž se odříkává modlitba. Je to nařízení z Numeri 15,21:
“ Z prvotin své obilní tluče, budete dávat Hospodinu oběť pozdvihování po všechna svá pokolení.“
Pro zbožné židy to znamenalo oddělovat z těsta jednu čtyřiadvacetinu a věnovat ji kohenům (kněžím).Slovo barches se používá vpodstatě jen u Aškenazim ve střední Evropě a znamená požehnaný (baruch). Aby byl šábes dobře zvládnutý, zadělával se barches už ve čtvrtek večer, kynul přes noc a pekl se v pátek ráno. A možná je na místě pokusit se vysvětlit kde se u všech všudy vzal ten tvar který jakoby by vánočce z trouby vypadl. Ono totiž ve starém Německu, dokud tam ještě židy měli jakžtakž rádi a dělali s nima dobrej kšeft, se nezrodilo jen jidiš, ale jak už bylo zvykem, židovská kuchyně pružně přebírala a podle kašrutu upravovala místní gastronomii. Tedy i slavnostně zdobené chleby, které dnes reprezentuje vánočka nebo štóla. S podobnými slavnostními druhy chleba se setkáte i v Itálii, Španělsku, Rusku, nebo v severní Africe. Zkuste se mrknout třeba na Pan de muerto, nebo margarita.
A ještě jeden chlebovej:
Rebecin Roubíčková se ptá v pekárně na cenu barchesu. Pekařka jí ukáže menší a větší a říká:“Malý barches je za tři koruny a velký za osm.“ Rebecin Roubíčková se zachmuří a podotkne:“Kdybyste je nedělali tak poctivý, vyšlo by to jistě levněji.“ Prodavačka se k ní nakloní, spiklenecky mrkne a pošeptá:“ Věřte, víc už se to ošidit nedá, my to zkoušeli.“
V Krakově mě stihli naštvat tím, že mi jako barches podali vánočku s mandlemi. Byla sladká. Byla to vánočka. Dokonce s drobenkou, hmmm. Pokud se vám nepovede barches, obvykle to není jeho chyba. Ke všemu je třeba trochu cviku. Přesto že některé zdroje vkládají do barchesu rozinky jen při Roš Hašana, já se drze přiznávám, že rozinky mám i v tom šábesovém. A je skutečnou rozkoší, když ve svém bílém chlebu narazíte na rozinku. Joj!!
