Když jsme se potkali s Alberto Pucerem v Padně, skvěle jsme si popovídali o kuchařkách, o vaření ale třeba i o foodstylingu. Nebudu tady tvrdit že tak a tak je to dobře a tak a tak je to špatně. Můžu říct jen svůj názor, a to že mám rád když si je jídlo na fotce podobné, když je to jedlé a teplé, prostě takové jaké má jídlo ze své podstaty být. Bez leštění, čechrání, nic není studené a syrové, když to má být horké a uvařené nebo upečené, prostě je to to co to má být se vším všudy. Protože v tom je – alespoň pro mě – skutečný půvab, skutečného jídla. A to další je jen na schopnostech fotografa. Alberto s tím měl při tvorbě své knihy také trable. Přestřelky s fotografy byly na denním pořádku. Tihle umělci, měli trochu estetický trable s tím, že jídlo vypadá tak jak vypadá. Bez krášlení, malování, leštění a nafukování. Ale Albertovou staromileckou zásadou bylo, podobně jako tou mou (a to víte, že focení ABSOLUTNĚ nedávám), že jídlo které je na snímku vypadá tak, jak bude vypadat to vaše až ho uvaříte. To vaše možná i líp :-D
Alberto nás pozval na festival Sladka Istra o kterém šla také řeč, protože v souladu se svou filozofií, Alberto například nebyl tak úplně smířený s tím, že na regionálním festivalu slovinské sladké kuchyně se má prezentovat čokoláda, nebo speciality jiných kuchyní než je ta místní nebo alespoň sousedních zemí. Alberto sám se svým partnerem připravoval na festival vynikající ořechový štrúdl a nějaké další delikatesy. U toho jsem nemohl chybět.
V den návratu jsem tedy nezamířil přímo k hranicím ale vzal jsem to přes Koper, menší přímořské město na severozápad od Portorož. Nebylo těžké najít místo kde se festival konal. Spousta a spousta aut a tři obrovské party stany naplněné cukrovím k prasknutí.
Okamžitě po vstupu nás téměř omráčila sladká vůně jak z továrny pana Wonky. Cukr byl ve vzduchu, na zemi, na lidech, na oblečení…prostě všude. U vchodu jste mohli nakoupit kupóny za degustaci v ceně 1 euro za jeden vzorek, ale pokud vám snad zachutnalo, větší a plnohodnotné porce se prodávaly za peníze.
Tlačenice byla všudypřítomná. Kromě lokálních dobrot z organizací MAS (místní akční skupiny) a rozličných občanských spolků a sdružení, tu byli i drobní výrobci, ale také cukráři velkých hotelů a cateringových firem.
Pochopitelně tady byli i stánky s kuchyňským náčiním, kuchařskými knihami, ale i satelitní navigace. V dalším stanu se prodávalo víno a probíhala soutěž o nejlepší malvaziji a refošk, který je nazýván klenotem slovinských vín, hutné a plné červené víno, nepostradatelné pro přípravu některých klasických slovinských specialit. A samozřejmě likéry a rakija… Já jsem se našel u spousty stánků – bosenské sladkosti jako baklava, halva, katayf nebo moje oblíbená tufahija, jablko plněné ořechy se skořicí a sladkým sirupem. A kafe z džezvy!
Samozřejmě nesměl chybět ruský stánek s čajem, matrjoškami, chalvou a konfetami – populárními ruskými bonbony.
Ujišťuji vás, že ochutnávat mě přestalo bavit téměř okamžitě po vstupu. Jakmile jsem zacítil tu omračující sladkou vůni hned mě přešla chuť. Ale to se rozhodně netýkalo vína a likérů. Shodli jsme se na tom, že spousta výrobků se často v rozličné kvalitě a podobě opakovala, ale když jsme se upřímně zamysleli nad tím co by se asi prezentovalo u nás, došli jsme k závěru že by to o moc větší sláva nebyla. Často jste mohli potkat gibanicu – sladkost z křehkého těsta naplněnou mákem, tvarohem a jablky, rozličné strudeli (štrúdly) s náplní z jablek, ořechů nebo tvarohu, sladké a hutné „chleby“ s fíky a kandovanou pomerančovou kůrou, ale i skvělé „kremeše“ které známe i u nás.
Fíkové varenje s pomeranči a skořicí svařených s refoškem je přesně ten druh rustikálního zvěrstva které mám rád.
A potom jsem obtížen sladkostmi a cinkající lahvemi refošku, malvazije a kmínky nasedl do džamala a vyrazil směr Unhošť!
