Bramborové noky

mě prostě baví. Chvíli jsem se s nimi pral, abych zjistil že prát se s nimi je špatně a hledat v tom vědu taky není můj šálek kávy. Když jsem ještě bydlel pod Jizerkami, chodíval jsem na výlety do Oldřichovského sedla. Nebylo to daleko a nebylo to těžké vylézt nahoru a nakukovat přes hranici do Polska. Až jednou v listopadu jsem se chtěl vytáhnout před jednou mladou dámou a rozhodl se Oldřichovské sedlo atakovat. Dopadlo to tak, že jak už to v listopadu bývá, setmělo se, do toho padla ta správná jizerská mlha která přikryje oči a pohltí hlas a začalo pršet. Dobývat v takovém počasí srdce mladé dívky není žádná legrace a dobývat byť i jen kopec, je už opravdu mrzutost. Nebyl problém během chvilky sejít z cesty a ztratit se mezi žulovými balvany v bukovině. Že mám problém jsem zjistil, když jsem za batoh visel hlavou dolů v nějaké průrvě a moje souputnice zděšeně vykřikla, protože jsem se jí doslova propadl před očima. Došla baterie v mobilu, byla zima, mlha, tma a pršelo. Tak mě teď napadá, že se vlastně nemám tak špatně :-D Na Špičák jsme nedošli.
Scénář se opakoval když jsme šli s bratrem „dobývat“ Smrk. Kdo ho zná, ví že je to hezký výšlap na horu, která má vrchol plochý jak velký stůl s ubrusem z kleče. Skončili jsme asi dva kilometry pod vrcholem, totálně vymrzlí, byla tma a nahoru jsme úplně trapně nedošli.
Někdo by se třeba zapřel. Já se uvolnil a rozhodl se jít tam na výlet. Ne dobývat. Smrk jako by do mně viděl. Jizerky se na mě smály, sluníčko svítilo a já došel hezky až nahoru, tam posvačil a potom zase sešel dolů a šel se vykoupat pod vodopád pod Červenou rukou. Od té doby hory nedobývám. Prostě tam chodím na výlet. Vám to možná funguje jinak, já ale udělal takovouhle zkušenost.
Podobně to bylo s noky. Předkládám dvě verze a můžeme vyrazit na výlet. Pro perfektní výsledek se předpokládají správné brambory a dobrá mouka. Brambory tzv.moučné a mouka hladká, pokud možno semola. Když je nemáte, dopadnete jako já. Takže použijete ty brambory co máte a tu mouku co máte. A případně použijete fintu mojí válečné babičky, která přidávala pro jistotu do těsta na bramborové knedlíky trochu bramborového škrobu. A hladká mouka je hladká mouka i když semolina má údajně několikanásobně víc lepku než mouka běžná.
Brambory uvařené ve slupce oloupu ještě horké a nastrouhám je na jemném struhadle. Mezitím už jsem si dal vařit vodu na noky s trochou soli. Přidám špetku muškátového květu a sůl a potom už tam láduju hladkou mouku kolik to jen pojme, abych udělal relativně tuhé těsto. Vejce nepřidávám, pokud bych nějaké chtěl utratit asi bych použil jen žloutek. Těsto příliš nepropracovávám a snažím se pracovat rychle. Jako v případě bramborového chleba té mouky bude celkem dost. Na podsypávání používám mouku polohrubou, hrubá mi klouže a hladká se mi lepí na paty. Rychle rychle vyválím na prst silné šulance a rychle rychle pokrájím noky.

Efekt vroubkování funguje na obalení noků omáčkou a její zachycení, jako u většiny italské pasty, kde existuje propracovaný systém na kombinování omáček a pasty právě podle tvaru a vroubkování. Když se s tím chci zadírat, popadnu vidličku, každý noček zmáčknu jako kdybych se zbavoval beďaru a na vystrčenou prdelku mu otisknu vidličku. Takže vypadá jako kdyby dostal výprask :-) Já měl nočky malé, zajedna jsou rychle vařené, za dva to vypadá že toho mám víc, za tři – mám se na co vymluvit když se mi nechce vroubkovat. Takže gnocchetti.
Ještě než hodím noky do vody, nachystám si omáčku z:
půlky cibule pokrájené na tenké plátky, jednoho stroužku česneku pokrájeného na plátky a půlky lilku nakrájeného na nudličky. Neloupaného. Heč. Všechno to orestuju na olivovém oleji dozlatova a přidáme hrst rozmačkaných loupaných rajčat. Tahle kombinace je super s kousky lososa a nasekanými kapary s čerstvou petrželkou mimochodem. To bohužel nemám.

Noky se uvaří velice rychle. Jakmile vyplavou, napočítám do pěti a vrhám je rovnou do omáčky. Dva – tři rychlé prohozy a můžu servírovat.

Velké dobrodružství jsem si zažil o vánocích, kdy jsem Jánošíkovi chystal bezlepkové noky prostým nahrazením mouky Solamylem. Hustýýýýý!!! Musel jsem je po uvaření ihned prudce zchladit aby se nerozblemcaly a potom jsem je jen prohřál a servíroval ke kachně se zelím z nakládané řepy. Ufff. Někdy to zkuste. Noky jsou jinak báječné i s pestem a trochou pecorina Sardo nebo Cixerri, s máslem a šalvějí etc.

Rubriky: Bezlepkové, Rychle a snadno, Zelenina, rýže, kuskus... | Štítky: , , , , , , , , , | 9 komentáře

Pošírovaný pstruh

Při příležitosti návštěvy v strašidelném hradu, jsem pořídil pstruha a nachystal si ho jedním z těch jednodušších způsobů, nenáročných na množství nádobí a taktéž na mytí nádobí. Prostě lenost – matka pokroku :-) Napřed jsem si nachystal tzv. rybí várku. Rodičům naštěstí vydechla láhev vína, takže o kvalitní várku bylo postaráno. Oželel jsem kořenovou zeleninu a nachystal zcela jednoduchou várku z cibule a česneku, půl sklenky bílého vína (to se hodilo akorát tak na vaření – chuťově vynikající ale přeci jen štípalo na jazyku), bobkový list, celé nové koření a celý černý pepř. Pochopitelně lžička soli, která bude poloviční v případě ryb mořských. Z lednice jsem ještě vyštrachal křen – ten je snad nesmrtelnej, citrón a ve špajzu pár brambůrek na přílohu.

Můj původní záměr nachystat si pstruha na modro mi zhatil pstruh sám. Předpokladem pro pastelově modrou barvu pstruha je totiž čerstvá ryba, ideálně pstruh potoční (mrkněte sem, je to popsáno opravdu moc hezky. Pokud si koupíte tak jako já pstruha duhovku ve vakuu, uděláte si výborného pošírovaného pstruha ale zmodrá jedině když ho zmlátíte jak žito nebo natřete Balakrylem. U čerstvého pstruha docílíte modré barvy spařením ryby vroucím octem. Spařeného pstruha potom něžně uložíte do voňavé postýlky z rybí várky. Doporučuji u ryby jako je pstruh šetřit s kořením a nepoužívat ocet ale bílé víno aby jeho jemná chuť nepřišla vniveč. Pokud máte po ruce bylinky, k pstruhovi výborně ladí tymián. S rybou nakládejte něžně a s citem, vařená ryba je křehká a má snahu se rozpadat a mařit váš záměr vkusně ji prezentovat. Protože jsem jako přílohu zvolil brambůrky vařené, dal jsem je vařit přímo do várky, ještě dřív než pstruha. Várka by měla jen lehce perlit – bouřlivý var může opět pěkně zatopit celistvosti vaší večeře. Protože je pstruh ryba nevelká a moje porce patří navíc k těm menším, je hotova během několika minut. Dobrý tip jak rybu nepřestřelit je kontrolovat ji v průběhu vaření či pečení. Pokud máte k dispozici pinzetu, nebo jehlu, vrazíte ji do hřbetu směrem k páteři a podržíte ji tak několik vteřin. Prvním signálem že ryba je akorát je skutečnost že pinzeta či jehla pronikne zlehka až k páteři, jistotu získáte když jehlu či pinzetu vytáhnete a krátce přiložíte k vnitřní straně předloktí. Pokud je špička horká, znamená to že i ryba je u páteře horká a tedy hotová. Můj pstroužek byl hotov během několika minut. A jde se expedovat. Rybu jsem místo másla přelil panenským olivovým olejem(půst). Pokud bych použil máslo, v tomto případě bych se zřekl másla přepuštěného, které používám spíše na smažení, opékání a do základu a pokladl bych rybu jemnými lupínky syrového másla, které se během chvilky rozpustí a rybu korunuje bezkonkurenčním způsobem. Nastrouhanému křenu jsem ulomil palčivý hrot spařením rybí várkou, na talíř pokladl uvařené brambůrky, které společným varem s rybou získaly jemné aroma a chuť, citrón běžně k rybě nepoužívám a přiznávám bez mučení že tam byl jen tak pro parádu.

Podobným způsobem můžete rychle a snadno nachystat i štiku, lína, nebo třeba lososa, vlka nebo pražmu. Ideálním průvodcem na talíři jim může být salsa verde, jemné omáčky jako třeba beurre blanc, holandská nebo bernská omáčka, či omáčky na bázi bešamelu, v tomto případě velejemná křenová, koprová či bylinková omáčka.
Dobrou chuť!

Rubriky: Bezlepkové, Nezařazené, Ryby, Rychle a snadno | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Matjes a šmalc herink

Potřeboval jsem si trochu ujasnit dva pojmy – matjes herink a šmalc herink. V jidiš stejně jako v němčině znamená šmalc totéž co v češtině šmolc. Přesto že výraz šmolc se používá i pro zbytky bílkoviny vzniklé z přepouštění, především se používá pro přepuštěné máslo jako takové. Použít by se dalo i pro husí nebo jiné sádlo, kdybychom nebyli obdarováni krásným slovem sádlo. Laická většina si připomene šmolc, když řeknu ghí (ghee) což je ovšem šmolc vyrobený z buvolího mléka a používaný především v indické a perské kuchyni. Ghí má podobně jako šmolc celkem sympatický bod zakouření a je proto s úspěchem i přes svou cenu používán v nóbl restauracích na glazování zeleninky a opékání minutek. Každý kdo se vaření věnuje delší dobu a s láskou, dobře ví že trejfe kombinace sádlo a máslo, nebo čistý šmolc jsou prostě nedostižní na smažení masa – řízků nebo ryb, základ na svíčkovou z této kombinace (nebo slanina s máslem) dá omáčce gruntovní chuť i vůni. Pokud chcete využít alespoň polovinu tohoto potenciálu dáte vzniknout košer šmalcu z oleje a například husího sádla, nebo mojí oblíbené kombinaci pro přípravu risotta nebo bílých omáček – olivový olej s máslem, nebo slunečnicový olej s máslem. Přidaný olej zabraňuje rychléme přepálení másla a dovoluje vám tak rychle vyřešit absenci šmalcu.

Já jsem si ovšem výraz šmolc (potažmo šmalc) připomenul právě při koupi dvou pěkných slanečků, což je dnes už téměř archaický výraz, protože slanečka koupíte leda tak v ruském obchodě – většina Čechů si oblíbila tzv.křišťálové sledě naložené v sladkokyselém nálevu a jejich chuť vám připomene oblíbený vyprošťovák – zavináč. Matjes herink je výraz právě pro sledě naloženého v soli v dubových sudech vcelku. Rusové jim říkají saljonnaja seljodka (nasolený sleď), u nás se této úpravě sledě říkalo prostě slaneček. Šmalc herink je oproti tomu – světe div se, filetovaný slaneček naložený v tuku – například oleji – a jednou z mnoha úprav šmalc herinka jsou například mnou tolik oblíbené pepřenky! Herink je úplný gastronomický pojem a jak jim jednou přijdete na chuť, už se nespokojíte jen tak s nějakou náhražkou. Tak jako například v Itálii, nebo v Portugalsku byla a stále ještě zůstává opěvovanou delikatesou sušená treska bacalao, v Holandsku, Německu, Polsku a Rusku kraloval slaneček. Vymáčený a zbavený kůže a kostí se dá jíst jen tak syrový, zakápnutý olejem a zastříknutý vinným octem, lahůdku z něj uděláte lžící zakysané smetany, nebo ho můžete podávat s cibulí, opepřeného s horkými brambory. Zaboduje i v salátu z jablek a řapíkatého celeru (variace na Waldorf)
Můj nejoblíbenější způsob přípravy slanečka je sleď v kožichu (seljodka pod šuboj, ale vzhledem k tomu že jsem ještě pořád v půstu, musel jsem si recept malinko poupravit. Tedy vyřadit vejce a majonézu. Takže vlastně…použít jiný recept :-D Tak tedy sleď s červenou řepou a jablky!

Slanečky napřed musíme vymáčet. Předem vás chci upozornit, že jsem zkoušel připravit košer sledě v kožichu a vzhledem k tomu že košer jsou právě křišťálové sledě od firmy Varmuža, nebo nakládané sledě od firmy Lisner, šel jsem cestou nejmenšího odporu a koupil Varmuže. A říkám bez obalu, že to fakt není ono. Slanečka to nenahradí ani prd.
Takže zpět k receptu. Slanečky můžete vymáčet a zbavit tak kvanta soli buďto v mléce, nebo aby to bylo parve ve vodě. Já máčel dva dny a vodu jsem neměnil, ovšem doporučuje se alespoň jednou vyměnit. Potom jsem si uvařil dvě koule řepy a pět brambor ve slupce ve vodě doměkka a nechal vychladnout, nachystal si dvě jablka a dvě cibule.
Sledě jsem zbavil kůže a kostí a natrhal na menší kousky. Vařené a oloupané brambory jsem pokladl na dno talíře, posolil a opepřil. Na brambory jsem položil kousky slanečka a na tenké plátky nakrájenou cibuli. A navrch přišla nahrubo nastrouhaná řepa s nastrouhanými jablky. A aby chuť byla zajímavější, chystal jsem se řepu s jablky ochutit vinným octem. Ale ouha! Kromě nakládaných citrónů jsem nic kyselého nenašel. No co už. Takže tam padl nálev z nakládaných citrónů a extra panenský olivový olej. Celé to šlo pod fólii a do chladu za okno. Lidičky zlatý, to vám byl druhej den takovej šmakes!! Umím si představit že s žitným chlebem a cejlonským hrubolistým čajem je to fakt zážitek!! Se sleděm v kožichu bych postupoval skoro stejně, jen bych brambory vyskládal s vařenou mrkví a spojil majonézou a vařenou strouhanou řepu bych korunoval nastrouhaným vejcem uvařeným natvrdo. Takže to bychom měli další postní a už se nám blíží konec.

Rubriky: Bezlepkové, Ryby, Tradice | Štítky: , , , , , , , , | 2 komentáře

První jarní

S radostí a potěšením vám mohu oznámit, že přes jistou upachtěnost a spoustu problémů, Rozinky a mandle chystají otevřít sezónu vaření, pečení, povídání, pití a zábavy. Prvním workshopem letošního roku na novém místě v podmínkách které jsou velmi blízké podmínkám za kterých probíhali první semináře v Praze a v Brně, tedy pod širým nebem, s domácím chlebem, u otevřeného ohně. Prvním z prvních letos budiž pokus o rekonstrukci.

PESACH

workshop proběhne v pátek 6.4. 2012, začíná celkem brzy odpoledne tedy od 15 hodin už se budeme scházet, abychom stihli nachystat vše co bude potřeba na improvizovanou sederovou večeří. Pravá zábava vypukne až později s příchodem večera, cca v 18 hodin, kdy rozděláme oheň a budeme péct, ovšem za podmínek podobných těm, které měli Izraelité chystající se zčerstva opustit Egypt.
Na programu je tedy kompletní příprava jehněte, od A do Z, kdo by měl chuť naučit se jak na to, bude mít příležitost, kdo to nemusí – může se otočit. Dále budeme pochopitelně chystat nekvašený chléb, který se bude péct na ohništi, samozřejmě rozličné typy charosetu, kdy si vysvětlíme rozdíly mezi charosetem sefardským a aškenázským, podle dostupnosti surovin si je uděláme a sníme, a všechny další náležitosti sederové večeře. Budeme si povídat o tom co, proč a kde na sederovém stole zaujímá své místo, a samozřejmostí bude několik lahví košer vína, domácí slivovice z Přítočna a především prostor pro vaše dotazy, pokud jde o vaření, pečení a smažení. V mezích svých možností se pokusím vám nabídnout uspokojivou odpověď, případně se pokusíme jí nalézt společně :-) Připravte se na skromné podmínky, nicméně k dispozici budou toalety i tekoucí voda, pro případ špatného počasí (přeci jen nejsme na Sinaji) i útulná kuchyň a střecha nad hlavou. Cena workshopu vzhledem k použitám surovinám je 1.200 Kč/za osobu a budu rád když vynaložené prostředky využijete v rámci workshopu co nejlépe.
Závěrem chci ještě podotknout že místo konání je cca půl hodiny autobusem z Hradčanské nebo Zličína, takže se pokuste udělat si časový rozvrh tak abyste se vrátili do Prahy včas, nebo – pokud se chcete opravdu odvázat vezměte sebou spacák a karimatku a bude mi potěšením nabídnout vám přístřeší a snídani :-) Bližší informace dostanou jako vždy přihlášení zájemci mailem, přihlášky prosím zasílejte na adresu rozinkyamandle zavináč gmeail tečka com, platba se skládá předem na účet, pokud někdo bude chtít svou účast zrušit, nechť tak učiní nejpozději tři dny před konáním workshopu (tedy do 3.4.2012) jinak budou jeho peníze na jeho účet a jeho zdraví projedeny a propity! Těším se na vás a těším se na jaro!

Rubriky: Maso, Pekárna, Rozinky a mandle, Tradice | Štítky: , , , | 1 komentář

Chleba v popelu

Žít na venkově má svoje výhody. Obzvlášť když máte problémy s postní dietou, nestihli jste si koupit chleba a na dvoře se válí kopec žhavýho popela z ranního úklidu zimního nepořádku. Oprášil jsem tedy saharskou zkušenost. Na Sahaře nerostou právě bukové lesy. Když si chcete rozdělat oheň a to v takové míře abyste si upekli chleba v popelu musíte vyrazit na džebel a sesbírat hromadu suchého chrastí, keříků a trávy která tam místy roste. Potom vyhrabete ďolík v písku nebo prostě na džebelu v závětří rozděláte velký oheň a necháte to všechno shořet. To mě nenapadlo dneska když jsem pálil zbytky růžových keřů a bezového klestí. Ale napadlo mě to když ta velká hromada popela ještě večer žhnula a sálala. Takový popel uděláte běžným dřevem jen sotva. Zajuchal jsem, protože s postupujícím půstem už začínám být lehce vyhladovělý a tady v té zemi navzdory všem okolnostem prostě strkají maso, mléko nebo vejce asi do všeho.

Nedávno jsem se dozvěděl že tomu co dělám se vlastně říká experimentální archeologie – totiž že oprašuji staré a autentické techniky přípravy jídla v různých kulturách. A já mám soukromou teorii že takhle nějak připravovali nekvašený chléb staří Izraelité když se chystali opustit Egypt. Jen ho nenechali odpočívat. Nebyl ČAS!! Takže tuhle techniku pečení nekvašeného chleba si zopakujeme 6.4. v Unhošti na rekonstrukci původního sederu, včetně poražení jehňete. Doufám že alespoň někdo z vás dorazí.

A teď zpátky k chlebu. Do lavoru jsem nasypal cca půl kila hladké mouky, špetku soli a trochu zaataru. Z láhve jsem dolil něco vody a přidal pár lžic olivového oleje. Těsto se vypracovává poměrně dlouho, žádné kypřidlo se v originále nepřidává. Až když byla koule těsta hladká a lesklá a lavor hezky čistý (abych ho nemusel mýt, to je jasný) nechal jsem těsto cca hodinku odpočinout.

 

 

 

Mouku jsem přidával postupně od středu tak abych měl hustotu těsta stále pod kontrolou. Dělám to tak vždycky když neměřím a nevážím.

 

 

 

 

 

 

Z koule těsta jsem prostým způsobem udělal asi čtyři až pět centimetrů vysokou placku a jal se chystat popelnou pícku. Je důležité nachystat chlebu postýlku pěkně vystlanou vrstvou popela který chleba ochrání před spálením. Já při prohrabování narazil na pár rozpálených cihel. Takže je jasný co bude dál.

 

 

Oprášené cihly jsem uložil do relativní roviny a plácnul na ně placku. A už je i jasné kde se vzalo slovo placka. Na placku jsem nahrnul popel a na popel navršil žhavé uhlíky. Odpočítávání na třicet minut.

 

 

Po třiceti minutách je chleba vpodstatě hotov ale chybí mu pěkná kůrka, takže ho pootočím na cihlách a znovu nahrnu popel a potom uhlíky a přidávám dalších patnáct minut.

 

 

Po časovém znamení odmetám popel čistým smetáčkem a chleba nesu do baráku. Dneska je  k večeři chleba se zaatarem a olivovým olejem a na zapití půl flašky koly. To je slabý arabský průměr… Dobrou chuť a dobrou noc!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: Pekárna, Rychle a snadno, Tradice | Štítky: , , , , , , | 10 komentáře