Další postní

Půst zatím probíhá bez větších komplikací, jen mám občas chuť na nějakou baštiznu a rohlíkama to hasit pořád nejde. Takže cestou z Brna do Unhoště jsem se za Kutnou Horou zastavil v Zásmukách, v podnikové prodejně firmy Diana. Až jsem čučel kolik poboček Diana má. Škoda že jsem až tak nečuměl co v nich má. Ale jsem asi rozmazlenej… Vyrovnané řady mrazáků plných rozličných burgerů, rybích prstů a dalších mražených dobrůtek jsem přešel bez povšimnutí a vrhnul se rovnou na uzeného tolstolobika kterého jsem zdlábnul jen tak s chlebem. Teď už jsem bezprizornik jak se patří. Po mejdanu na kterém jsem griloval jsem byl načichlej jak makrela, dlouhá doba na cestách s nemožností se pořádně vykoupat a převléknout do čistého oblečení mi dodalo odér uzené makrely a tolstolobik s chlebem to dorazil. Když jsem nakonec zatopil doma v Unhošti, kamna kouřila tak že uzenou makrelou bych se mohl pomazat abych to trochu přebil. :-)

Co mě ale příjemně naladilo byl mořský jazyk za 68Kč/kg. Nerad se nechávám vláčet cenou, hlavně když jde o ryby – vždycky čuju malér když jsou moc levné.

Vzal jsem dva kousky abych si je ve volné chvilce nachystal po sefardském způsobu, protože se udělalo tak hezky že jsem to prostě musel nějak oslavit. Mořský jazyk i platýz jsou košer, protože mají šupiny i ploutve další košer ryby jsou například ančovička, bělice, cejn, halibut, hejk, kambala, kapr, lín, lipan, losos, makrela, mník, okoun, parmice, pstruh, sardinky, sleď, šprot, štika, treska či tuňák. V žádném případě čuňák.

Takže jsem vyškrábl zbytek tahini, nakrájel zbytek citrónu, dokoupil rajčátka a dal se do pečení. Tahinu je třeba předem namíchat. Byl jsem lenoch a lakomec a dal jsem si ji na rybu jen tak, a měl jsem docela problém to dojíst. Takže stroužek česneku, špetku soli, šťávu z půlky citrónu a trochu vody přidáme k tahini  a rozmícháme na bledý krém. Orientální příprava ryb obnáší oproti puristickému přístupu od Jadranu trochu víc ovlivňování. Jadranský styl mi vyhovuje, ale nemá cenu si zastírat že ho oceníte především u ryb čerstvých a také mořských a hlavní podmínkou je že patříte mezi labužníky kteří si vychutnají chuť a vůni moře. Pokud ovšem vytáhnu rybu z mrazáku kdesi v Zásmukách, nemám ani trochu výčitek svědomí a hnedle jak ji zbavím šupin, pořádně jí nařežu a do zářezů vmasíruji koření a citrónovou šťávu.

 

 

Z koření doporučuji jako ostatně vždy: sladkou papriku, římský kmín a pepř, nebo koření bharát (sedm druhů koření), nebo jen papriku, pepř a sůl když nic jiného není po ruce. Rybu zakápnu citrónem a nechám krátce odpočinout.

 

 

Prodlevu v přípravě vyplním chystáním přílohy. Zbyly ještě dva lilky, takže volba padla na rychlý mutabal z pánve (lilkové pyré) s pečenými rajčátky – jsou k sobě výtečně. Na jednu rybu jsem napatlal nachystanou tahinu – po dopečení nevypadá zrovna sexy, ale pokud jste tahinu namíchali dobře, voní po pečeném sezamu (kupodivu) a chutná dobře. Když jste tahinu nenamíchali, upečená tahina vám s prvním soustem zacementuje pusu a máte po hostině.

 

 

Peče se na 200°C plus dvacet stupňů podle toho jak rychlou a dobrou troubu máte. Čím rychleji tím lépe, hlavně proto že ryba je placatá a je hotová v mžiku. Takže zatímco ryba syčí v troubě a tahina se vypéká s rajčátky a citrónem, nakrájím oloupaný lilek na kostky, dva stroužky česneku na plátky a rozpálím dobrý olivový olej. Lilek opékám s notnou dávkou čerstvě mletého černého pepře a ve chvíli kdy pěkně zezlátne a začne vonět tak ho teprve osolím a dodusím doměkka.

 

 

Správně bych ho měl teď rozmačkat vidličkou, ale jsem lenoch a navíc už ryba v troubě křičí že má dost, takže popadnu tyčový mixér a šrůůůům!!! A je to! :-) Jedna s tahinou, jedna nahoře bez a už si mlaskám. Dobrou chuť!!

 

Rubriky: Bezlepkové, Ryby, Rychle a snadno | Štítky: , , , , | 16 komentáře

Passover

Pesach je jeden z největších svátků u židů, u křesťanů největší. Zatímco křesťané slaví zmrtvýchvstání židovského učitele a vůdce malé judaistické sekty Jošui Ha -Nocriho, ze kterého se stala hvězda a spasitel lidí a tudíž vykládají slovo pesach jako vyjití (tedy z hrobu), u jiných výkladů jako například u židovského pesachu se dá vyložit hlavně jako „přeskočit“ tak jako Hospodin přeskočil domy izraelských při pobíjení prvorozených v Egyptě.

 

 

 

 

 

 

Schválně jsem vybral tuhle verzi, protože mám moc rád Ofra Hazu a baví mě poslouchat jak skvěle se poprala s češtinou…

Podle slovníku se dá dokonce slovo pesach použít i pro výraz jarní… ale pesach má v judaistické tradici i jiná pojmenování. Například hag ha macot – svátek nekvašených chlebů (macesů), nebo hag ha aviv – svátek jara (konec měsíce aviv) nebo sman cherotejnu – čas svobody. Takže nechť si z pesachu udělá každý co potřebuje, někdo pomaluje vejce a zmlátí sestru a matku rákoskou, ta mu na oplátku umyje hlavu studenou vodou, nebo je to obráceně, židé se vyhýbají všemu kvašenému (chamec) a to ještě aškenazim nejedí tzv.kitnijot což jsou luštěniny a obiloviny které výslovně zakázány nejsou, protože jejich schopnost kvašení je omezená, jenže to už je taková aškenázská tradice, dělat si to těžší než to mají ostatní. Také třeba na pesach nejedí jehněčí na rozdíl od sfaradim kteří se úplně klidně cpou jehněčím s rýží. Argumenty pro a proti nechme rabínům. Všechno ostatní vám o pesachu už řeknou novináři, wikipedie a veliká spousta rozličných grafomanů na internetu motivovaných buď touhou po Boží přízni, nebo po nějaké boží přízi, nebo prostě jen nemají co dělat a ubíjejí svou mladost naprosto marným opakováním tisíckrát řečeného a stotisíckrát opakovaného, které ale není zbytné, protože jakmile to jednou vynecháte a nezopakujete, lidé okamžitě zapomenou. A proto je tak důležitá tradice a všichni s ní prudí. Aby lidi nezapomněli.

Důležité je, že jako vždycky se o zásobování košer le pesach macesů  a dalších lahůdek postará starý dobrý pan Günsberger. A protože kuchaři mají o svátcích spoustu práce, a já si je chci taky užít, rád bych vás pozval na experiment spojený s nezřízenou konzumací, protože mě baví především PRAKTIKOVAT!!

 

            EXPERIMENTÁLNÍ PESACH

rekonstrukce hodu (ne házení) beránkem, a přípravy nekvašených chlebů na otevřeném ohni.

Moje nová lokace mi umožňuje díky lehce zanedbané zahradě podnikat i takováto dobrodružství, a blízké sousedství laskavého sedláka z Přítočna který má pěkné stádečko ovcí a švestkový sad mi dovoluje opatřit jehně které bude „obětováno“, takže budeme péct beránka, ochutnávat domácí slivovici kdyby byla zima a připravovat nekvašené chleby na různé způsoby a možná přitom ani nebudeme muset sedět na kufrech připravení vyrazit do Izraele. Vzhledem k tomu, že jedno jehně je sice dost masa pro všechny a podle tradice nesmí zůstat nic, jinak bych to musel spálit a to by mi bylo líto, tak jehně sníme ale nachystáme si ještě několik dalších vybraných nomádských jídel ze sefardské tradice chystaných na otevřeném ohni. Upečeme chleba v popelu a pomějeme se. Podrobnosti o chystaném večírku budou následovat vzápětí.

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: Rozinky a mandle, Tradice | Štítky: , , , | Napsat komentář

Na dovolené

Je to náš němčinář, který mě přepadne obvyklými otázkami. ,,No, tak, jak to
vypadá venku. Strašné, strašné, co? Jo, je to děsné, ale musíme právě vydržet. A
konečně tam venku máte alespoň dobrou stravu, jak jsem slyšel, vypadáte docela
dobře, Pavle, jadrně. Tady je přirozeně hůř, docela přirozeně, je to taky
samozřejmé, to nejlepší vždycky pro naše vojáky.“ Vleče mě do své stolní
společnosti. Jsem velkolepě přivítán, nějaký ředitel mi podává ruku a povídá: „Tak,
tak jdete z fronty? Jaký je tam duch? Skvělý, skvělý, co?“
Vykládám, že by každý chtěl rád domů.
Směje se dunivě: „To věřím! Ale nejdřív musíte nasekat Francouzkům! Kouříte?
Tady máte, zapalte si! Pane vrchní, přineste našemu vojáčkovi taky jedno pivo.“
Bohužel jsem cigáro vzal, proto musím zůstat. Všichni blahovůlí jen překypují,
proti tomu nelze nic namítat. Ale přece jsem podrážděn a dýmám, seč mi dech
stačí. Abych aspoň něco dělal, převrátím do sebe jedním tahem sklenici. Hned mi
objednají druhou; ti lidé vědí, co dluží vojákovi. Debatují o tom, co budeme
anektovat. Ten ředitel se zlatým, řetízkem u hodinek, chce toho mít nejvíc: celou Belgii, uhelné revíry francouzské a velké kusy Ruska. Udává přesné důvody, proč
to musíme mít. Pak začíná vysvětlovat, kde ve Francii se musí udělat průlom, a
obrací se mezitím ke mně: „Tak se tam venku konečně trošku hejbejte s tou vaší
věčnou posiční válkou. Vyhoďte ty chlapy, a bude mír hned.“
Odpovídám, že podle našeho názoru není průlom možný. Ti tam mají příliš
mnoho reserv. Kromě toho že válka je přece jen něco jiného, než si tak člověk
myslí.
Z vysoká odmítá a dokazuje mi, že ničemu nerozumím. „Jednotlivec jistě,“
řekne, „ale záleží na celku. A to nemůžete takhle posuzovat. Vy vidíte jen svůj
malý úsek a proto nemáte přehled. Děláte svou povinnost, nasazujete svůj život, to
je hodno nejvyšších poct, každý z vás by měl dostat Železný kříž, ale především
musí být nepřátelská fronta ve Flandrech prolomena a pak shora dolů svinuta.“
Funí a otírá si vousy. „Docela svinuta musí být shořejška až dolů. A pak na
Paříž.“
Rád bych věděl, jak si to představuje a leju do sebe třetí sklenici. Hned dá přinést
novou.
Zvedám se. Vstrčí mi ještě několik cigár do kapsy a propustí mne s přátelským
poklepáním: „Mnoho štěstí! Doufám, že teď brzy od vás něco pořádného
uslyšíme.“
* * *
Představoval jsem si tu dovolenou jinak.

Erich Maria Remarque  „Na západní frontě klid“

 

bez komentáře…

 

 

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Jak na kapra

Ahoj Jitko,

tak jak ses ptala jak to zařídit aby ti po kuchyni nelítaly šupiny a neměla jsi jich plnou hlavu tak jsem udělal krátký a nic neříkající videjko jak to dělám na vánoce. Všimni si jen že nůž je přesně mezi kůží a šupinami (špička nože se rýsuje pod šupinami) a když se filetuje, špička nože přejíždí přes kosti jako když jedeš spičkou nože po hřebenu na vlasy. Nezajížděj nožem do břicha, jen špičkou nařízni kůži a jako když řežeš papír rozřízni ji až pod „bradu“. No a jsou to mrchy klouzavý. Tak pozor na ruce. :-) Ahoj!!

 

Rubriky: Ryby | Štítky: | 10 komentáře

Purim jak umim

Purim mám rád. I přesto že je motivován podobně jako většina svátků (a jak už bylo napsáno), totiž „chtěli nás zabít, my jsme se nedali, dobrou chuť!‘, tady se ještě přidává LECHAJIM! Tedy přípitek na život. Purim je svátek opilosti, radosti, purimšpílu a veselí.  Purim má původ v příběhu o Ester, Vaště, Ahašverošovi, Mordechajovi a nějakým Hamanovi. Haman byl ten zlej, Vašta se nechtěla svlíkat tak jí vystřídala Ester, ta to uměla s chlapy evidentně o něco líp, takže když šlo do tuhýho uměla si prosadit svou. Mordechaj jí řekl co a jak, Haman to odskákal, důvodem k radosti bylo, že to vzápětí odskákal každý kdo měl zálusk na židovský majetek, což ve světle, či spíše v temnu dalších věků museli židé pociťovat jako velikánské zadostiučinění.

Nebudu se rozepisovat o tom co si můžete přečíst i jinde. Omezím se na to, že teď v době kdy se postím od masa, vajec a mléka, jsem se nehorázně zlískal slivovicí v sympatické společnosti a protože v době purimu neplatí povinnost nepracovat, druhý den jsem v práci prožíval muka. To bejvá… Někdo řeší co při Purim do sebe, někdo co na sebeJak jste oslavili Purim vy?

 

 

Nejvíc nejoblíbenější pochoutkou jsou Hamanovy uši. Proč uši? Tak to netuším a jistě k tomu bude nějaká hezká legenda, nebo vyprávěnka plná symboliky. Ale to co se připravuje v sefardských komunitách se skutečně nazývá Hamanovy uši (např.orecchie di Ammon v Itálii) nicméně v severní Africe nebo na Kavkazu se pro tento účel používá například gušefíl (sloní uši . to by měl Haman radost :-D) , bimuelos nebo zalabia – sladké smaženky na způsob španělských churros tvarované do podoby uší. Přijde na to jak velkou máte fantazii… U aškenazim jsou to hamantašen (rád bych podotknul že názvy v jidiš přepisuji foneticky, nejsem si jistý ale myslím že to tak má být aby se nám výslovnost neztrácela v překladu) což by dřevácky přeloženo znamenalo Hamanovy tašky nebo kapsy což milosrdně šetří Hamanovy uši a paradoxně má tvar uší a tašek k tomu všemu odkazovat na jeho třírohý klobouk. Tak to jsem vnesl do celé purimové problematiky trochu víc zmatku a teď k receptu. :-D

Pokud jste nuceni jíst košer a jste líní jako já, je ideální koupit si košer listové těsto a tuhle matlavou část mít co nejrychleji za sebou.

Pokud nejste líní a baví vás vaření máte dvě možnosti. Udělat si gušefíl jako sfaradim variantu nebo hamantašen jako aškenazim variantu. Na tu první nepotřebujete téměř nic. Podle jedné z legend se totiž královna Ester omezila při pobytu v paláci krále Ahašveroše na vegetariánskou stravu aby se tak vyhnula přehmatům. Při svátku Purim tudíž holdujeme ovoci, zelenině a  mléčným lahůdkám, baštíme sladké a smažené a do toho se nezřízeně oddáváme pití alkoholu. Gušefíl už jsem tady myslím jednou popisoval…moment…jo, je to tady!

V komentech dokonce jedna dáma naráží asi v dobrém na to že na Obci (pravděpodobně v Bejt Simcha) jedla hamantašen které vypadaly jinak než Hamanovy uši. Tak to sedí.

No a pokud jde o hamantašen, které jsou tedy – jak už jidiš název napovídá (sefardské verze pokrmů nesou názvy v ladino, španělštině, portugalštině, arabštině, hebrejštině v neposlední řadě…)tak ty mají tvar trojúhelníkových taštiček v klasické verzi plněných makovou, ořechovou nebo povidlovou náplní. Jednoduché těsto:

čtvrt kila hladké mouky

150g másla

1 žloutek

2 lžíce cukru

kůra z půlky citrónu

mletá skořice na špičku nehtu u malíčku

 

Nachystejte si žmolenku nebo drobenku, podle toho odkud jste. Až bude pěkná, klepněte do ní žloutek a rychle zpracujte do koule, kterou necháte odpočinout v lednici několik hodin.

 

Složitější kynuté těsto

půl kila hladké mouky

4 žloutky

150g másla

čtvrt litru vlažného mléka

20g droždí

kůra z půlky citrónu

150g cukru

jeden panák rumu do kafe které vypijete až budete hamantašen plnit

a jedna lžíce rumu do těsta

zpracujte všechno do hladkého těsta a nechejte dvě hodiny kynout. Když bude těsto řídké – světe div se – přidejte mouku :-)

 

Náplně:

Čtvrt  kila mletého máku povařeného v mléce s citrónovou kůrou, mletou skořicí a cukrem na kaši. Ještě lepší než skořice je rovnou perníkové koření. Jinak všeho podle chuti. Místo cukru med=dražší ale lepšejší.

Pomleté vlašské ořechy podobně jako do rugelachu smíchané s cukrem, mletou skořicí a na kostky nakrájeným máslem a zpracované do jakoby drobenky či žmolenky podle toho odkud jste.

A nakonec povidlovec. Osobně nejsem velký fanda povidel. Na můj vkus dost sladké. Takže jsem si kupoval mražené švestky ze Srbska (já vím lokální blablabla, ale byly prostě super, tak proč ne. Řikejte něco klukovi jehož vaření stojí na tahině, římském kmínu a pomerančové vodě :-D) a do hamantašen necpal povidla ale rovnou osušené švestky zastříknuté rumem a obalené ve strouhance s cukrem. Ale pro případ že nemáte v mrazáku dvou a půl kilový pytel mražených švestek ze Srbska a sáhnete po povidlech postupujte následujícně. Milá povidla podle potřeby buď zřeďte horkou vodou, nebo zahustěte strouhaným perníkem či strouhankou a dochuťte citrónovou kůrou, cukrem a rumíčkem lékařským anóbrž božkovským zázrakem, neboli českým koňakem na tři, tedy rumem!!

Purím jako ďas!! Ha!

Z těsta vyválejte placku, sklenkou pomoučněnou vykrájejte kolečka a ze tří stran zahněte těsto dovnitř po stranách stran spojte tak aby jste vytvořili trojúhelník s malým otvorem uprostřed. Potřené vejcem tak jako tak pečte při 180°C dozlatova, jen to kynuté těsto asi nechte napřed trochu vykynout.

 

dobrou chuť a naviděnou za pár dní v Praze!! :-)

 

 

 

Rubriky: Dezerty, Nezařazené, Tradice | 4 komentáře