Šťastně jsem se začal zabydlovat v Bratislavě. Díky určité praxi, jsem se rozhodl nepodceňovat situaci a nepodléhat dojmu, že jsem na klasické služební cestě, kdy se každé ráno mohu účastnit tradiční hotelové snídaně s fádními vločkami, průměrnými jogurty a podřadnou kávou, na oběd si zajít s několika byznysmeny do nějaké vyhlášené restaurace a večer trávit ve steakhousu s několika slovenskými krasavicemi. Nenene! To přeci nejsem já!!(-:
Jakmile jsem první den přišel „domů“ na hotel, uvědomil jsem si, že oproti mému pražskému domovu nemám ledničku s nakládanými citróny, paprikami a rajčátky, ani skříňku s konzervovanou cizrnou, čínskými nudlovými polévkami, plechovkami s loupanými rajčaty, rýží basmati a červenou čočkou. Hmmm, kde se stala chyba?
Druhý den jsem si zašel do obchodu a zde je nákup potřeb nezbytných pro přežití v džungli velkoměsta. V první řadě jsem vybalil svou starou, dobrou remosku, které se rozhodně nezbavím, i kdyby mi někdo koupil závodní troubu pro šampiony.
Za druhé jsem s koupil nejlevnější rychlovarnou konvici za 220,- SKK. Koupit konvici v hodnotě pěti šálků espressa mi připadá jako dobrý obchod (-: Aby zdůvodnil tento nákup, koupil jsem ještě cukr, krabici černého listového čaje a plechovku kávy.
A teď zásoby do mé nové „hotelové kuchyně“. Olivový olej – můj kamarád do deště. Kdyby všechno bylo špatně, olivový olej a štipec soli s bagetou zachrání situaci. Takže malá láhev extra olivového oleje. Cizrnu v plechovce jsem bohužel nesehnal a rýže Basmati byla tak nekřesťansky drahá, že vydržím a dovezu si z domova ze svých zásob jasmínovou rýži ze SAPA…Ale co rozhodně nesmí chybět, je plechovka loupaných rajčat, čočka, sůl a pepř. Pepř jsem si dovezl z Prahy ve svém mlýnku. Sůl jsem koupil v praktické krabičce – čtvrtkilové balení. Sáček karí – nedá se tu sehnat mletý římský kmín )-: a sáček sušeného česneku. Nesmím se tam moc roztahovat. Na jeden den jsem si vždycky koupil tolik jídla aby pokud možno nebyly zbytky. Takže třeba ve čtvrtek – tři brambůrky, sklenička černých oliv, dvě kuřecí stehna a jedna cibule. Jdeme na to?
Zatímco se peklo kuře se čtvrtkami opraných brambůrek na olivovém oleji, ochucené jen solí, čerstvě mletým pepřem a sušeným česnekem, namočil jsem si hnědou drobnozrnnou čočku. Po hodině jsem otevřel dveře na balkónek, moje hotelové 1+1 se začalo nebezpečně plnit vůní pečeného kuřete na česneku. Čekal jsem kdy na mě vtrhnou z recepce, že jim dělám z hotelu holubník!!
Hotové kuře jsem umístil na improvizovaný talíř z alobalu a do zbylého omastku jsem vrhnul nakrájenou cibulku.
I když je remoska hezky rozpálená, smaží cibulku o něco déle než pánvička. Ale s trochou trpělivosti a zásobou filmů tady vydržím cokoliv!! Do osmažené cibulky jsem vrhnul trochu sušeného česneku, špetku karí a nasypal jsem tam namočenou a propláchnutou čočku. Přilil trochu vody a nechal remosku ať dělá to, v čem je nejlepší. Připečené zbytky brambor a kuřete se hezky uvolnili do bublající čočky a všechno to vonělo ještě líp než prve. Miluju čočku na kari!
Mezitím se venku setmělo, takže výsledek mého dvouhodinového pachtění jsem fotil pod hotelovou lampičkou. Napsal byl rychle a snadno, ale rychlé to nebylo. Taky jsem se trochu obával zásahu personálu, ale hotel je velký a sousedi si možná mysleli, že to táhne z hotelové restaurace, kdoví…? Jsem moc rád, že mám svou malou, hnědou remosku. Nemusím večer zatrpkle myslet na strasti služebních cest, na kterých nemáte co večeřet. Ráno mi rozsvítí hrnek horkýho kafe, který si dám na balkónek a mžourám při tom do ranního sluníčka nad Bratislavou. Ještě musím nějak vykoumat lednici…
