Datle má většina z nás, Středoevropanů, spojené s Vánocemi. Mnozí si je pletou s fíky. Někteří jedinci tvrdí, že je – jako sušené ovoce – nemají rádi. Jiným jsou celkem lhostejné. Já už teď na datle nedám dopustit.
Jako vždycky, se nehodlám zabývat statistikami, charakteristikami, procenty a suchými fakty. Kdo by se rád dozvěděl o datlích něco víc, než vám hodlám dnes nabídnout já, má k dispozici přehršli článků na internetu. http://www.sk2.goo.cz/zdravi_na_dlani/strava/ovoce/datle.htm
http://www.rodina.cz/clanek4409.htm
http://www.rozhlas.cz/svet/portal/_zprava/358656?sector=12
Datlí jsou stovky druhů a názory na to, které jsou nejlepší se různí.
Já vám dnes budu vyprávět, jak jsem poznal datle já.
Měl jsem ukrutné štěstí, že jsem pobýval v jižním Tunisku ve městě Douz, které je produkcí datlí proslulé. Koncem srpna, kdy jsem přijel, byly datlovníky obsypané hrozny datlí a rozsáhlé háje datlových palem mě fascinovali. Nicméně ještě nepřišel jejich čas. To pravé datlové šílenství mělo přijít o dva měsíce později a datle je velmi prakticky načasovaly na období ramadánu. Od prvního dne jsme byli při každé příležitosti upozorňováni na to, že nejlepší datle jsou právě v Tunisku. Nemíním zde dráždit další adepty na prvenství z Íránu, Alžíru, Egypta a Maroka. Já jsem si na tuniských datlích opravdu „ujel“.
Asi dva týdny po začátku ramadánu, se datle začaly pravidelně objevovat na našich stolech jako součást kteréhokoliv denního jídla, jako předkrm, mezichod i dezert. Zjistil jsem během chvíle, že na rozdíl od oschlé a umoulousané bagety, kterou jsem si schovával ve svých kapsách pro případ ztroskotání, jsou datle mnohem chutnější, skladnější a energetičtější než kterékoliv jiné jídlo. Daly se ujídat celý den. Daly se utrhnout kdykoliv z palmy. Většina z nás by se dala velmi dobře vystopovat podle datlových pecek, povalujících se za námi na cestě. V hotelové cukrárně se objevovaly datle na koláčích s vanilkovým krémem.
Strašně jsem si na ně zvyknul. Staly se mi každodenním chlebem. Hlavně proto, že jich bylo dost a na rozdíl od ostatních surovin byly postradatelné v každé kuchyni, ve které jsem pracoval. V době ramadánu, kdy jsem ze solidarity nejedl, nepil a nekouřil v přítomnosti svých tuniských kolegů, jsem měl vždycky v kapse, hezky po ruce po ruce větévku s datlemi a během dne tak, narozdíl od nich, nenápadně „dobíjel baterky“. Hotel byl obklopen datovými palmami, takže kdykoliv cestou z kuchyně na pokoj jsem si mohl naškubat plné kapsy těchto úžasných „bonbónů“.
Tuniské ( nebo saharské) datle se dost liší od datlí z Íránu. Ty jsou velké, měkkoučké, trochu navlhlé a velmi sladké. Tuniské datle jsou tužší, příjemně sladké a dá se s nimi dělat spousta věcí. Spisovně se nazývají balah ( čerstvé datle) a tamr (zralé). V Tunisku je ale seženete pod názvem degla. Pasta z umletých datlí, ochucená drceným hřebíčkem a špetkou skořice je skvělou náplní do makhrout, smažených rolek z těsta vyráběného z jemného kuskusu, s datlovou náplní, namáčených do sladkého sirupu.
( foto od Renaty z Jinozem 2007, pořízené na semináři Třikrát kuskus)http://jinozem2007.blogspot.com/2008/03/obrzky-z-kuskus-semine.html
Nejlepší makhrouty jsem si dělal přirozeně já ( myslím, že skromnost je má nejlepší vlastnost ((-:), ale jinak byl proslulý výrobou makhrout a zalabie Kairouan, město s velkou židovskou komunitou a proslulou univerzitou a synagogou. Asi nejjednodušší úprava datlí spočívá ve vyjmutí pecky a jejím nahrazení válečkem z marcipánu, někdy barveného zelenou, červenou či žlutou barvou. Čerstvé datle jsou výborným doplňkem kávového krému s kardamomem a medem. Datle mohou svou nevtíravou sladkou chutí vyvažovat ostrou a po rajčatech nakyslou hariru – hustou polévku s krupkami, zeleninou a jehněčím masem. Jsou skvělé k dušenému hovězímu, nebo k pečené kachně. Nasekané na kousky poslouží jako vložka do salátu s kuřecím masem. Z datlí se vyrábí melasa – datlový med, nebo sladký sirup který se ředí vodou podobně jako naše ovocné sirupy. Z datlí se přirozeně vyrábí pálenka – bukha, kterou mi při nastuzení doporučovali jako medicínu i jíž vděčím za příjemně strávenou dobu pobytu na lůžku :-) Dozvěděl jsem se o lehce opojném fermentovaném nápoji, který se vyráběl tak, že datlové palmě, která už byla na sklonku svého plodného období, se navrtal kmen a míza z palmy se zachytávala do připravené nádoby. Říkalo se tomu datlové mléko, ale bohužel jsem ho nikdy neochutnal – mělo omezenou trvanlivost a dalo se sehnat jen vzácně, protože mezi samotnými Tunisany o něj byl velký zájem. Datlové kmeny sloužily jako vynikající i když vzácný stavební pateriál, stejně jako palmové listy, které nám sloužily jako improvizované zástěny, či stříšky proti větru a prachu. Nejlépe ale chutnaly v kruhu trpělivých a usměvavých obyvatel djebelu, při iftáru, jako nejlepší dezert s mátovým čajem uvařeným na žhavých uhlících dohořívajícího ohně…
Když jsme balili kuchyň v jižním Tunisku a stěhovali se na Djerbu, jel jsem s kolegy na trh do Douz a do Kebili nakupovat datle jako dárek pro jejich příbuzné na severu. Celý den jsme strávili na trhu a hlavně v části města kde probíhal výkup datlí z místních farem. Celý den jsme se handrkovali, přehrabovali v hromadách datlí, vybírali ty neotlučené, velké a hezké, pokud možno na větvičce. Datle s větvičkou jsou skvělý dárek, který nemůže nikoho urazit. Já sám jsem si koupil dvě kila datlí s vědomím, že cesta domů bude dlouhá a kdoví kudy povede ( takže kilo pro mě a kilo jako suvenýr pro rodinu). Jak už jsem zmínil, pro kočovníky jsou datle tou nejlepší a nejzdravější konzervou. Nicméně tuniští kolegové kupovali datle po deseti kilogramech. Češi kteří se chystali na cestu domů nákladními auty, měli svá auta napěchovaná svazky datlových větví se sladkými plody.
Moje cesta domů vedla z přístavu Tunis do Palerma na Sicílii, odtud do Neapole, Říma a Milána. Z Milána potom konečně do Prahy. Datle mi byly snídaní, obědem i večeří, spolu s tuňákem z plechovky (další tuniský evergreen), olivami a harissou. Ale datle se mi nikdy nepřejedli. Byly pro mě hmatatelnou vzpomínkou na nejkrásnější chvíle strávené na Sahaře. Jedl jsem je a tesknil po vzdalující se poušti, kde byl život tvrdý, ale jednoduchý. Nevěděl sem, co mě čeká. Datle byly sladkou náplastí na prázdnotu a letargii, která mě s klesající teplotou a nepřehlédnutelnou realitou listopadové Evropy naplňovala. Hrozně se mi nechtělo domů…
Téměř každý, kdo si zkusil zasadit doma datlovou pecku, vám dosvědčí že během několika dnů vyrazí jasně zelený, špičatý lístek a tempem žene do výšky. I já mám doma svou živou upomínku na rozlehlé datlové háje v Es Sabria a Douz.
Máte rádi datle? Máte nějaký oblíbený recept ve kterém figurují? Co u vás supluje beduínský chléb? Odkud čerpáte energii a zdraví? Co byste si zabalili na dlouhou cestu kromě řízku s chlebem?((-:
