Když muž se ženou snídá…

Jo, to byly časy…S tím co snídám teď, bych se radši nechlubil. Ale začátky vztahů jsou dojemně zkreslené až hysterickou snahou ukázat “ barevné peří „, tedy to nejlepší, co v nás dříme. Muži jsou čistotní, tolerantní a vtipní, ženy okouzlující, švitořící a samozřejmě děsně zamilované. Vztahy by se asi měli omezovat jen na jeden rok toho nejlepšího. THE BEST OF. A jakmile začnou chlapi nechávat ponožky v koupelně na zemi a každé ráno jsou nabručení až hrůza, jejich vtip se změní v sarmasmus, rychle pryč! A jakmile žena začne vymačkávat zubní pastu zásadně z prostředku tuby, přestane chodit na nákup a každý večer je strašně, ale strašně unavená, je čas jít se schovat za práci. Ale to je z jiného soudku.

Snídaně mám asi nejradši, jak už jsem asi zmínil. Když se povede snídaně, máte dobrý základ pro úspěšný den. Neměla by se rozhodně ošidit. Nalije do vás energii na půl dne, vylepší náladu, takže ještě ve dveřích práce máte píseň na rtu, káva vám otevře oči a provoní byt a svět tak nějak zkrásní.

Na stole vidíte konvici se šai ahmar, volně přeloženo černý čaj, přesně přeloženo červený čaj. Myslím, že červený je přesnější definice. Tradičně silný, s cukrem a nalévaný z výšky aby byla pěna!!

Potom je tu káva z džezvy. Džezva je asi nejlevnější kávovar na světě a chvilka strávená u sporáku při vaření kávy nám poskytne vynikající alibi pro několik slastných minut nicnedělání, kdy hlava zapomene na všední trable a plně se soustředí na střídavě stoupající a klesající pěnu v džezvě. V tu chvíli, je to bez diskuse ta nejdůležitější věc na světě a není nic horšího, než utírat lógr ze sporáku jen proto, že jsme se nechali rozptýlit jakoukoliv hloupostí, jako jsou televizní zprávy, partnerova zlomená noha, dítě padající z okna či střelba na chodbě.

Nejsem si jistý, jestli už jsme spolu mluvili o kokosové basbousa,( to je ten kosočtverečkovaný buchtoidní mls ), ale jestli ne, jsem si skoro jistý, že Barborka má recept na Labužníkovi a já mohu kdykoliv přidat ten svůj, který jistě nebude o nic lepší. Je to lahůdka!  Se sladký sirupem, kokosem a jogurtem…Mňam!

Salát s krutony z blého chleba. Můžete mu říkat fattúš, je to laicky řečeno šopák s křupavými kousky chleba. Je téměř tak dobrý jako italská panzanella a k snídani rozhodně vhodnější. V tomto případě je dotvořen strouhaným sýrem, což mu zvedá kalorickou hodnotu a úspěšně zpochybňuje jeho autenticitu ((-:

Marocký chléb s černuchou. Chléb je základ. Mým snem je mít jednou bistro, kde bude chleba a voda naprosto samozřejmou součástí každého stolu zadarmo. Myslím že slušné jídlo umí vydělat i na ten kousek chleba a sklenici vody. A je to prostě tradice. Tento se peče podobně jako bulharský chléb – jednotlivé kousky se pokládají vedle sebe jako buchty na pekáč, takže hotový chléb se nemusí krájet nožem, ale prostě se z něj odlamují porce. Je sypaný tzv. černuchou ( Nigella ). Je nejen barevně zajímavá, ale i dobrá.

No, to jsem to zase dneska odfláknul…

Co snídáte vy?

Snídáte?

Se ženou?

Nebo s mužem?

Připadá vám to ještě romantické…?

Rubriky: Kavárna | Štítky: , , , , , | 67 komentáře

Saharský deník 18.9.

Vzhledem k mojí dočasné absenci v kuchyni si dovoluji nabídnout k nahlédnutí můj denník ze Sahary. 

 

Den devatenáctý 18.9.

V noci jsem zase nemohl spát. Kromě debilních snů o čemkoliv, mě rušila klimatizace a zavřené okno. Ačkoliv se snažím přivyknout na místní podnebí a spaní venku mi kromě komárů a myší nedělá problémy, Fouad si tu systematicky vytváří středoevropské klima. Jsem nastydlej, nemůžu dýchat nosem a začínám ho fakticky nesnášet! V noci jsem otevřel okno a potom spal až do rána, kdy mě Fu budil (když mám být v práci nikdy mě nebudí) a říkal mi Martine. Nepamatovat si jméno spolubydlícího po dvaceti dnech je slušný výkon – jestli to nedělá schválně. Poslal jsem ho do pr…áce a opětovně se představil. Potom jsem spal až do desíti. Signál se dneska nekoná, takže lámanou arabštinou domlouvám v kuchyni řízky s bramborovým salátem na noční večeři a doplňuju si deník. To bude ještě práce! Je těžké, i jen ve zkratce zaznamenat, co všechno tady prožívám, vidím a cítím a den po dni se zážitky navzájem mažou, překrývaji a splývají, jako když se krátkozraký dívá zdálky na pestrou mozaiku patchworku. Spousta věcí je tady krásných, jako třeba recepční Besma, která se nám po dvaceti dnech začíná docela zamlouvat, nemluvě o turistkách, které se tady každý den střídají. Mnohem krásnější je ale poušť. Moc jí sluší západ a východ slunce, kdy jí měnící se spektrum barev převléká z jednoho šatu do druhého, vítr, který nás přes den jen trochu ochlazoval začne působit jako sangria s ledem a voní po datlích a dřevěném uhlí. Slunce zapadá i vychází během několika minut. Než se rozkoukám, je za obzorem a najednou se nade mnou klene tmavě modrý, sametový kloš, plný malých pomrkávajících hvězd a já se cítím být pánem vesmíru, protože ho najednou mám jako na dlani. Žádný hluk ani světla neruší mou modlitbu k universu, beze slov,klanění a vzlyků a jen s nezbytnou dávkou pokory. Jen vítr hvízdá přes duny a je tou nejkrásnější hudbou k bohoslužbě jakou si lze představit. Všudepřítomný písek a prach, jemný jako mouka, mě šimrá všude po těle. Přesto se necítím špinavý, jen opuštěný a zvláštně prázdný. Nabírám ten jemný písek a bez sebemenší myšlenky ho nechávám protékat mezi prsty, znovu a znovu, jako kdybych otáčel neviditelné přesýpací hodiny. To množství písku je uklidňující, protože mi dává pocit nevyčerpatelného množství času. Po půlnoci vychází měsíc, vzdálený a jasný. Teď krátce po začátku ramadánu je ještě drobný, ale za úplňku vydává jasné bílé světlo, které se odráží ve studeném písku a najednou, jako by kouzlem, jsem v jiném světě, kde nezůstalo nic z toho starého, kromě toho co bych si přinesl sám v sobě. Ale ta prázdnota mě vyplňuje téměř dokonale a já jsem už teď smutný, v předtuše chvíle kdy mi duny zmizí a zůstane jen vybledlá vzpomínka, jako pohlednice za dinár pod sklem na psacím stole. Ztratím ty palmy, prach a písek, žhnoucí slunce a lidi, kteří by mi mohli být bratry. Ta ztráta je ale nezadržitelná. Při půlnočním mechoui začínám chápat,  proč se tihle lidé vrací z Francie, Švýcarska a Německa zpátky domů,  kde jsou domy z betonu a cihel,  malé a pravidelné jako kostky cukru, kde nepotkáš les, jen dlouhé řady datlových palem, kde na silnici nepotkáváš nové a obdivuhodné modely aut, jen oslíky, muly, velbloudy a malé dýchavičné motocykly. To je přeci domov! Ten obřad, při kterém kůzle nebo jehně položí svůj mladý život na oltář sbratření se u společného jídla, tak prostého a důležitého jako bratrství samo. Sedíme spolu, v písku kolem dolíku se žhavým uhlím, koluje mísa s mizerně opečeným masem s kostmi okořeným zátarem. Potom se kouří Marsky a pije čaj připravený v konvici, přímo v uhlících dohořívajícího ohně. Nana – voňavá a sladká. Všichni se smějí a vtipkují, zítra je konec s hodováním a kouřením. Je předvečer ramadánu. Domov. Pod stanem, v hrozném vedru, které snášejí místní stejně špatně jako my, ale navíc bez vody a jídla, vášniví kuřáci,  kterých je tu plno a kouří bez výjimky všude a pořád, se najednou musí svého slastného zlozvyku vzdát na celý měsíc, unavení a rozmrzelí. Hlavně, když vidí své mladé souvěrce, jak před nimi bezostyšně vyprazdňují pet lahve se studenou vodou a cpou se bagetou s tuňákem a harissou. Oni ještě nevědí co je domov, protože ho ani na chvíli neztratili a nadávají na písek, na Tebagu, na Sabrii a na Kebili, protože je připravili o pohodlí domova s televizí, satelitem a koupelnou, v hlavním městě kdesi na severu.Tady se jednoduchý svět s jednoduchými pravidly už začíná komplikovat. Ale tak je to dneska přeci všude…Ale jsem vděčný že jsem dostal možnost se prstem dotknout těch časů, toho písku, toho světa který mě asi nezmění, ale jistě poznamená. Jen závan, jako když otevřeš prastarou knihu, jako když si byl malý a maminka hodila cibulku na rozpálený olej, vůně kterou už nikdy nezapomeneš…Omlouvám se za tu sentimentální notu, ale člověk se tu jen těžko ubrání vzpomínkám na Malého prince a Noční let, na Dunu a všechny ty knihy, kde hraje hlavní roli poušť. A ona sama navíc tak trochu svádí k myšlenkám tohoto typu. Laskavý čtenář promine…(-:

Rubriky: Rozinky a mandle | Štítky: | 28 komentáře

Večeře z voleje

Podtitul by mohl znít Večeře starého ( mladého ) mládence. Nebo taky véča z konzervy. Prostě je to jednoduché, dost dobré a dost rychlé na to, aby si to smontoval i průměrný kuchta, unavený celodenním pracovním procesem.

Přijdu vám takhle domů z práce a zjišťuji že,

A.) jsem zapomněl zase nakoupit.

To se mi stává často, ale v tomhle případě je to menší pohroma, než když zapomenu koupit např. toaletní papír. To je   potom dřina…((-:

B.) Padám únavou a hlady.

Tedy hlady, to se mi stává, ale takhle unavený jsem nebyl ani nepamatuju! Úplně jsem se klepal.

C.) Nechce se mi vařit nic složitého, ani čekat na něco jednoduchého, ale déletrvajícího.

Tak to je u mě ale úplně normální!!((-:

Rychlá inventura špajzu odhalila, že mám těstoviny, kapary a olivy ( to se nezkazí ). Lednička mi poskytla dvě rajčátka a tuňáka v plechovce. Tuňáka v plechovce miluju, ten mi nesmí nikdy chybět. Zbývalo ještě někde vydolovat stroužek česneku a přidat trochu olivového oleje. Dobrého – jak jinak. Kruci taky mi už dochází…

V rychlovarné konvici během chvilky klokotá voda na špagety, já mezitím krájím rajčata a kapary a drtím česnek. Česnek a kapary nechám malinko ohřát v olivovém oleji na pánvi, dokud se nezačnou zvolna smažit a vonět široko a daleko. Ve chvíli kdy česnek chytá zlatavou barvičku, otočím několikrát nad pánví mlýnkem na pepř. Přihodím rajčata a dusím. Špagety se mezitím vaří. U těstovin je důležité načasování víc, než u čehokoliv jiného. Omáčka na těstoviny počká, ovšem těstoviny by nikdy neměli čekat na omáčku. Ani ty sušené.

Jako poslední jde do pánve tuňák, zbavený oleje a černé olivy. Je škoda nechávat vařit olivy. Jak ty zelené tak i černé. Na chuti a šťavnatosti jim to nepřidá, ty zelené mohou dokonce zhořknout.

Na překousnuté špagetě, v jejímž průřezu se skvěje malá bílá tečka, jasně rozpoznávám že je připravena k podávání. Dalším, poměrně spolehlivým testem je mrsknout s ní na skříňku nad sporákem. Bez problémů přilnula. Ještě že nevařím těstoviny tak často…(-:

Teď už je to fofr. Scezené špagety bleskurychle promíchám se směsí na pánvi a připravím si talířek hladovějících ( salátovou mísu ). A už se podává…

Snědl jsem všechno!!

Máte nějaký dobrý tip na rychlovku?

A co nesmí ale nikdy chybět ve vašem špajzu, či ledničce?

Tak jíte ze salátové mísy?

Nebo z něčeho ještě většího…?(-:

Rubriky: Rychle a snadno | Štítky: , , | 23 komentáře

Tažín marocký – obecný

Záměrně píšu toto slovo tak jak se u nás vyslovuje. V Severní Africe pro něj existuje několik přepisů, kterým se ale přisuzují různé významy –  buď tangia, tajine, tagine a další výrazy v arabštině. Tangia bývá označována nádoba ne nepodobná většímu džbánku – někteří kuchtíci se přou o spojitost slov tangia, tandoor, tannúr – tannúr je však pícka podobného tvaru ( velký džbán  ) se žhavým uhlím, používaná k pečení šiš kebab, kefte a chlebových placek, zatímco tangia se používá na pomalu dušené pokrmy.

Fotografie z kuchařky Casa Moro

Zajímavé je, že v různých zemích se pod stejným slovem skrývají i různé významy. Oficiální a oblíbená verze je, že slovo tažín je výrazem pro speciální hrnec, nebo chcete-li keramickou misku s kónickou pokličkou.

Většinou se turistům na souku nabízí glazované kousky s hezkou malbou, ty jsou však vhodné spíše jako dekorace, či na pouhé servírování tažínu. Od tohoto hrnce byl jen krůček k pojmenování pokrmů v něm připravovaných. A tak se slovo tažín uchytilo i pro pestrou škálu pomalu dušených jídel v jednom hrnci, které se způsobem přípravy od původního tažínu trochu vzdálily. Ale jistě to není  škoda. Vznikla tak celá řada úžasně variabilních a chuťově barevných jídel.

Nenechme se však rozbít mnohostí pojmů. Pro pomalu dušená jídla se používají téměř shodně všechny tyto výrazy ( s výjimkou Tuniska, ale o tom až příště )  a o to nám jde především. Pro ilustraci vkládám video s přepychovou arabštinou, kde je patrné jak jednoduše krásná je příprava tohoto pokrmu. Dělám to stejně, jen se s tím méně mažu, protože se nikdo nekouká. ((-:

http://www.dailymotion.com/video/x420ix_koe-tangia-15122006-1_family

K přípravě tažínu, přezdívaného také vojenský hrnec ( hned pochopíte proč ) , se váže krásná historie. Podle Kadira, mého marockého nejvíc nejlepšího kamaráda, se původní tažíny připravovaly tak, že když se přestalo topit v lázních ( podobných tureckým lázním, nebo sauně ) zůstalo ohniště plné žhavého popela. Do tohoto popela se vkládal tažín naplněný po způsobu pejska a kočičky pečících dort, tedy samé dobré věci. Tento se vyzvedával z popela jako pták fénix dlouho, dlouho poté a po zdvižení pokličky nastávalo zdvihání obočí a krčení nosů, protože ingredience v hrnci se vlivem dlouho působícího, řekl bych “ něžného“ žáru proměnily v něco jedinečného. Pojem vojenský hrnec vzniknul pro primitivní, ale velmi účinný způsob přípravy, blízký srdcím všech osamělých mužů ( jako já (-: ), tedy naházet vše do jednoho hrnce, potom se jít dívat na televizi, nebo si schrupnout, případně vybojovat nějakou tu bitvu o vezdejší pecen chleba, a potom se hypnotizován úžasnou vůní vrátit k plotně a výsledek „snažení“ zhltnout za hlasitého mlaskání pokud možno s chlebem ((-:

Příprava tažínu má úžasně blízko k původní přípravě guláše. Venku, na ohni, pomalu a dloooouuhoooo…

Další odvozené varianty tažínu laborující se smažením čehosi, opékáním onoho a složitého obíhání magické nádoby ( nemyslím záchod ), nedej Bože ještě s přípravou kuskusu ve mě vzbuzují odpor, i když výsledek je jistě úžasný. Ale jak by řekla Vimaana – “ kouzlo je pryč „. Navíc, použití tažínu v souladu s tradicí vylučuje tradiční přípravu kuskusu – logicky.

Dnes se uchýlím k prosté úpravě á la tažín – á la proto, že nepoužiji originální tažín a kopec popela, ale prachsprostý litináč, přikrytý alobalem. Dále jehněčí kotletky ( není mi to ani trochu trapné ), česnek, harissu, koření ras al hanút, plechovku loupaných rajčat, jednu cibuli a pytlík mraženého hrášku – můj mražený favorit. Nakrájenou cibuli, nasekané kotletky a nadrcený česnek s kořením a rozmačkanými loupanými rajčaty vrazím do litináče jistě třikrát staršího než já a jdu se oddávat dolce fare niente, neboli jak říkáme mi lingvisté, jdu se flákat.

Ba ne. Ještě jsem zjistil, že nemám doma ani kousek chleba. Recept vám asi neřeknu, protože si nemůžu vzpomenout jak jsem ho dělal. Jen vím, že v něm byl tymián a celé stroužky česneku. A taky olivový olej. Asi něco jako focaccia. Ale stejně se mi trochu zdrcnul, takže vám to ani nemusí být líto…(-:

Ten se dělal v remosce. Byl jsem dost hladový a taky netrpělivý, takže místo abych si ještě nechal zredukovat a patřičně zesílit omáčku, která je královskou korunou tažínu, vrhnul jsem se na něj jen co to bylo možné. Úplně nakonec jsem vrazil do omáčky hrášek. Kdyby se dusil déle, legračně by se scrvknul, asi jako já po koupání v ledové vodě jezera Inari ve Finsku a navíc by úplně ztratil barvu…asi jako já po koupání v ledové vodě jezera Inari ve Finsku.(-:

Takhle zůstal krásně zelený ( teplo ničí zelené barvivo jako káva ranní depresi ) a plný chuti. Vzhledem k tomu, že byl mražený, stačila chvilka v horké omáčce a byl měkkoučký a sladký jako broskvička. UÁÁÁÁÁ, MÁM HLAD!!!

Nalámal jsem chleba a pustil se do svého litinového tažínu až kosti z jehňat lítaly vzduchem.

Varianty: kdekoliv na webu, ale třeba kachna s granátovou melasou a datlemi, jehněčí se švestkami a mandlemi, kuře s  fava boby, na „minutku“ merguezy s paprikami a rajčaty a další a další….

Poučení :

-na přípravu tažínu nepotřebujete tažín

– je fuk jestli se to jmenuje crockpot, slowcook, stewpot, eintopf, tajine, tangia nebo guláš, hlavně že je to dobrý

– můžete tam dát skoro cokoliv, ale maso s kostí tomu dá šmak!!

– neobjednávejte si v Tunisku tažín – dostanete omeletu á la frittata

– jestli nechcete špinit víc hrnců, nechte kuskus kuskusem.

– jestli chcete dělat tradiční tažín, neničte si ten hezký glazovaný co jste si přivezli z dovolené a sežeňte si „obyč“ neglazovaný džbánek, květináč nebo něco, co vám nebude líto hodit do ohně.

– na Souku budou v srpnu prázdniny…asi ( mám moc práce ), tak mi nenadávejte, když tu dlouho nebude   nic  nového. Ale klidně sem piště co vás napadne. Na Souku není nic OT. A já si rád pokecám…

Téměř všechny fotografie k tomuto příspěvku jsou ukradené, nebo stažené za zvláštních okolností. Při stahování nebylo zraněno žádné zvíře. Při přípravě tažínu zařvalo jedno jehně.

Rubriky: Tradice | Štítky: , , , , , | 22 komentáře

Mišmiš 2.

A je tu pokračování meruňkového dýchánku. Jde o recept z Německa, z oblasti Allgau, který stál u zrodu mojí pečící vášně. Jako jiné recepty od našich západních sousedů, obsahuje pouze hladkou mouku. Pro zajímavost, mám i recept na knedlíky z hladké mouky, právě z Německa, ale dělal jsem je jen jednou a taková pochoutka to zase nebyla…

Recept jsem dostal od paní Vykoukové, manželky Mistra kuchaře pana Vykouka, který vaříval dlouhá léta v Německu i se svojí ženou, dcerou a zetěm. Já jsem po něm nastupoval jako úplný zelenáč do kuchyně hotelu Hoffmann a paní Vykouková, která pracovala se mnou se tak stala mojí první a jednou z nejlepších učitelek vaření za mojí kariéru. Manželé Vykoukovi byli stará škola v tom nejlepším slova smyslu. Měli smysl pro pořádek a disciplínu, byli přesní a důslední, neuvěřitelně poctiví a laskaví. Nebylo otázky na kterou bych nedostal odpověď. Zatímci žárliví ješitové, kteří zdaleka neuměli tolik, dělali ze všeho VELKÝ TAJEM, manželé Vykoukovi se laskavě a trpělivě zaobírali mými mnohdy děsivými experimenty s jídlem a přistrkovali mě na správnou cestu. Takže ještě po letech, znovu a znovu velký dík!!

Jediným předpokladem pro úspěch tohoto receptu, který je ozdobou mého vaření je přesné dodržení množství ingrediencí. To víte, Německo…(I když mezi námi…když jsem pekl to, co je na obrázku, tahal jsem recept tzv. z paty a nic jsem při tom nevážil. Ale pssssssst!!)

Zde je seznam ingrediencí:

1/2 kg hladké mouky

60g másla

60g cukr moučka

20g droždí

1/4l vlažného mléka

2 žloutky a špetka soli

Aha, a už je to tady. Vím naprosto přesně, že do svého těsta jsem dal 4 žloutky, namísto dvou. Jak se říká, žloutky kypří, bílky tuží, takže jsem to nepovažoval za chybu a výsledek mi dal za pravdu. Místo cukru moučky, jsem použil cukr krupici, ale taky to nebylo na závadu, myslím že ho tam padlo dokonce 100g. Jinak to sedí (((-:

Zadělal jsem si kvásek a aktivoval tak droždí. Vypracoval jsem těsto a dal jsem si záležet. Jak se píše ve starých knihách, míchal jsem je, dokud se nepřestalo lepit na vařečku a dělalo bubliny. Potom jsem si chystal půlky meruňek a drobenku. Tu asi znáte všichni, ne? Chuťovým vylepšením těsta s minimálním dopadem na kvalitu může být použití pár kapek rumu ( takže panáček ), vanilkového cukru, a citrónové kůry.

Vykynuté těsto jsem roztáhl na plech a pokryl půlkami meruňek. Posypal drobenkou a šup s tím do plynové trouby  rozpálené na dvě třetiny, takže předpokládejme teplotu okolo 160 stupňů Celsia.

Jenže jak všichni dobře víme, plynové trouby jsou tak trochu prevít, takže milá buchta krásně zlátla zespodu, ale nahoře se tvářila jako Fin ve vlažné sauně. Popadnul jsem tedy venku první cihlu, kterou jsem potkal, vrazil jí milé troubě do bříška a pořádně přitopil. Cihla, či taška rozloží patřičně teplo v troubě, pojme ten největší teplotní náraz zespodu. Takže během chvilky byla buchta dopečená tak akorát. Pohled na nakrájenou buchtu zespodu mě skoro rozplakal. Tak krásnou barvu se mi snad ještě nepodařilo vytvořit!! Zeshora byla trochu bledá, umím si představit že drobenka mohla být zlatavější, ale těsto na okrajích navzdory otáčení plechu v troubě řvalo, že už chce ven. Co naděláte?! Ale jak to voní!!!

Buchta slavila úspěch. Největší zásluha patří samozřejmě meruňkám, ale to rozhodně nijak nesnižuje kvalitu těsta. Z tohoto těsta byly koláčky na svatbě mojí sestry, bochánky, buchty klasické “ cihly „, i dvojctihodné koláče, buďáky, mazance a vánočky ( s přidaným máslem a žloutky ), buchtičky s vanilkovým krémem, zkrátka všechno sladké a kynuté, co se u nás kdy peklo. Těsto díky žloutkům a máslu patří do kategorie tzv. těžších ( vyšší obsah tuku – delší doba kynutí ) Mezi klasiku v “ těžké váze “ patří třeba právě mazance a vánočky, které jsem nechával kynout od večera až do druhého dne. Ale v tenké vrstvě a pokryté čerstvě sklizenými meruňkami? Ojojojoj!!!

Pečete?

Baví vás to?

A odkud máte nejlepší recepty vy?  (-;

Rubriky: Dezerty | Štítky: , , , | 19 komentáře