Vzhledem k mojí dočasné absenci v kuchyni si dovoluji nabídnout k nahlédnutí můj denník ze Sahary.
Den devatenáctý 18.9.
V noci jsem zase nemohl spát. Kromě debilních snů o čemkoliv, mě rušila klimatizace a zavřené okno. Ačkoliv se snažím přivyknout na místní podnebí a spaní venku mi kromě komárů a myší nedělá problémy, Fouad si tu systematicky vytváří středoevropské klima. Jsem nastydlej, nemůžu dýchat nosem a začínám ho fakticky nesnášet! V noci jsem otevřel okno a potom spal až do rána, kdy mě Fu budil (když mám být v práci nikdy mě nebudí) a říkal mi Martine. Nepamatovat si jméno spolubydlícího po dvaceti dnech je slušný výkon – jestli to nedělá schválně. Poslal jsem ho do pr…áce a opětovně se představil. Potom jsem spal až do desíti. Signál se dneska nekoná, takže lámanou arabštinou domlouvám v kuchyni řízky s bramborovým salátem na noční večeři a doplňuju si deník. To bude ještě práce! Je těžké, i jen ve zkratce zaznamenat, co všechno tady prožívám, vidím a cítím a den po dni se zážitky navzájem mažou, překrývaji a splývají, jako když se krátkozraký dívá zdálky na pestrou mozaiku patchworku. Spousta věcí je tady krásných, jako třeba recepční Besma, která se nám po dvaceti dnech začíná docela zamlouvat, nemluvě o turistkách, které se tady každý den střídají. Mnohem krásnější je ale poušť. Moc jí sluší západ a východ slunce, kdy jí měnící se spektrum barev převléká z jednoho šatu do druhého, vítr, který nás přes den jen trochu ochlazoval začne působit jako sangria s ledem a voní po datlích a dřevěném uhlí. Slunce zapadá i vychází během několika minut. Než se rozkoukám, je za obzorem a najednou se nade mnou klene tmavě modrý, sametový kloš, plný malých pomrkávajících hvězd a já se cítím být pánem vesmíru, protože ho najednou mám jako na dlani. Žádný hluk ani světla neruší mou modlitbu k universu, beze slov,klanění a vzlyků a jen s nezbytnou dávkou pokory. Jen vítr hvízdá přes duny a je tou nejkrásnější hudbou k bohoslužbě jakou si lze představit. Všudepřítomný písek a prach, jemný jako mouka, mě šimrá všude po těle. Přesto se necítím špinavý, jen opuštěný a zvláštně prázdný. Nabírám ten jemný písek a bez sebemenší myšlenky ho nechávám protékat mezi prsty, znovu a znovu, jako kdybych otáčel neviditelné přesýpací hodiny. To množství písku je uklidňující, protože mi dává pocit nevyčerpatelného množství času. Po půlnoci vychází měsíc, vzdálený a jasný. Teď krátce po začátku ramadánu je ještě drobný, ale za úplňku vydává jasné bílé světlo, které se odráží ve studeném písku a najednou, jako by kouzlem, jsem v jiném světě, kde nezůstalo nic z toho starého, kromě toho co bych si přinesl sám v sobě. Ale ta prázdnota mě vyplňuje téměř dokonale a já jsem už teď smutný, v předtuše chvíle kdy mi duny zmizí a zůstane jen vybledlá vzpomínka, jako pohlednice za dinár pod sklem na psacím stole. Ztratím ty palmy, prach a písek, žhnoucí slunce a lidi, kteří by mi mohli být bratry. Ta ztráta je ale nezadržitelná. Při půlnočním mechoui začínám chápat, proč se tihle lidé vrací z Francie, Švýcarska a Německa zpátky domů, kde jsou domy z betonu a cihel, malé a pravidelné jako kostky cukru, kde nepotkáš les, jen dlouhé řady datlových palem, kde na silnici nepotkáváš nové a obdivuhodné modely aut, jen oslíky, muly, velbloudy a malé dýchavičné motocykly. To je přeci domov! Ten obřad, při kterém kůzle nebo jehně položí svůj mladý život na oltář sbratření se u společného jídla, tak prostého a důležitého jako bratrství samo. Sedíme spolu, v písku kolem dolíku se žhavým uhlím, koluje mísa s mizerně opečeným masem s kostmi okořeným zátarem. Potom se kouří Marsky a pije čaj připravený v konvici, přímo v uhlících dohořívajícího ohně. Nana – voňavá a sladká. Všichni se smějí a vtipkují, zítra je konec s hodováním a kouřením. Je předvečer ramadánu. Domov. Pod stanem, v hrozném vedru, které snášejí místní stejně špatně jako my, ale navíc bez vody a jídla, vášniví kuřáci, kterých je tu plno a kouří bez výjimky všude a pořád, se najednou musí svého slastného zlozvyku vzdát na celý měsíc, unavení a rozmrzelí. Hlavně, když vidí své mladé souvěrce, jak před nimi bezostyšně vyprazdňují pet lahve se studenou vodou a cpou se bagetou s tuňákem a harissou. Oni ještě nevědí co je domov, protože ho ani na chvíli neztratili a nadávají na písek, na Tebagu, na Sabrii a na Kebili, protože je připravili o pohodlí domova s televizí, satelitem a koupelnou, v hlavním městě kdesi na severu.Tady se jednoduchý svět s jednoduchými pravidly už začíná komplikovat. Ale tak je to dneska přeci všude…Ale jsem vděčný že jsem dostal možnost se prstem dotknout těch časů, toho písku, toho světa který mě asi nezmění, ale jistě poznamená. Jen závan, jako když otevřeš prastarou knihu, jako když si byl malý a maminka hodila cibulku na rozpálený olej, vůně kterou už nikdy nezapomeneš…Omlouvám se za tu sentimentální notu, ale člověk se tu jen těžko ubrání vzpomínkám na Malého prince a Noční let, na Dunu a všechny ty knihy, kde hraje hlavní roli poušť. A ona sama navíc tak trochu svádí k myšlenkám tohoto typu. Laskavý čtenář promine…(-:
*…vybledlá vzpomínka, jako pohlednice za dinár pod sklem na psacím stole.*
Zvedám svůj pomyslný klobouk. Bohužel jsem (zatím) neměl příležitost ochutnat vaše vaření, ale psát dovedete!
Michale! (Martine) (-;
Měl bys ten svůj deník vydat.
Při čtení tvých zápisků ze Sahary jsem úplně cítila vůni pouště a z představy nebe plného hvězd se mi až zatajil dech. A stejně jako Tobě se mi vybavil Malý princ (od dětství knížka z nejoblíbenějších…poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…)
Krásně napsáno, opravdu, krásně!
1: Díky moc (-: Zřejmě zafungovalo kouzlo okamžiku.
2: já chtěl. Ale tohle je nejlepší kapitola. Zbytek jsou výlevy plné sprostých slov, osobních křivd a radostí, a dost zemité informace intimního charakteru…(-:
3: Tak už tomu u deníků bývá. Nemám v tomto směru (vydávání)žádné zkušenosti, ale obecně bych si myslel, že je třeba značné dávky sebekázně PLUS neúprosného a nezuajatého editora, česky asi redaktora, s chladnou hlavou.
Deníky mají svůj význam (zde mluví zkušenost) v poznávání sama sebe, nalézání opakujících se cyklů a uvědomování si, že některé kostky byly vrženy už velmi dávno.
Z kuchyně: jedna z prvních letošních ratatouille, zaměřující se na likvidaci nadúrody cuketek. (Jsem tu na správném blogu?) Chutnala znamenitě – nešetřit panenským oliváčem! Až později mě došlo, že celé jídlo bylo, *unintentionally*, vegan.
Mimochodem, píši tento příspěvek už přes 45 bloody minut. Mezitím tu byla 3 přerušení el proudu. Chcípnul mě vždy počítač, dýchavičně se pak probíral k nové seanci, nicméně chytrá Firefox vše podchytila.
(Jsem vůbec ve správné zemi?) (-:
4: Máte naprostou pravdu. Původně jsem měl v úmyslu použít denník jako osnovu pro kuchařku s recepty ze Severní Afriky, a recepty české kuchyně, vařené tamtéž. Ale Souk mi přijde lepší než mediální masturbace, která vám krom pochybné popularity ( viz produkce kuchařek v naší zemi )nepřinese nic. Vydávání knih snad kšeft je, ale jejich psani…)-:
Ad. likvidace cuketek – jste tu jistě správně! Kam jinam? Snad jen k panu Cuketkovi, ale nevím jestli by takový nadpis lahodil jeho oku ((-: Máte foto?
5: Foto není, *malheureusement*.
Zbytek rat. jsem měl právě neohřátý ke snídani, těsně před čtením vašeho č.5. V tom je kouzlo ratatouille – je lepší teplá a nebo studená?
6: to neumím říct. Miluju obé.(-:
Jsem vášnivý fanda studené pasty z lilku, ajvaru, pasty z grilovanych paprik apod. Ale pěkně vychucené si to dávám spíš zastudena.
6.+7. ňamy, ňam! Studené, s teplým toustíkem. (-;
4. nic si z toho nedělejte, tady byl včera (a ještě dnes je) takový vichr, že spousta domácností byla jak dlouho bez proudu. Tím tady myslím celou ČR, protože u nás, na Kavkách je menší vichřice 360 dní v roce. Ten zbytek dní jen fičí.(-;
8: To je aspoň něco! Tady je pořád tak nějak hezky…Ale tak nezajímavě a nenápaditě. Ani nadávat se na to pořádně nedá )-: Vážně se bavíme o počasí?
Nevím jestli znám pan 1R to pořekadlo…znám ho od Angličanů…buďme rádi, že ještě nějaké počasí je. (-;
HM, v Blavě bývá pěkné vedro. Tady už naštěstí pominulo…málem jsem se z toho pominula…
Ale ten deník by stál za vydání aspoň v malém nákladu. Ten měsíc nad Saharou, ten mne vzal u srdce…
12: Třeba na to jednou dojde. Kdoví…
Pak budeš slavnej, nejslavnější a Marhoul Tvůj deník zfilmuje. (-;
Maličkatý paperback se třemi sebekriticky vybranými nejlepšími kapitolami? Tahle je výborná, ale deníkům v knižní formě moc nefandím. Takže ač nadšená sděleným pocitem výše, nedoporučuju to vydávat, dokud se cesta na Saharu nezopakuje a nepřibudou aspoň tři další kapitoly psané pro čtenáře. Deník si člověk píše pro sebe s vědomím, že to jednou možná bude číst někdo jiný. Deník, který člověk chce publikovat, píše pro sebe (nebo si to aspoň namlouvá, pokud nejde o fiktivní deník), ale dává si v něm o mnoho větší pozor, aby to nebylo vulgární (pokud vulgaritu nemá za image, což zde nehrozí) ani nudné. Takže tak.
Moc se mi to líbí, miluju poušť, ač jsem ještě žádnou pořádnou nezažila. Má své místo a člověk aspoň kousek času v poušti potřebuje. Ale tak jak to je, se to použít nedá.
Tak, s těžkým srdcem posílám svůj první (a doufám, že jediný) vošklivý komentář na souku ):
14: Marhoul hlavně vydá svůj deník, který psal po večerech, zatímco já se jen tak válel a počítal hvězdy.(-: Ale prý tam mám být zmíněna moje svíčková s knedlíkem, tak se nechám překvapit.
15: Deník vzniknul z jediného důvodu. Čas zkresluje vzpomínky, jako plynoucí voda dno potoka. Takže za a.) abych nezapomněl. Člověku s odstupem času všechno připadá krásné. Včera jsem svůj deník nemohl přestat číst a najednou, jako bych se vrátil zpátky. Ostatní kapitoly by vám připadaly krátké, vulgární ( většinou v nich nadávám produkci, tuniskému cateringu, vedení hotelu a některým účastníkům zájezdu ) a nudné.Za b.) fungoval tak jako pojistný ventil. Lecos je nezveřejnitelné. Nicméně ( a to je za c.), je to vlastně časová osnova mojí cesty a píšu tam hlavně, co jsem každý den vařil, jak a proč, jaké jsem s tím měl problémy a tak pokud by někdy došlo na to, využít tento deník, tak jedině jako základ pro kuchařku, s recepty víc než zajímavými. Ale to jen hypoteticky! Žádný strach, žádná další Kuchařka pro dceru se konat nebude ((-: Tyto ambice postrádám.
16. No tak aspoň že tak!
15. Možná by nešel použít celý deník, ale uvedená část rozhodně ano. Třeba jen publikovat v nějakém časpoisu s cestovatelskou tématikou. nebo úryvky z deníku. (-;
17: Nebo na Souku!!((-;
15: Vladko, nevím proč „s těžkým srdcem“? Váš komentář je k věci, nespatřuji v něm žádnou „vošklivost“ či škodolibost. Je užitečné vidět věci z několika úhlů – víc hlav víc rozumu.
Pouze si mazat med kol úst a poplácávat se vzájemně po ramenou by byla tuze jednotvárná dieta a všichni víme, že ty nejsou právě nejzdravější.
Doufám, že pan provozovatel Souku bude souhlasit.
naprosty souhlas. Jinak by tady nebyl nadpis komentare, ale pochvaly piste zde!!(-:
Ale znovu opakuji, jedna se pouze o “ futro “ neboli vycpavku. Dokud nezacnu zase normalne varit.
Elegantnější by bylo Intermezzo. Mě, jak už jsem uvedl, se líbilo.
21: Děkuji vám všem! ( třem ((-: )
Moc pěkné, krásně napsáno a pokud je to autentický úryvek z Tvého deníku, tak smekám všechny klobouky, a ty co nemám, si klidně vymyslím.:)
Pěkně si všechno schovej a on už příjde čas, kdy se ty všechny deníkové poznámky budou hodit. Viděla bych to na kompilaci kuchařka-cestopis. Ale na to je čas.:)
15:Netušila jsem, že deníky se píší s určitým záměrem, deník je jenom jeden, můj.:)
Psaní i sentiment ti sluší (-:
23: Zadny strach. Za jedna mam pamet jako slon a za druhe nic nevyhazuju. Napr. recept na bramborovy chleba mam uz ve 12 let starem sesitku, jeste z dob kdy jsem slouzil (-:
24: Pokud se to nezhoupne do pisalkovstvi a ufnukanosti (-; Ale dekuju moc.btw 28.8. je Ceskem Krumlove setkani teamu z Tobruku, takze muzes stavet na kafe ((-:
Jednorožče, děkuji, nerada kritizuju, když nemusím a neměla jsem pocit, že by to tu bylo vyloženě potřeba, proto mi to přišlo tak trochu líto, jeden nikdy neví, jak to ti ostatní vezmou.
Rachade, psaní deníku obdivuju, dvakrát jsem se o to pokusila, když jsem si myslela, že si tu dobu budu radši chtít pamatovat realisticky, ale a) stejně jsem na to nebyla dost disciplinovaná, b) nakonec jsem se k nim stejně už nevrátila a jsem docela ráda, že mám jenom idealizované vzpomínky. Samozřejmě jako podklady s recepty je to něco úplně jiného, tam si člověk potřebuje vzpomenout na všechna úskalí, ale i to musím (viz bod a)) obdivovat(:
26: No já si normálně denník nikdy nepsal, ale tam tomu pomohla tak trochu nuda po večerech ( proto jsem začal psát na Cuketku!) a taky mi to nařídila maminka, které jsem musel denník po částech posílat. Dokonce i ten záznam jak jsem si s prominutím posr…l tričko, které bylo příliš dlouhé. Ale o tom až jindy…(-:
Rachade, já teda koukám, jaký Ty tady dostáváš rady do života :)) Naštěstí (jak doufám) bez následků ;) Ráda tohle čtu…