Gefilte fiš

Publikováno 28. 8. 2008 | Autor: rachad

Výstraha ministerstva zdravotnictví: Pokud máte problémy se svou osobností a nejste si úplně jistí sami sebou a svým zdravým rozumem, pokud vaše sebevědomí nemá zřejmý a zcela pevný základ, potom prosím, laskavě nečtěte první dva odstavce. Mohly by vám úplně vzít chuť k jídlu…(-:

“ Mívám občas období hrozného nedostatku sebedůvěry. Prostě nevěřím, že na to mám a žádný důkaz, že by to mohlo být opačně, mi ten názor nevyvrátí. Chvíli jsem chodil na terapii, ale časem jsem si uvědomil, že je to, jako když si farmář stěžuje na počasí. To taky nezměníte – prostě se musíte naučit s ním žít…“ A pomohl mu tenhle přístup? „Nijak zvlášť“,krčí rameny. 

Douglas Adams “ Losos pochyb“

Víte, co je to chandra? Chandra je něco jako depka. Ponurá hořko -trpko – slano- kyselá nálada. Nemyslím depresi jako nemoc. Myslím ten blbej stav, kdy se cítíte, asi jako když vám ráno ukradnou auto. Hned potom vám v práci člověk s IQ nižším než má George Bush oznámí, že vaše výsledky jsou neuspokojivé, poté co vám polovinu skvělých nápadů znárodnil a druhou polovinu zametl pod stůl.  Před šéfovou vás označí za přeplaceného nespolehlivého ignoranta a popře vše, o čem jste s ním kdy mluvili. Vypadáte, jakože jste paranoidní, protože všichni z jeho kanceláře jsou ochotní odpřísáhnout, že vás v životě neviděli, natož aby od vás dostali jediný email.  Jdete domů pěšky a začne pršet. Chcete si koupit deštník, ale bankomat vám splivne kartu. O kus dál uvidíte v kavárně svou přítelkyni, kterak se objímá s instruktorem jógy. Ujede vám autobus. Doma není nic k jídlu a v televizi běží Křesťanský magazín a zajímavý dokument o hráčích golfu a jejich libůstkách. Pánbůh nebere telefon. Všechno je špatně. Začne vás zajímat, na co asi matka myslela, když vás plodila, protože otec zřejmě nemyslel. Kdyby přišla nejhezčí ženská na světě a požádala vás o potomka, poslali byste jí do háje. Ale uklidňuje vás vědomí, že to se rozhodně nemůže stát. Ale co se bohužel stalo – narodili jste se a jste tady, i když máte pocit, že někde došlo k omylu. Slovo „bádú“, kterým jste se honosili a jež značí “ neusazený, nezakořeněný“, dostává nový rozměr – “ zcela vykořeněný“. Jste příliš slabí, než abyste to rázně ukončili skokem pod rozjetou tříkolku sousedovic Mařenky, ale ne, že byste na to neměli chuť. Vědomí, že to nedáte, vaši chandru zdvojnásobí. Nenávidíte sebe i všechno kolem, protože víte, že s tím nenaděláte ALE VŮBEC NIC!! Potom se litujete, což vás namíchne ještě víc. Nechcete s nikým mluvit, protože víte, že tohle nikdo poslouchat nechce a nebude. Než zazvoní telefon a vaše matka vám sdělí, že umřel pes. Posledním drbnutím, než jdete spát (se svou sebelítostí a krajním odporem ke všemu, co znamenáte) do úplně prázdné a studené postele v pustém bytě, je zmínka o pozitivním myšlení a jeho vlivu na trávící trakt na krabici macesů.Musíte ale se sebou žít dál, protože nikdo lepší není po ruce. Jste tu totiž úplně sami….

A teď si představte tu náladičku – ovšem jen následky zcela bez příčiny. Máte rýmu, i když jste nenastydli a seno vás nechává netečnými a chladnými. Vlastně vám spíš voní. Stejně tak vám voní i život, i když chandra je typickým příznakem alergie na život. Trpíte chandrou, i když venku svítí slunce a celý svět se miluje navzájem. Na vás ovšem nezbyla židle. Jste zdraví, mladí, máte práci a netrpíte hlady. Vyděláváte si peníze. Nejste alkoholik a neberete drogy. Není třeba…A bác! Najednou máte hlavu a srdce plné žluči a nejčernějšího smutku. Černého jak saze, jak oči sněhuláka. Hluboká, přehluboká studna plná černého, ledově chladného smutku a jen váš vlastní hlas zpotvořený ozvěnou, vám odpovídá, ale vrací vždy jen polovinou vaší otázky.  Před vámi se promenují šťastné páry, pokud možno ověšené hrozny potomků – roztomilých buclatých blonďáčků s výrazem anděla. Každou chvíli se před vámi vrhne nějaká krásná mladá žena na nějakého nebicha a vy se stáváte trapným a nechtěným svědkem projevu jejich krystalicky čisté lásky. Všude kvete jaro a ve vaší zahrádce vrcholí chronický listopad. Co v takovou chvíli může dávat smysl?

GEFILTE FIŠ

******************************************************************************

  Už se ani nemusím dívat na recept. Byl jeden z prvních, které jsem vstřebal. Nikdy jsem ho nedělal. Ale je to tak strašnej úlet, že je to jediná věc, která mi jako masivní kalač vyrazí z hlavy veškerou temnotu. Je to závan zašlých časů, vzpomínka z černobílých fotografií, je to svět, který vás přijme a nikdy vám neublíží, protože už neexistuje.

Je to něco, co vám dovolí roztáhnout křídla a vařit a vařit a vařit  a nechat se tím zcela pohltit. A jak vzniká pomalu pod vašima rukama mikrokosmos zvaný gefilte fiš, vaše chmury mizí a tají, jako špinavý sníh z dvorku, líně se plazící z dosahu teplých prstíků březnového sluníčka. Rozeberete kapra a postavíte z něho úplně nového kapra.S každou nasekanou mandlí, s každým rozdrceným macesem, dostává váš svět zase tvar, barvu a chuť.  Za chvíli zavoní bytem vývar z kapra a je tady pátek… Vy stojíte v kuchyni, teplé a útulné a okolní svět a všechno, co vás zraňuje, je najednou strašně daleko.

Co mě nesmírně pobavilo, bylo povídání na krabici Tradičních macesů, kde jsem se dočetl, že kromě toho, že pravidelná stolice udělá pravé divy s vaším sebevědomím, nejlepší tradiční maces na světě je se šunkou a sýrem. No nic.

Takže :

1 kapr cca 2kg – pokud to stihnete, tak nevykuchaný

1 větší cibule

2 mrkve

kousek celeru a kořenové petržele

pepř a sůl

celé nové koření

3 vejce

pár nadrcených, nebo mletých macesů – pokud možno tradičních ( bez šunky ) (-:

petrželová nať

hrst nasekaných nebo mletých mandlí a hrst rozinek

Gefilte fiš se podrobilo diktátu času a bývá k vidění ve formě různých knedlíčků a kuliček, nebo nádivky nacpané do bříška kapra, krájeného na “ podkovy“. Ale tohle je výzva! Vlastně ani nejde o výsledek. Vůbec nejde o výsledek! Asi to neumím pořádně vysvětlit, ale gefilte fiš nepatří mezi nejúžasnější jídla na světě. A já ho nedělám, protože mám hlad. Já ho prostě miluju, protože je děsně zajímavý. Je to tak praštěný, vykuchat kapra od hřbetu a stáhnout z něj opatrně kůži. Já stahoval od pupíku, protože jsem koupil už vypitvaného kapříka.

Vykostit maso a nasekat ho do macesů, máčených v rybím vývaru z hlavy.

Nádivka s rozinkami a mandlemi, sněhem z bílků, peprného pepře a cukru! Sekaná nať petrželky, sníh z bílků, sůl a vývar z kapra.

Trochu vývaru si schovat na „přeleštění“ celého výsledku. Nacpat nádivku do kůže, vytvarovat trup ryby, lehce ovázat gázou, aby vám nádivka “ neutekla “ a dát pomalinku vařit do vývaru… Ke gefilte fiš neodmyslitelně patří vařená mrkev krájená na kolečka. Proč? Já nevím!(-:

Plátky gefilte fiš podávané s křenem nebo nakládanou řepou jsou překvapivě dobré. I když je to jen studený kapr.

Končím. Kuchyň voní jako o Vánocích, jsem celej ulepenej a všude se válí šupiny z kapra. Ze zbytku nádivky jsem udělal kneidlach a kapra ozdobil. Na rovinu – ani na to nemám chuť (-: Ale děsně mě to pobavilo. Takže Lechajim!!!Na život! Chandra je v čudu! Aspoň na čas…((-:

Rubriky: Ryby, Tradice | Štítky: , , , | 9 komentáře

Kammounea

Publikováno 26. 8. 2008 | Autor: rachad

Jsem trochu zmatený. Na Djerbě jsem si na beton dával několikrát kammunea v restauraci, pátral po receptu na lahodné dušené jehněčí a je to jedno z jídel, které se mi nesmazatelně podepsalo na mých chuťových pohárcích. Po návratu jsem, za jedna z vrozené zvědavosti, za druhé z principu ( vždycky si ověřuji rozličné verze, názory a prameny ) začal vyhledávat kammunea na webu a ejhle! Nikde nic! Kammunea jakoby nikdy nebylo! Dodatečně mě mrzí, že jsem si ho v restauraci na Djerbě nevyfotil. Zatímco se ostatní dusili kuskusem s pálivou omáčkou a lámali si hlavy čím mají jíst velké kusy zeleniny, zdobící kuskus, já jsem si šmakoval na úžasné tuniské verzi zabijačkového guláše z jehněčího.

Omáčka byla přiměřeně pikantní ( jestli se takový výraz u tuniského jídla dá vůbec použít ) sametově hladká, jehněčí úžasně měkké a v husté omáčce se k sobě choulily játra ( kebda ), srdíčko ( kchalb – to hrdelní „kch“ je velmi důležité, jednoduché „kalb“ znamená pes ((-: ) a jehněčí maso z kotletek ( samozřejmě s kostí ) a plecka. Recept jsem nikdy nesehnal, ale jídlo je údajně tak jednoduché, že ho ani netřeba. Název pochází přirozeně od slova kmín – kummin,(vyslovujte kamún) takže se čte kamunea. Zdůrazňuji, že řeč je o kmínu římském.

   Použil jsem zkušenosti z řeznické praxe a postupoval následujícím způsobem.

0,5 kg jehněčích kotletek s kostí

0,2kg jehněčích jatýrek

2 jehněčí srdíčka

0,2kg jehněčího plecka

2 stroužky česneku

1 cibule

plechovka loupaných rajčat

lžíce mletého římského kmínu

lžíce harissa

lžíce sladké mleté papriky

olivový olej

Na olivovém oleji si lehce zpěním nakrájenou cibulku s nadrceným česnekem a harissou, pokus nemáte harissu, použijte nakrájenou chilli papričku. Vložím nakrájené maso i s kostmi a vnitřnostmi nakrájenými na kousky, s římským kmínem a nechám krátce podusit ve vlastní šťávě. Krátce je pro mě asi 10 až 15 minut. Potom do hrnce rozmačkám plechovku loupaných rajčat, přidám trochu vody a pomaličku dusím a dusím a sem tam přileju trochu vody, abych to nepřipálil. Když je maso udušené doměkka, přihodím sladkou mletou papriku, osolím ( v tomto případě nebude třeba mnoho soli – harissa dává chuti až až!) Omáčku jsem měl velmi pravděpodobně pasírovanou, což obvykle ignoruji, ale v tomto případě to bylo velmi působivé. Nedoporučuji používat tyčový mixér – rozmixovaná omáčka prudce zbledne, což by byla škoda. Že to baštím jen tak s bagetou, nebo chlebem už asi ani netřeba dodávat.

A že pokud mi zbude na druhý den, je omáčka jako oheň, pálí jako saharské slunce, prudce a intenzivně, a jehněčí je  měkké a lahodné jako mořský vánek na pláži Djerby . Já mám ale tuniské slunce rád…strašně rád (-:

Rubriky: Bezlepkové, Maso | Štítky: , , , , , | 6 komentáře

Chelou

Publikováno 22. 8. 2008 | Autor: rachad

…Rýže, jejíž každé zrnko je zvláštní perlou moudrosti, se musí půl hodiny vařit, než se může udělat pověstný tahdig. Je to křupavá spodní vrstva chelou, která se vypeče ve velký rýžový koláč, přímo oplývající vynikající chutí. Olivový olej rozpálila tak, že prskal nedočkavostí. Aby se vytvořila krusta, která přiláká strávníky jako je Maloco, musí se tahdig přikrýt a na mírném ohni pozvolna vařit třicet minut. Nic se nesmí uspěchat…

                   Marsha Mehran  „Polévka z granátových jablek“

Fotografie z knihy The Persian kitchen , autor knihy: Neda Afrashi

  Pozdě, ale přeci přicházím tedy i já, s vyluštěním Achillovy Rachadovi paty – perského chelou. Iniciativy se chopil pan Cuketka a vystřihnul odborně “ připálenou “ rýži v rýžovaru, ale i v litině, čímž dokázal že chelou lze připravit i bez namáčení a předvaření rýže. Fotky chelou od „domorodců“ které použil pro srovnání, mi spíše připadali jako experimenty mladých začínajích hospodyněk, než mistrovský kousek íránské mamky, nicméně jeho vlastní dílo vypadalo skvostně!

    Dozvěděli jsme se tedy, že na pravosti používané rýže nezáleží ( nepoužívá se dokonce ani speciální perská, jak jsem už uvedl v komentech u nezdařeného pokusu ), já sám jsem připravoval chelou z basmati kupované v samoobsluze, která kvalitou nemohla konkurovat vážené z Myslíkovky, nebo pákistánské. Ale voněla jistě víc než klasická a běžně používaná rýže. Claudia Roden i jiní autoři u pokrmů perské a arabské kuchyně uvádějí často basmati, patna nebo jiná dlouhozrnná rýže. V případě těchto jídel není druh rýže striktně předpisován, protože výsledek neovlivní natolik jako třeba u italského risotto. Basmati je doporučována prostě proto, že je chutná a voňavá.

  Další bylo namáčení a praní rýže. Je mi jasné, že v dnešní době, kdy dostáváme na stůl perfektně naleštěnou rýži v hygienickém balení může někomu praní rýže připadat jako přežitek. Nicméně já ještě pamatuji doby, kdy jsem z rýže vybíral kamínky, byla plná prachu a leckdy „voněla“ spařenou jutou. Dnes kupuji velmi rád váženou rýži Basmati, první jakosti, nabíranou z velkého pytle, který stojí uprostřed prodejny. Proprat ji před vařením mi připadá normální ( ale dělám to jen někdy  (-; ). Stejně jako se pere rýže, se v arabském světě praktikuje spařování / proplachování čajových lístků před samotným vařením – ze stejného důvodu -tedy zbavení prachu a nečistot. Nejde tedy o žádnou magii ani pověrčivost. Stejně tak je tomu v případě tzv. namáčení a předvařování rýže. Běžnou metodou např. čínských kuchařů bylo ovařit rýži zprudka dopředu a potom ji mohli držet v pohotovosti nad párou úžasně dlouho. Pára rýži nerozvářela, jen jakoby načechrala, prohřála a byla připravena k podávání. Některé druhy rýže je přímo vhodné dopředu máčet. Claudia Roden ve své Knize o židovské kuchyni například uvádí, že právě Íránci namáčeli rýži přes noc tak, že ji zalili vroucí vodou, nechali celou noc stát, druhý den scedili, zprudka vařili pouhých pět minut a dalších dvacet minut nechávali v páře dojít. Doporučuji zkusit několik způsobů přípravy, než se rozhodneme je zavrhnout jako magické, nebo zastaralé. Rýže vařená v páře a máčená dopředu mě svou kvalitou velmi mile překvapila. Ale to už je řadu let. Můj bambusový pařák odpočívá někde ve skříni a já dávám z pohodlnosti přednost rýži dušené.

  Proti rýžovaru nemohu říct ani slovo, nicméně jeho použití nikterak nesnižuje techniku používanou v perské kuchyni odnepaměti. Tenhle předsudek jsem překonal například u receptu na m´sachan, kdy jsem zjistil, že bez předvaření kuřete, by ho palestinská hospodyňka jen sotva upekla v rozpálené peci. Bylo by na uhel a uvnitř syrové. Některé rodiny nemají klasickou troubu jako my, v posledních letech spíše remosky a menší elektrické trouby. Ale leckde ještě chybí. Stejný důvod vidím v použité technice u chelou, které donedávna nepoznalo ani rýžovar od firmy Tefal, ani teflonovou pánvičku. Tady si už člověk musí vypomoci.  A musím přiznat, že já jako romantik, děsně rád zkouším staré techniky. Proto například nevařím guláš v papiňáku, ale jakmile je to možné, popadnu kotlík a jedu si ho uvařit do pusty ((-:

 Na chelou lze využít opravdu jakoukoliv kombinaci, která vám může připadat dobrá. Spečená rýže basmati má úžasnou chuť. Zkuste například sušené brusinky, nebo višně. Vypadají v nádherně bílé rýži jako malé rubíny a chutná to skvěle.

Někdy se u dlouho dušených pokrmů, obsahujících rýži, používá také „ochranná “ vrstva z tenkých plátků brambor. Jak dobré mohou být lehce napálené brambůrky, ví asi každý kdo uklízel pekáč po zapečených bramborách. Když si navíc dáte tu práci a plátky brambor naskládáte úhledně tak, aby se překrývali, vyklopený výsledek vyhlíží jako skutečný dort! Tato finta se užívá například u viných listů plněných rýží. ( Těch už jsem připálil tolik, že o tom se radši bavit nebudeme (-:) V případě chelou zajistí hladký průběh mírný plamen, pokud možno s rozptylovačem plamene ( zabráníte tak tmavému kolečku uprostřed ), ale hlavně dostatečně dlouhá doba, potřebná ke zkaramelizování spodní vrstvy rýže. Jestli použijete na dno hrnce olivový olej, nebo máslo – případně obojí – je na vás. Oboje se s rýží Basmati snáší velmi dobře. Příčinou rozpadlého chelou tedy nebyl nedostatek škrobu, ani špatný druh rýže, ale pouhý a u mě dost častý nedostatek trpělivosti a potom taky neregulovatelný, starý elektrický vařič. Na těchto fotografiích je chelou se sušenými brusinkami, které při vyklápění z vysokého litináče trochu prasklo. Zkuste si při překlápění opatřit tác, nebo talíř, který pasuje do vašeho kastrolu!

  Trochu mě mrzí, že kromě ostřílených kozáků Dolcevity a Cuketky, jsem nikoho svou neschopností nevyprovokoval, na druhou stranu, budiž vám omluvou, že jste na to nedostali dostatečný prostor.

 Miluju sušené brusinky, nebo rozinky v rýži! Čím víc, tím líp!(-:

  Ad. příspěvek „Když se nedaří“.  Zjistil jsem, že na výtku, týkající se nedostatku praxe a znalostí některých autorů, publikujících na netu zareagovali v první řadě ti, kterých se to vůbec netýkalo. Nechápu dost dobře proč, ale je to tak. Nejsem si jistý, jestli bych se jim měl omlouvat, ale je na místě abych věci uvedl na pravou míru. Záměrně jsem nejmenoval konkrétně, protože  jak praví pan Cuketka v jednom svém komentu:“…promiň, když slyším a čtu ty krávoviny, co se tu v česku neustále opakujou, nejde se neudržet :) „ Asi myslel, že se nejde udržet. Je jich skutečně spousta a pouhý jejich výčet by zabral spoustu času. Kromě toho, je každý den na netu potkáváte i vy, takže mi připadá zbytečné je jmenovat. Pro ilustraci,  poslední zásah  je článek na Vaření.cz o somálských sambusas, které autorka neváhá dělat z rýžového papíru, nebo listového těsta, s pomocí kmínu. A je to pár dní, co Bali v komentu vyprávěla o tom jak jí nedorazilo feuille de brick a proto použila rýžový papír na jídlo které se má dělat s použitím rýžového papíru. Samozřejmě to jde, ale mělo by se rozhodně uvádět v první řadě těsto, které je původnímu co nejblíž – tedy yuffka, feuille de brick, nebo phyllo. Zkuste nějakému Asijci doporučit místo rýžového papíru listové těsto a dejte člověku ze Severní Afriky do jídla kmín, namísto římského kmínu…Nebe a dudy(-:   Vpodstatě jsem jen navázal a na druhou stranu jsem chtěl vyzdvihnout své oblíbence. Ty, které jsem ve větě nezmínil se tímto hluboce omlouvám, ale většina z nich se nalezne v odkazech na souku ((-:

 Jak vidno, interaktivní laškování nebude mou doménou, přenechám je tedy lepším psychologům a znalcům lidské povahy a budu dál pokorně vařit svoje “ trhová“ jídla. Zůstaňte naladěni!(-:

Rubriky: Bezlepkové | Štítky: , , , , , | 6 komentáře

Když se nedaří

Publikováno 17. 8. 2008 | Autor: rachad

Dnešní příspěvek bude trochu netradiční. Je jasné, že každý se chce na blogu, nebo kdekoliv jinde „blýsknout“, pochlubit  s tím co umí, co dokázal a co se mu povedlo. ( I když poslední dobu mi připadá, že se mnohem víc kritizuje, háže blátem a strefuje tu patřičně, většinou však méně. Hmmm, asi je to snazší, než sám něco dělat, co já vím? )((-:

Ale taky je jasné, že za téměř každým úspěchem, je  cesta plná trní, neúspěchů, omylů a blamáží. Až mě dojímá, s jakou trémou někteří účastníci kurzů ohlašují dopředu, že neumí vařit, že jsou ale úplní začátečníci, takže „prosím buďte shovívaví, ju?“ (-:  Ale žádný učený z nebe nespadl, i když spousta z nich se tak ráda tváří. Jedno vydařené jídlo mistra nedělá, ale příliš mnoho skromnosti  může brzdit váš pokrok. Není nad to, pochválit si dobře odvedenou práci…To mám rád. Trochu mě občas zaráží nedostatek skromnosti a hlavně praxe, některých autorů, kteří rádi zveřejňují fundované články o jakémkoliv oboru a odvětví, se znalostí leckdy povrchní, leckdy vůbec žádnou, a někdy sice obstojnou, ale nepodepřenou vlastní zkušeností, nebo jen velmi chatrně. Na druhou stranu jsem fascinován skromností lidí jako je DolceVita, nebo Renata z Jinozem2007, které si tiše a skromně dělají svou práci ( zábavu ) a ona křičí a zpívá do světa za ně. Tu je na místě,  jen tiše stát, usmívat se a naslouchat, jak ta práce za ně krásně promlouvá.

Ale to jsem se zase zapovídal!!(-: Ptáte se, cože to bude dneska jinak? Jistě jste nemohli nepostřehnout, že fotky mám odbyté, focené pořád ze stejného úhlu, můj styl psaní je velmi osobitý ( to neznamená, že dobrý ) a recepty jsou banální, i když pro  někoho možná zajímavé. Některé z nich  mám v ruce poměrně slušně, díky praxi, a o těch mě nebaví s kýmkoliv polemizovat, ( nechť promluví talíř – jak rád říkám ). Ale některé, které mě zaujaly se postupně učím. Většinou tak, jako jsem se před lety učil vařit knedlíky. Prostě tak dlouho, dokud to není dobré. Tak dlouho, dokud nepochopím, v čem to spočívá, v čem je ta finta, ta technika, ten princip…Protože, když se k němu dostanu, jako bych získal „srdce“ receptu. A potom už netřeba číst návody a množství. Potom vaří cit.

Dnes vám předkládám svůj osobní Titanic, svojí Troju, s prosbou o pomoc. Na tomhle receptu jsem už čtyřikrát totálně ztroskotal. Je zdánlivě snadný, ale byl jsem varován, že chelou je mistrovský kousek, když se umí. A když se neumí, tak je to jen amatérsky připálená rýže. Jde o klasický pokrm perské kuchyně, jehož základem je rýže Basmati.

To, co dělá chelou tím co je, je tahdig, neboli „poklička“ – zlatavá a křupavá krusta pečeného rýžového koláče. Kombinací je mnoho – sušené višně, špenát, šafrán, nebo prostě jen dobrá rýže a máslo…já zvolil jednoduché a milované rozinky a mandle ((-:  Rýže se důkladně propláchne. Některé recepty vyžadují, namočit rýži na půl hodiny do vody. Potom se rýže uvaří do poloměkka ve vroucí vodě.( cca 4 minuty ). Uvařená rýže se scedí a promíchá s ostatními surovinami.

A teď pozor! V kastrole se silným dnem, se nechá rozehřát máslo  a část předvařené rýže, ( smíchané podle některých receptů s jogurtem a vejci ), se do něj vsype. Tak v hrnci vytvoří základ chelou. Zbytek rýže se nasype a vytvoří jakýsi kužel. Nechá se hezky usadit a pomalinku se peče, až se na dně vytvoří ona “ poklička“. Potom se milé chelou vyklopí a podává podobně jako dort. Hezky na velké, kulaté míse, v milé společnosti vonícího koresht.  Ale já, ať dělám co dělám, ne a ne dosáhnout hezké a křupavé pokličky a celé chelou se mi sype a nedá se vyklopit. Inu i tak to bývá. Nechcete to zkusit? Třeba na to kápnete. Já jsem teď pořád v práci a to chelou mě tady straší…Jen mi sem, prosím vás, nepište nic o bramborách na plátky. Já to totiž viděl a chutnal bez brambor a byla to bomba!!!(-:

Jen se mi to pořád ne a ne podařit…))-: Kdo si troufne?Kdo si to “ rozdá“ s chelou mana a riso? Muž /žena proti rýži?

Rubriky: Nezařazené | Štítky: , , , , , | 26 komentáře

O rybách

Publikováno 9. 8. 2008 | Autor: rachad

 Vzhledem k tomu, že moje práce v Blave poskočila dopředu, budu zveřejňovat rybí recepty jen na   http://cerstveryby.sk

Takže jednoduché receptíky na zpracování všeliké vodní havěti budete nalézat na výše uvedené adrese. Děkuji za pochopení  a těším se nashledanou tamtéž. Vaše tipy, recepty, dotazy a náměty jsou pochopitelně vítány! :-)

Rubriky: Ryby | 2 komentáře