Rozinky a mandle

Je to už rok a dva dny, co jsem spočinul nohou na požehnaném písku Severní Afriky. Za tu dobu jsem ušel notný kus cesty a potkal řadu skvělých i méně skvělých lidí. Ale stále se rád, ve vzpomínkách, vracím k těm dnům a bavím se nad svým slovníkem a tím, co jsem tehdy považoval za problémy. Maminka měla pravdu. Takový deníček je skvělá věc. Abych rozptýlil vaše iluze o tom, že jsem romantik a veskrze slušný hoch, předkládám další, tentokrát úplně průměrný popis, úplně průměrného dne kuchaře filmového štábu v Tunisku. Předem se omlouvám za některé výrazy, pokud se vás snad dotknou. Ale vězte, že žen bylo poskrovnu a jediným zjemňujícím prvkem na poušti byla jemná whisky a toaletní papír. Zdůrazňuji, že jako již uveřejněný, i tento zápis neprošel žádnou obsahovou korekturou. Vyjadřoval moje momentální pocity, zážitky a názory. A to vše, jak se jistě shodneme, není konstantní hodnota. A v tom, alespoň pro mně, tkví kouzlo a sporný půvab tohoto zápisu. Budiž to skromným příspěvkem k chystané premiéře Tobruku ve slovenských a českých kinech. Chci poděkovat Václavu Marhoulovi, za skvělou příležitost, vyrazit si za obzor všedních dnů a poznat partu skvěle sehraných lidí, ze štábu Tobruku. Ustáli moje náladičky a rozmary a chovali se ke mně moc hezky, i když jsem byl jen malým a postradatelným kolečkem v tom úžasném, perfektně šlapajícím stroji, nazývaném filmový štáb. Zdravím tímto kamaráda Matja Nahálku (četař Borný), Slováka s obrovským srdcem a duší a čerstvého tatínka, všechny Vodnáře ( Jenda Meduna, Vilda a Václav Marhoul ), se kterými jsme trávili nezapomenutelné chvíle, kdy celý štáb odfrčel na hotel a my zůstali sami, jen s alkoholem a svými vzpomínkami, splíny i radostí ze života – ať už nám přináší cokoliv. Standu Čumbála, starého trampa, se kterým jsme uspořádali zabijačku jako řemen, pouhé dva měsíce po návratu z Afriky, Padreho, který se mnou sdílel polní stan na Tebaga, všechny kuchaře z Le Oscars – tuniského filmového cateringu, kteří se se mnou – někdy rádi, někdy méně rádi dělili o svou polní kuchyň v horách a na poušti, Martina “ běhá to“ Stádníka, který dokázal vždycky myslet na všechno a na všechny a dobrá nálada ho téměř neopouštěla…a všechny další kteří se mnou sdílejí vzpomínky na Afriku. Bylo mi s vámi moc fajn!!   Den padesátý třetí 22.10.

 Ráno jsem k snídani ohřál zbytek termální polívky od večeře. Byla zima jak v psírně. Měl jsem pod kalhotama jegry a v bundě zimní vložku. Můj vlněnej šéš hřál jako kulich. Mohamed i Muhamdalí jektali zubama, až mi jich bylo líto. Půjčil jsem na chvilku Mohamedovi bundu, aby se zahřál. K obědu jsem založil cibulačku se sýrovými krutony. Na kuřecí roládu jsem neměl ani pomyšlení, kuřata byla zmrzlá a já nakonec taky. Měl jsem v plánu jet večer na hotel, tak jsem si vzal trochu hovězího a dal dusit na večer maďarskej guláš. Salah chtěl zase na krájení hovězí pečeně mýho jugoše. Moc mě zajímalo, co udělali s těma nožema co jsem jim přivezl a Mohamed mi prozradil, že je má Salah schované v Douzu, protože jsou ode mne :-) Někdy nevím, jestli jsou tak hloupí, nebo tak drzí. Už mi tady z toho začíná trochu škrábat. Stádník mi rovnou řekl, že pro mě večer mít místo v autě nebude. Dneska nemám dobrej den…

Naše polní kuchyně    

  Nesere mě ani tak Tebaga, jako spíš to, že se z ní nemůžu dostat, když potřebuju. Navíc na mě neustále někdo něco zkouší. Nebo už jsem tak nervozní? Zařídil jsem všechno k výdeji a šel do stanu. Asi po pěti minutách tam vrazil „Běhá to“Stádník. Chtěl opět tři jídla sebou. Škoda, že si nikdy nevzpomenou dřív. Motat se v úzkém prostoru mezi stěnou stanu a horkými hrnci, v době, kdy se ve stanu strká šedesát hladových lidí, je dost znervozňující záležitost. Když se mi v karavanu podařilo najít alobalové vaničky na jídlo pro tři lidi a nandal jsem jim bramborovou kaši s pečeným kuřetem, kouskem hovězí pečeně a karotkou s hráškem, sdělil mi Bissi, že jsou vlastně čtyři. To už mě trochu namíchlo, ale beze slova(nahlas)jsem spěchal do karavanu pro další misku. Poslední kapku přidal Stádo, který zvýšil na pět a chtěl na to igelitku. Mimo jiné mi opět potvrdil, že já dneska na hotel nepojedu. To už jsem brblal, že by mi moc pomohlo, kdybych se o těch nadšencích co nechoděj na oběd dovídal dřív, než je výdej v plným proudu. Asi taky neměl dobrej den, protože na mě začal křičet, že on za to nemůže a že mi přeci nic nevytýká! Vypadalo to opravdu jako pěkně zkurvenej den. Byl jsem opravdu naštvanej a užíral jsem se, když jsem myslel na to, co všechno už se od rána stihlo posrat mým směrem. A na to je nejlepší uklízení! Naběhnul jsem do stanu a zuřivě vyhazoval prázdný lahve,zametl koberec u postele, doplnil gubliky(kelímky) a šel jsem si lehnout. Potom se stalo moc věcí, velmi rychle za sebou. Vzpomínám si jen, že mě asi hodinu po obědě budil Džazi, jestli s nimi jedu na hotel a to jsem hrdě odmítnul a spal dál. Potom se naráz otočil vítr a od Sahary z jihozápadu vmetal přímo do stanu oblaka prachu. Probudil jsem se pod nánosem jemného prachu a na posteli, v místě kde jsem ležel,  zůstal bílý obrys mého těla. Uši, oči a nos jsem měl plné prachu z Tebagy. Všechno bylo v barvě kávy s mlékem, pokryté vrstvou prachu, který neustále přibýval. Vítr zmítal stanovou plachtou a neustále pumpoval do stanu další a další nálože prachu. Sbalil jsem si věci do igelitového pytle ,stáhnul zaprášené prostěradlo z matrace a dal jsem se do šněrování stanu. Čím byla škvíra mezi chlopněmi menší, tím zuřivěji se prach dostával dovnitř, jako by venku stál někdo, kdo obrovským pístem tlačí dovnitř stanu ty sračky a čím menší a užší prostor k tomu má, tím je jejich proud intenzivnější. Zběsile jsem zatloukal kolíky a zatěžoval spodní lem plachty kamením, polykal při tom kletby, prach a pocit zbytečné, marné práce. Bylo to všude. Navzdory tomu, že jsem měl nos a ústa zakrytá lhafou a nechal jsem si jen úzkou mezeru na oči, cítil jsem jak mi mezi zuby skřípe jemný písek. Oči jsem měl beznadějně zaprášené, takže mi na každém z nich rázem přibyly dvě dioptrie. Po čtvrt hodině zoufalého zápasu se zmítající se plachtou stanu, prudkým větrem a mračny prachu, se mi podařilo nanosit dostatečné množství velkých kamenů na to, aby škvírou mezi zemí a dolním lemem stanové plachty vítr nenavál víc toho dusivého, jemného pudru.
Vzadu ve stanu se mezitím probudil padre a dostal při pohledu na tu spoušť skvělý nápad.Jeho předpoklad byl, že když otevřeme stan z obou stran dokořán, vítr profoukne stan naplno a rázem z něj vymete všechen prach. Upřímně – moc se mi to nezdálo a pramálo se mi líbilo, že všechno, co jsem celou dobu dělal, během chvíle přijde vniveč. Ale že to byl padre, kaplan, major a veterán, zapomněl jsem na všechno, co jsem vytvořil a rozkopal jsem barikádu z kamení a rozšněroval stan. Jeho myšlenka se zprvu zdála dobrá, i když přihlížející Tunisani si museli myslet, že jsme úplný magoři, když boříme to co jsem před deseti minutama dodělal. Zprvu se to zdálo být dobrým nápadem. Jenže při opětovném šněrování, celkem hezky vyfoukaného stanu, se opakoval pístový efekt, kdy škvírou v plachtě se do stanu opět dostalo nehorázné množství jemného prachu a vytvářelo na mojí posteli zajímavé motivy. Ještě, že většinu věcí jsem měl uloženou v igelitovém pytli.

 K večeři byla cibulačka od oběda a hovězí guláš s chlebem.Dnes tu s námi zůstal Luboš-Australan slovenského původu, momentálně žijící v Tunisku. Co je Urgent a co je Important? Strašně, ale strašně jsme se ožrali!

Pohled z kuchyně