Rozinky a mandle na cestách

Včera jsem se vrátil ze Slovenska. Moje mise je u konce… A vrací se “ syndrom navrátilce “ ,opět v plné síle, podobně jako po návratu z Tuniska. Na jednu stranu, jsem rád  že můžu předat fungující prodejnu, nechat na svém místě zaškolené zaměstnance, kteří pochopili, že ryby se neváží s ledem, zákazníkům se nelže, ( protože to se rychle vrací ) a když se budou snažit, a štěstí jim bude přát, mohou se mít líp.

Sami si vyhledávají recepty a aktivně řeší problémy, které před ně každý den pokládá, místo aby se spoléhali, že je za ně někdo, nebo něco vyřeší. Na druhou stranu něco plného, veselého a intenzivního je za mnou, a přede mnou spousta volného prostoru… A je mi smutno. Byl jsem varován, že nezávislost a život “ na cestě “ je silně návyková záležitost. Ale v plné síle mi to došlo ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že místo abych šel domů, sedím tři hodiny před domem, ve Sněhurce, poslouchám Radůzu a texty jejích písní  si šeptám jako modlitbu. Poslouchám Nerez a jejich texty křičím z plného hrdla. Kouřím a přes přední sklo koukám, jak přicházející podzim. Tuším, že bych neměl startovat, protože nevím, kam bych jel. A nastartoval bych tak rád. Silnice přede mnou, jako by na mě mrkala a šeptala:“ Pojeď! Já čekám. Jsem připravená. Budeme zase spolu, ty a já.“

V kufru odpočívá lednička, která se něco navozila pstruhů a kaprů ze Stupavy a z Jelky. Všechny věci na vaření, dřímají v kufru Sněhurky, která moje divočení a cesty přestála, jako dobrá žena ustojí bláznivé rozmary svého muže. Moje věrná družka, můj domov na kolech. Grilovací mřížky a pánev jsou vychladlé a zaprášené.

Co bude dál? Chci pokračovat ve zveřejňování receptů na www.cerstveryby.sk , i když už nepracuji pro CIPA. Myslím, že i s těmi pár návštěvníky jsme si porozumněli a stránky se tak staly dalším místem, milého setkávání nad recepty z ryb. Jít vařit je logické řešení. Po pěti měsících ve vlacích, na úřadech, v hotelu a podnájmu, v supermarketu a chovech ryb a dvou měsících v ledové tříšti a rybích vnitřnostech, se kuchyň nabízí jako celkem útulné útočiště. ALE! Představa, že budu zase každý den chodit do jedné a té samé kuchyně a vařit totéž dokola, aniž bych mohl popustit uzdu své fantazii…? Já vám nevím. A když je mi z těch vyhlídek tak nějak nijak, tu si pustím do ucha Amy Winehous a najednou se, jako zjevení, přede mnou objeví řada dopravních značek. A všechny křičí totéž. ZÁKAZ ZASTAVENÍ!

Věříte ve znamení? Já vím, že bych neměl. Ale tohle? Asi bych neměl zastavovat. Když ještě navíc dostanu pár mailů s dotazy, jestli bych uspořádal workshop tady a tam? Možná je to další cesta?

Měli byste zájem? Podzim je ještě mladý a počasí nám přeje. Našlo by se třeba v Liberci, v Jičíně, v Hradci Králové, v Brně, v Jihlavě, v Plzni, v Českých Budějovicích a jinde, alespoň osm zájemců, za kterými bych mohl přijet a společně si mohli užít vaření arabských, židovských či balkánských jídel? Můžeme naplánovat vpodstatě cokoliv, pokud to je ve stylu a směru Rozinek a mandlí. Zadejte si téma a můžeme společně vyrazit ven a užít si krásné podzimní dny u rozpálených uhlíků na grilu, kávy z džezvy a společnosti milých lidí se stejným zájmem. Pokud vám připadá, že je to myšlenka dobrá a najdete dostatek zájemců ve svém okolí, neváhejte a napište mi na adresu rachad zavináč email.cz

Budu se těšit na viděnou! rachad