Rozinky a mandle

  Co je tanec v kuchyni? To se povede třeba když vám přijde pomoci do kuchyně nějaký známý, který za to nic nechce a vy dobře víte, že mu to tak jako tak musíte udělat nějak příjemný nebo hezký, přinejmenším zajímavý, aby si za svou námahu přišel na svý. Naučil mě to starý kamarád Luboš Novák z Jablonce, přezdívaný Špína, který nám ve Finsku a v Norsku na tripu dělal v lese na paloučku kynutý knedlíky s borůvkama velkýma jak hroznový víno a k tomu jsme měli zakysanou smetanu s koloniálu ve slevě, protože měla těsně před spotřebou. Luboš svým způsobem ovlivnil moji kuchařskou cestu. Vařil jednoduše, dobře a s láskou, pohostil každého kdo k němu do kuchyně zavítal. Hodně a rád cestoval a byl otevřený všemu novému. Byl klasická mánička ze starých časů. V kuchyni byla vždycky sranda a Lubošovi snad nikdy nedošel smysl pro humor a trpělivost. A to se mi hrozně líbilo.O něco podobného jsem se pokoušel o nějaký pátek později, kdy jsem jezdil jako kuchař vařit dětem na tábory a mladým evangelíkům na jejich letní akce divadelnické a jiné. V kuchyni vždycky hrála hudba a to ta kterou měli rádi ti co pomáhali, jedlo se, pilo, pracovalo, zpívalo a dokonce tančilo. Děti do kuchyně chodili rády z několika důvodů. Režim byl poměrně volný, byla sranda a za další – připadalo jim v tu chvíli, že dělají něco smysluplného – pro všechny. Podíleli se na něčem kreativním, dospělém a zodpovědném a přitom to byla ještě navíc zábava. A v tohle děti strašně věří. Když pominu drobné kiksy (jako že mi adolescenti vypili jeden večer láhev vodky kterou jsem měl zašitou v lednici a nikdy mi ji znovu nekoupili) na to vzpomínám celkem rád. A jak jsem zjistil – ty tehdejší děti taky. Dnes už jsou všichni velcí a studují nebo pracují. Tedy někteří z nich.To co vám dneska chci vyprávět mě potkalo když mi bylo třiadvacet. Vařil jsem na dětském táboře, kde byly mimo jiné děti z dětského domova. Nevím jak se tomu říká dneska. To vám byla banda! Všichni kouřili, mluvili sprostě a absolutně nic a nikoho nehodlali respektovat. Bavilo je pomáhat v kuchyni. Za kuchyní se smělo kouřit. V kuchyni se mluvilo na rovinu a většinou hrubě a tomu rozuměly. Nechtěly skákat v pytli po louce. Chtěly sekat dříví, vařit a házet lopatou – protože to bylo dospělé a zodpovědné. A tyhle děti rozhodně nebyly dětmi tak jak si je představujete. Měl jsem je děsně rád. Měly drsnou slupku ale dobrá srdce a dokázaly ocenit upřímnost i disciplínu. Jen potřebovaly respekt k tomu kdo po nich něco chce.Tak jsem potkal Tamaru, holku na krátko s rukama v kapsách, která se pořád mračila a když něco řekla, znělo to jak od Pepka námořníka. Poprvé jsem ji naložil gáblík a řekl: „Jez! Ať z tebe vyroste pořádnej chlap“. Potom mě upozornili že je holka, tak jsem se omluvil a skamarádili jsme se.  Další a další děti. Byly jako vlci mezi beránky. Na normální děti jednaly  tvrdě a někdy snad surově, ale to byla jejich norma. Když jsme kouřili za kuchyní, vyprávěly mi svoje osudy a já poznal jak jsem měl krásný dětství. Všechny chtěly rodiny a být lepšími rodiči než byly ty jejich.Z děcáku není kam jít. Rodiče vám nepomůžou, nikdo vás nechce protože děcák je jak kriminál. Naučíte se tam děsný věci a pořádně to deprivuje. Těžko najít práci. Těžko cokoliv. Jste jen grázl z děcáku který ocení cokoliv a má co dělat aby to nezneužil protože na tohle není stavěnej a nemá jistotu jestli to co mu nabízíte ještě někdy v životě uvidí. Nejste na tom tak dobře abyste mohli být velkorysý. Jeden kluk co chtěl pracovat a fakt to uměl, do roku umřel. Říkali mu Upír, byl to vyspělej kluk co rychle běhal a měl páru, takže kopal díry a sekal dříví. Chtěl být zedníkem, chtěl si najít holku a věřil že bude lepší něž jeho rodiče. Že ve sportu zvaném život jim to pěkně natře. Spadnul do drog na které se naučil už v ústavu. Vydělávat si prodejem drog je celkem snadný a sype to. Jen v nich nesmíte ujet. A on ujel. V červenci mi vyprávěl o tom že bude zedník a bude mít svoje děti rád. Za rok nebyl. Další holka otěhotněla. Chtěla být mámou a potkala ve svých čtrnácti letech kluka který by podle ní byl dobrej táta. Tak si udělali dítě. Poslali ji na potrat a rozdělili je tak aby se už nemohli stýkat. A víte co udělala jakmile se postavila na nohy? Utekla za ním a udělali to znova. To by se vám chtělo brečet.Jednou přišel do kuchyně vyvalenej instruktor a že prý našel za stany použitej prezervativ. Dlouho se to řešilo. Jaké opatření je třeba a kdoví co by se ještě všechno mohlo stát. Povídám: „Co řešíte lidi? Buďte rádi že jste našli použitej prezervativ!“Málokdo jim věřil a málokdo je měl rád. Lidi se jich báli a možná se jich trochu štítili. Kdoví. Ale byly to super děti, který měli prostě smůlu. Tamara se snad má dobře. Už jsem jí dlouho neviděl. Byla s náma ještě na výletě a dlouho jsme si psali. Potom dospěla a snad se vrátila domů.No a teď střih: život šel dál, já se stal kuchařem na plnej plyn a měl jsem rodinu a na tohle už prostě nějak nebyl čas. Až nedávno mi zavolala kamarádka jestli nechci dělat charitu. Chtěl jsem se smát, protože jak můžete dávat někomu něco co sám nemáte? Ale poslech jsem si to dokonce a zjistil že to chci dělat. Jen musím najít způsob jak to udělat. A proto vám tohle všechno píšu. Mrkněte sem a jestli vás napadne jak zajistit pro 300 dětí jídlo (já ho rád uvařím, jen nemám za co) na jejich taneční soutěž, nebo jakýkoliv jiný způsob jak zařídit aby už nemusely prodávat drogy a být ztracené, aby nemusely krást ani chodit na interrupce, aby našly jistotu že to všechno má smysl a že to nemusí vzdávat, protože svět je neodepsal jako jejich rodiče, zkuste pomoc. A teď už vám dám zase na chvíli pokoj a půjdu péct. Ahoj!