Jak sníst celou kachnu v několika chodech

Tak to bohužel asi baví jen mě… Kachnování jsem si užíval plnými doušky v kavárně Era než má kariÉra kuchaře ve funkcionalistické kavárně vzala stejně rychlý konec jako měla začátek :-D  Ale o tom později, to je na celý román…Nechal jsem si dovézt několik desítek kachen a zpracoval je do foroty. Začal jsem tím že jsem z milých kachen vyřízl prsa i s kůží. To není až taková práce. Zbyl mi celý skelet s křídly a stehny kterému jsem uřízl zadek – tedy obě stehna i s páteří. Jediné co jsem odstranil bylo sádlo z pupku a biskupa. Prsa skončila v jedné nádobě, zadek v druhé a zbylý skelet s křídly a sádlem v pekáči a posléze v troubě kde se z něj při 160 stupních Celsia vypékalo pozvolna sádlo potřebné pro tzv. konfitování.  Konfitování je celkem primitivní konzervační proces, ve kterém jde o to „utrápit“ maso v tuku při relativně nízké teplotě (aby se neusmažilo k smrti) a důkladně ho tak nechat zkřehnout při zachování tvaru a konzistence. Silná vrstva tuku se postará o to aby k masu neměl přístup vzduch, světlo, rozličné malé potvůrky které by výsledek celého procesu mohly vážně ohrozit. Jediný kdo se takové hroudy sádla nebojí je jen člověk, který si výsledek posléze nakládá na talíř. Jistou zajímavostí je (jak tvrdí C.R. ), že konfitování jako takové pochází z Francie a populární bylo především v Alsasku, kde bylo oblíbenou metodou židovských hospodyněk kterak zpracovat husu. U nás se sice jitrnice a jelita zalévaly sádlem do kameninových hrnců ale netroufl bych si to nazvat přímo konfitováním :-D

Takže je to prosté: Kachní zadky rozkrojíme napůl, posolíme stejně jako bychom je chtěli prostě upéct. Já jsem v tomhle směru minimalista a jídla nekrášlím, někdo by tam třeba přidal cibuli, česnek a já nevím co ještě. Já se omezuji na několik snítek tymiánu (protože ho mám rád). A teď – pokud maso konzervujete což v dnešní době není úplně nutné, sůl bude mít ten efekt a účin, jako u jiných typů konzervace, tj. vytáhne z masa vodu když jí na to poskytnete dostatek času a zabrání tím rychlejší zkáze a rozkladu masa. Podobně poslouží u marinovaného lososa (je to teď děsný šlágr a každý je na to expert – málokdo však ví, že zastavil proces konzervace těsně před uzením ke kterému se losos takto chystá a v podstatě z polotovaru udělal delikatesu. Ale takhle už vznikla celá řada delikates…) Pokud nám však nejde o konzervaci, na nic nečekáme a jen co se v troubě kde se pečou skelety s křídly a sádlem rozpustí dostatek sádla, naskládáme milá stehna těsně na sebe, pohážeme zmíněným tymiánem a zalijeme ještě horkým sádlem. Někdo se toho bojí a dokupuje sádlo vepřové kterým nastavuje(nic moc :-(), nebo sádlo kachní (drahý!!!!) já z principu ne – jsem totiž lakomec a nutím kachnu aby si na svoje konfitování laskavě pustila sádlo sama.  Troubu zahřátou na teplotu mezi 82 až 90 stupni Celsia nastavíme na 10 až 12 hodin (nebojte se, nic se nestane pokud vám jí nějaký jiný trouba nevypne, nebo při úklidu nenastaví nedopatřením teplotu na 160….) Vrazíme milá stehna do trouby a už se o ně víc nestaráme. Po dvanácti hodinách vyndáme opatrně (sádla tam teď bude o něco víc) a necháme postupně vychladnout. Doporučuji stehna vyndat, přeskládat a zalít pouze sádlem – v pekáči totiž bude i nějaká šťáva ale s tou mám jiné úmysly.  Při následném podávání stačí buď stehna dopéct zprudka dozlatova, nebo maso obrat a použít pro jiný účel. Podávám v šouletu, nebo se zelím a bramborovými noky.

 

 

 

To bychom měli stehna. Zbylo nám tady sádlo a škvarky z kachních krků které už nechci plnit ani za nic. Ale jestli byste třeba chtěli vy… Lépe plnit krk husí. Je delší a jako salámek tedy o něco působivější. Ale sehnat tady husí krk na plnění je fakt dřina, takže pokud chcete vytvořit iluzi plněného krku, možná by vám dobře posloužila kůže z nějakého tučnějšího kura, či vodního ptáka. Plnit lze libovolně např. sekanými játry, klasickou nádivkou, farfelkami s cibulkou smaženými na husím sádle, nebo tou fantastickou hmotou kterou jsem zkoušel jako pubescent – tedy jíškou z mouky a husího sádla. No…ještě že už jsou časy štetlu za námi… Futro se nacpe do krku, či položí na kůži a ZAŠIJE jehlou a nití. Už vidím jak odhazujete klávesnice a vrháte se na křížkový steh. Další možností tedy je zabalit krk fest do potravinové folie, pomalu ovařit ve vývaru, nechat vychladnout a po rozbalení zprudka opéct na sádle dozlatova. Ale trochu to prská.

Když se vám nechce nic plnit (což je asi nějaká posedlost nebo co, plnit pořád něco do něčeho) tak prostě kůže a sádlo zpracujete na škvarky, ze kterých potom spolu s masem z konfitu můžete udělat takové falešné rillettes z kachny. Stane se, že při vyndavání stehen z konfitu se vám některé rozpadne v ruce – jsou totiž velice křehká. Tak ho buď ztrestám přísně hned na místě a pro výstrahu ostatním ho sprostě sežeru s chlebem, nebo si maso natrháma spolu se škvarky a sádlem zpracuji do hmoty kterou uctívám hosty a podávám jí k vínu, nebo jako předkrm s bramborovým latkes, nebo domácím chlebem.

Ještě nám tady zbylo po škvaření sádla pár skeletů s křídly. Maso je škoda vyhodit, tak ho oberu a použiju do šouletu který je tak dobrý, že si k němu klidně odpustím i to konfitované stehno.

Obrané skelety ale nevyhodím. Potřebuji totiž nějakou šťávičku pod kachní prsa která zatím odpočívají v lednici. Omáčka se k nim moc nehodí (alespoň podle mého ale možná jsem příliš velký aketa – už jsem viděl švestkovou, jablečnou nebo čokoládovou). Sám používám jablečné pyré sladkokyselé s chilli a tymiánem ale to v podstatě supluje jen zelí. Takže si nachystám na malé kostičky nakrájenou kořenovou zeleninu, cibuli, lžičku rajského protlaku, bylinky a slzu amaretta. Na kachním sádle osmažím do zlatavé barvy kořenovou zeleninu. V tu chvíli přihodím nakrájenou cibuli a smažím společně do temně zlatavé barvy. Přidám dvě lžíce cukru a nechám zkaramelizovat, lžičku protlaku, všechno společně orestuji a zaliji vodou. Nahážu do toho skelety a nechám vařit celý den. Až se tmavě hnědý vývar ze skeletů hezky zredukuje, přecedím a vařím dál a to tak dlouho až mi ze lžičky při ochutnávání pomalu stéká, lepí se a „nitkuje“. V tu chvíli jsem šťasten, vrazím do kachního „demi glace“ panáka amaretta a nechávám ho zchladnout na želé. Tak.

A pokud mě paměť neklame, poslední co nám tady zůstalo jsou prsa. Nejjednodušší co může být je rozpálit si pánev z litiny nebo s nepřilnavým povrchem , kůži na prsou naříznout lehce křížem krážem a položit prsa kůží na pánev. Hezky to zasyčí a mi to necháme péct a škvířit asi tak dvě minuty. Kůže se hezky zapeče dozlatova a pustí sádlo které nepotřebuji a tudíž ho slévám. Otočím milá prsa na pánvi a dopékám buď pod grilem zvaným salamandr (elektrický gril s horní spirálou – doma ho asi mít nebudete) nebo v troubě při 200 stupních cca 6 až 8 minut. Někdo to rád medium rare, někdo medium well done. Proti gustu žádný dišputát. Výsledek nakrájím zešikma na silnější plátky a podávám s jablečným pyré a latkes, nebo s noky a zelím z červené řepy.

 

 

Další způsob jak s milými prsy naložit, je je naložit. Hrubá mořská sůl, třtinový cukr v poměru 1:2, čerstvě mletý pepř (sečuánský není pepř ale jmenuje se tak a úžasně voní), nějaké bylinky, nebo třeba drcený jalovec udělá taky svoje. Panák vodky, jeden do krku, jeden na prsa, nebo jalovici (či jak se jmenuje ten alkohol z jalovce,hmmmm) a důkladně zabalené v solno – cukerném kabátku necháme odpočinout přes noc.  Druhý den prsa vyjmeme, nachystáme si nádobu který se dá neprodyšně uzavřít a na její dno nasypeme zapálené piliny. Nad ně, na mřížku položíme prsa a důkladně uzavřeme a necháme působit cca 20 minut. No a to je skoro všechno. Kdyby vám to bylo málo, mohli byste je před podáváním ještě hezky opéct na pánvi a podávat s ovocnou marmeládou. Kač kač!!

 

Rubriky: Bezlepkové, Maso, Tradice | Štítky: , , | 5 komentáře

odsud to vypadá jinak

Zvláštní jak vedle sebe paralelně fungují naprosto odlišně svět virtuální a svět skutečný. Je to už celkem dlouho co jsem se (malinko otrávený hašteřením se v tom virtuálním) vrhnul po hlavě zpět do toho skutečného a ten virtuální jen sem tam navštěvoval, abych se zas a znovu přesvědčil že nejen v mém řemesle se nepočítá to co se říká a píše, ale to co se dělá a děje. Takže tam od vás to asi vypadá jako že tady se nic neděje, ale opak je pravdou. A protože bych tu hrstku věrných čtenářů nerad zklamal, říkal jsem si, že dřív než někteří z vás zase sem a tam zajdou na nějaký workshop, seminář či degustaci na které už se chystám v Praze, nabídnu vám letem světem kabaretem malý průřez tvorbou Rozinek od chvíle kdy jsem se vrátil z Itálie a odjel do Brna abych se po pár týdnech zase vrátil lehčí o prachy a iluze a bohatší o zážitky a zkušenosti s příchutí hodně silného a dost hořkého kafe. Z něčeho fotky jsou – to když nás bylo v kuchyni víc a já to stihnul, z některých akcí bohužel nic.

Ještě v Praze jsem spolu s panem Günsbergerem  odjel na izraelskou rezidenci podávat lehký oběd formou rautu. Ochranka prověřila penne, mlýnek na pepř a všechny ostatní dutiny kde by se dalo něco schovat a já jsem měl tu čest seznámit se s jeho Excelencí velvyslancem státu Izrael  Yaakovem Levy a jeho paní. Bylo to rychlé, milé a byla to čistá práce. Tak to má být.

Další vydařenou akcí byl jazzový večírek na Ministerstvu kultury pro který jsme chystal baštu. Z toho foto bohužel nemám, ale byla to moc hezká akce ve spolupráci s kavárnou Braun na I.P.Pavlova.

Kurz vaření jen kousek od hranic na statku Oldříš, pro tým okouzlujících maminek a dcer. Tak to snad ani nepotřebuje komentář. Moc hezky jsme si to užili všichni. Na Oldříši jsem měl ještě tu čest a potěšení chystat oslavu u příležitosti výročí svatby. Je to krásné pracovat pro milé a chytré lidi. To je potom práce skutečnou radostí.

Když už bylo více méně jasné že na Vinohradech to k lepšímu nepůjde, stihl jsem ještě asistovat na jedné krásné a velkorysé svatbě na Karlštejně. Pan Günsberger umí dělat krásné svatby mimochodem…ale každá sranda něco stojí :-)

Další svatba byla nedaleko Děčína a bylo to moc fajn. Rifka jela s námi, a zatímco Janka nařezala punkevním pstruhům hřbety, já griloval krknu ze Sasova. Byl to krásnej večírek!

A to už jsem byl jednou nohou v Brně když jsem si ještě střihnul nočku (noční směnu) na Barrandově při velkolepém rautu s účastí několika set lidí. Následoval den spánku a odjezd do Brna kde jsem nachystal v Kastelánu něco na zobání a vydal se na zámeček kousek od Jihlavy…

Malý výlet na Slovensko do Turzovky, kde jsem chystal degustační šestichod k ochutnávce šampaňského a kolektiv byl nadprůměrně fajn a výkonný, myslím že celý večer se podařil a opět to byla čistá práce – v poledne tam a v noci zpět do Brna.

No a potom už jen jeden nebo dva rauty v Borgo Agnese (a jsem moc rád že se s Míšou Prachařem tak dobře známe – hodně mi pomohl) a nástup do kavárny Era.

Palacsinta Hortobagyi

Marinovaný losos s pohankovými blinčiky a zakysanou smetanou

Kachní prso vyspinkané v salamandru dorůžova, s pikantním jablečným pyré a cuketovým latkes

Je to opravdu jen průřez, té práce bylo samozřejmě mnohem a mnohem víc, na něco už jsem zapomněl, na něco jen tak nezapomenu :-)

Takže uznáte sami, že ačkoliv se vypadá že jsem zahálel…odsud to vypadá jinak!!

Rubriky: Drby, Rozinky a mandle | Štítky: | 2 komentáře

Když není co do huby

Je mým životním paradoxem, že když se nemám dobře, mám se vlastně nejlíp. Výborně to dokumentuje historka kdy už jsme doma neměli žádný prachy a lednička zela prázdnotou, (protože jsem si narozdíl od jiných kuchařů netahal práci domů)  lámali jsme si hlavu, oba hrdí jak arabský princ, ke komu se nenápadně pozveme na oběd.

„Pane Kadleček, teče vám krev!“ „Kde?“ „No… z tašky.“ :-)

A tu na nás z jedné zásuvky vykoukl zaprášený, nicméně platný voucher do restaurace Borgo Agnese. No, nemít co do huby a najít tenhle kouzelný papírek, to byl opravdu malý zázrak. Vyprávět vám, co všechno jsme si tenkrát dali a jak moc jsme se ve chvíli bídy poměli, to by bylo nadlouho. V Borgo Agnese nás nijak nešetřili a my jsme jedli, pili a hodovali a šli domů v náladě, kterou si pamatuji ještě z Aromi. Tedy rozjívení, lehce opilí, bujaří a šťastní jak blecha s volňáskem na mezinárodní výstavu psů.

No a teď, když Bio Zahradě odzvonilo a všechno co jsem měl jsem vrazil do stěhování do Brna, situace se ještě zhoršila potom co trochu zákeřně jeden ze stálých klientů zůstal dlužen. Asi si myslel že mi to už bude jedno… A tak přišla chvíle vykydat mrazák a mrknout se do krabic z akcí, jestli tam nezůstalo něco k jídlu. Dělat vzdělávací a užívací akce je fajn a ještě víc fajn je, když občas něco zbude. Třeba plechovka cizrny. A já dostal chuť na svůj milovaný hummus. Udělal jsem všechno tak jako vždycky. Jeden stroužek česneku, šťáva z citrónu (ten zůstal z degustace šampaňského na Slovensku). Římský kmín, a trochu soli a oleje. A když už bylo všechno v cizrně, došlo mi, že mi chybí strategická ingredience. Tahina. Tak a co teď. Prolezl jsem celou svoji pozůstalost a jediné co by mohlo vzdáleně nahradit tahinu byla hrst slunečnicových semínek co zbyly na dně jedné krabice. Tak jsem je opražil a rozmixoval s cizrnou…no hummus to není ale rozhodně je to zajímavá alternativa z lehce dostupného materiálu :-) Další den bylo na řadě kuře. Jedno kuře. Jenže kde upéct jedno kuře, když vám zůstal jen plotýnkový vařič a pánev. Naštěstí existuje výborný recept nazývaný kuře Tapaca (nebo taky Tabaka). Je to recept chutný a prostý. Vyhledal jsem tři stroužky česneku, kus feferonky a něco zeleného listí z petržele. Jinak nebylo nic. Veliká klika byla, že rozbitá poklice z remosky seděla jak zadnice na nočník na pánev která zbyla v eráru. TAKŽE… Názory se v tomhle různí, ale podle ruského receptu který jsem měl k dispozici a který mi utkvěl v hlavě jsem z kuřete vyříznul páteř. Někdo tvrdí že se kuře rozřízne přes prsa. Kuře jsem rozevřel jako knihu a naklepal velkým válečkem na nudle jako velký šnicl. Potom jsem do kuřete udělal několik zářezů a naplnil je plátky česneku a chilli. Kuře jsem osolil a položil do pánve se slzou oleje. Trochu násilím… Přikryl jsem kuře deklem z remosky a přimáčkl. Aby se dekl pořád nezvedal položil jsem na něj ještě litinový rendlík naplněný vodou. Použil bych závaží, mít ho.

Stačilo jen asi čtvrt hodiny z jedné strany a deset minut z druhé. Díky tomu, že kuře je zakryté udělá se pod poklicí supr tvůrčí atmosféra, nic neunikne ven, je tam pěkně teplo a kuře je než byste se nadáli a to ho člověk ani nemusí vykostit, nebo hodinu trápit v troubě. Tabaka je gruzínský recept a podávat ho s rajčaty a cibulkou, špetkou kopru a citrónové šťávy může být fajn lehká véča. My ho sežrali jen tak, protože jsme nic z toho neměli.Běžně se tabaka rozklepe  a přikryje něčím fakt těžkým (třeba litinovou pánví nebo žehličkou) a název tabaka má údajně v gruzínštině tohle znamenat.Tedy ta pánev na níž se kuře chystá. Ale gruzínsky neumím takže to berte zlehka. Kuře je hlavně potom podobné mnohem víc šťavnatému steaku než kuřeti a co jej v gruzínské podobně jako v arménské kuchyni důležité – pod něj placatý chléb, ideálně lavaš a na něj co nejvíc česneku, když se vám podaří sehnat tzv. rehan (červenou bazalku), adžiku, koriandr, nebo sekanou petrželku v nejhorším případě a trochu té jarní cibulky. Na rande rovnou zapomeňte, ale je to fakt lahůdka. Pokud jde o ten lavaš. Od doby co mám doma celiaka konzumuju mnohem méně pečiva než dřív. Čas od času to na mě hepne a já splivnu na posezení šest rohlíků, ale jinak už je to o dost lepší. Ke kuřeti tabaka je ideální placatý chleba a já nikdy nic takovýho z bezlepku nedělal. Dělal jsem pohankové bliny to jo. Mimochodem, nevím jestli to víte, ale bliny nemusí nutně vypadat jako naše lívance. Dost zhusta bývají mnohem víc podobné crepes, nebo palačinkám. Tedy nekynuté ale taky ne kdovíjak tenké placky z pohankové nebo ječné mouky. Ach ta chuť!! :-) No, a že jsem měl doma tu pánev ale žádné droždí, uplácal jsem ze sprosté směsi na bezlepkový chléb těsto, a udělal si bochánky. Placky bych nepřenesl na suchou pánev – cestou by se potrhala (to je prostě minus bezlepkových těst, drží jen tak tak). Takže jsem bochánek přenesl na rozpálenou pánev a rozválel ho natenko až na ní. Placka se upekla z jedné strany, potom jsem jí obrátil a příslušně pomačkal složenou utěrkou ze strany druhé a světe div, opravdu se nafoukla, stejně jako klasické pšeničné čapátí. No a véča byla na světě. Dej Bůh ať je ve špajzu ještě hodně různých krabiček, kelímků a pytlíků s čímkoliv. Zatím se mi tahle bída docela zamlouvá. On mě ten humor přejde až přijdou ty krávy zelený… Mějte se!! :-)

Rubriky: Bezlepkové, Maso, Rychle a snadno | Štítky: , , , | 5 komentáře

Chanuka II.

To co je na tradiční židovské kuchyni fascinující i zábavné je způsob jakým uchopí třeba jen obyčejné vařené vejce a špetku soli a okamžitě jim udělí symbolický význam a zlegalizuje je před duchovní autoritou jako religii a součást obřadu, potažmo každé baštonády.

Tak jako sufganijot je vlastně koblížek kolobok a jako se v Rusku učinil z pití čaje s koňakem způsob jak „rozsvítit chanukové světlo“ (kus cukru na lžíci přelitý koňakem, zapálený a tak jak karamelizuje cukr tak se kape do sklínky s čajem) tak se z obvyklých sladkostí které se rozdávají dětem na závěr ramadánu v severní Africe rekrutují tradiční chanukové pochoutky. Tak například yo yos, zulbia, řecké loukamades, nebo marocký sfenj. Vpodstatě je to těsto kypřené buďto sodou nebo kypřícím práškem, nebo droždím, ve většině případů se dobarvuje žlutým potravinářským barvivem nebo kurkumou (to je prý ten japonský šafrán co se paradoxně používá nejvíce v Indii :-D) v případě že narazíte na opravdu honosnou verzi tak se šafránem. Těsto samo o sobě je bez chuti a bez zápachu, protože fritování by obsažený cukr celkem rychle odrovnalo. Potom už stejně jako v případě churros  nebo bimuelos(Španělsko je také a především sfaradim) se pomocí cukrářského sáčku stříká těsto do rozpáleného oleje kde rozkvete jak kytka, záhy se zbarví dozlatova a po okapání se ještě horké máčí do cukrového sirupu (zřídkakdy do medu) s růžovou vodou, nebo vodou z pomerančových květů, citrónem či pomerančem, kouskem skořice nebo pár tobolkami kardamomu. Když se to křupavé nic pořádně nacucá, zůstane vám na talíři úžasně sladké nic, zlatavé barvy a výrazné vůně. Yo yos se ještě před smažením obalují v sezamu. Zulbia mívá rozličné tvary koleček, květin, spirál, vždy podle nadání a umu cukráře. Do těsta na zulbia jsem přidával škrob právě kvůli křupavosti, podle jednoho perského receptu se těsto zadělává jogurtem. Sfenj je marocký koblížek z těsta zadělávaného pomerančovou šťávou. Má tvar malého koblížku amerického typu – tedy ne nepodobný bejglu a po dosmažení se pocukruje moučkovým cukrem nebo se máčí v sirupu. Uff. Nevím jak vy, ale mě už z toho bolí zuby teď. :-)

Pokud jde o hlavní jídla, tradičně zůstává slavnostním jídlem pro téměř jakoukoliv příležitost kuskus, především s kuřetem. Samozřejmostí je koření. Jídlo takového formátu musí vždy vypadat a voňet jako krásná žena. Takže se vymódí skořicí, paprikou, šafránem nebo kurkumou, voní po sedmi druzích koření jako je muškátový květ, nové koření, skořice, pepř, hřebíček, koriandr, kardamom nebo  římský kmín v rozličném složení a poměru. Míchání koření patří k největšímu tajemství know how toho kterého kořenáře, nebo kuchaře, a je jejich velkou pýchou. Z řezníka dostanete cokoliv když je váš přítel ale nikdy vám neprozradí jakým kořením dochucuje svoje merguez…

V souvislosti s chanukou je třeba zmínit ještě jednu tradici která přímo nesouvisí se světly Chrámu. A to je pojídání mléčných pokrmů. I u této tradice se traduje příběh plný krve a násilí údajně tak trochu nadsazený a poslepovaný cestou napříč dějinami. Hlavní hrdinkou příběhu je jistá Judita která měla být údajně sestrou Judy Makabeje a dcerou hasmonejského kněze Matiáše. Ve chvíli kdy se během války s Asyřany dostalo její město Bethulie do obklíčení a situace se jevila bezvýchodnou, vydala se Judita do tábora Asyřanů, kde se nechala zajmout. Generál Holofernes (mimochodem skvělý jméno pro pohádkového čerta) uchvácen její krásou ji pozval do svého stanu kde mu Judita podala slaný sýr a on potom žíznící vypil tolik vína že se dočista opil a usnul. Judita mu ve spánku sťala hlavu a vydala se s ní zpátky do města. Asyřané potom demoralizování tímto činem podlehli při následném útoku a město bylo zachráněno. Není to moc hezká tradice ale tak už to s některými tradicemi bývá. Pro nás je důležité že aškenazim si na památku Judity připravovali na chanuku blincesy s tvarohem, a hojně pojídali mléčné pokrmy, sýry a drátovali se dobře vychlazeným podmáslím.

A zde ještě recept na mahkrout, který se připravoval na posledním semináři Rozinek a mandlí.

100g jemného kuskusu (fin)

na špičku nože kurkumy

 lžíce olivového  oleje

voda podle potřeby

 

datle (nejlépe tuniské) zbavené pecek a umleté na mlýnku

na špičku nože drceného hřebíčku

olej na smažení

0,5kg cukru na půllitr vody

půlka citrónu

kus celé skořice nebo pět tobolek kardamomu

lžička růžové vody

 

V první řadě si nachystejte cukrový sirup svařený na nitku, s celou skořicí nebo kardamomem a půlkou citrónu. Promněte kuskus se lžící oleje a kurkumou a postupně přidávejte vodu až vznikne těstíčko. Kuskus stále saje takže se postupně přidává voda. Pokud bude těsto suché a tvrdé mohlo by při smažení popraskat. Jakmile je těsto hotové vyválejte z něj placku cca 0,5cm silnou a širokou na tři prsty. Z datlové pasty vyválejte váleček na prst silný. Položte jej na těsto a zabalte. Krájejte na řezy široké asi tři centimetry. Smažte v rozpáleném oleji dozlatova a usmažené nechejte dobře okapat a vhoďte do sirupu. Po několika minutách stačí vyjmout a ještě zatepla podávat. Jinak ale vydrží velice, velice dlouuuuhoooooo… :-)

Rubriky: Dezerty, Tradice | Štítky: , , , | Napsat komentář

Chanuka

Je tady chanuka, dejte si nanuka! Podle kalendáře pražského kehilu začíná chanuka zítra, tedy 21.12. 2011. A když  říkám zítra, myslím tím dnes po soumraku, protože židovský den začíná soumrakem, tak jako židovský rok končí podzimem na Roš hašana. Chanuka znamená zasvěcení ale také se jí  říká svátek světel, to podle obyčeje rozsvěcet každý den chanuky jedno světlo v osmiramenném svícnu menora, nazývanému také chanukija. Deváté menší rameno menory se nazývá služebník a slouží k zapalování světel. Jak nedávno pregnantně vyjádřil jeden pán na Facebooku, shrnout význam židovských svátků by šlo asi takto: „Chtěli nás zabít, my jsme se nedali, dobrou chuť!“

Takže jen v rychlosti než si stoupneme k plotně. V roce 165 př.n.l. zvítězilo jedno z prvních židovských komand, vedených Judou „Kladivem tlukoucím“ Makabejským v bitce se syrskými helénistickými oddíly. Bylo to poprvé co židé pozvedli zbraně k obraně své víry a tradice proti krutovládě Antiocha IV.Epifana. Vzhledem k tomu, že v té době byl judaismus postaven mimo zákon a židé byli nuceni násilím k modloslužbě, obětování prasat a pojídání zakázaného masa, získává tato historka i gastronomický rozměr. My ovšem nebudeme grilovat prase, ale zaměříme se na chanuková jídla u kterých se jako dominantní prvek zdůrazňuje olej. To proto, že poté co Juda se svými partyzány dobyl Jeruzalém, jedna z prvních věcí které nechal udělat byla, že nechal zbořit znesvěcený oltář a nechal Chrám znovu vysvětit. K tomu, aby se rozsvítila menora byl zapotřebí olej. A tu přišel na řadu zázrak. Olej který by za normálních okolností hořel a svítil jen jeden den, vydržel celých osm dní, nezbytných k tomu aby se nachystal olej nový. A to je právě to hlavní. Takže osm ramen, osm dní a spousta oleje na smažení.

Chanuka se dá také v našich podmínkách a pro ilustraci označit jako alternativa Vánoc. Děti dostávají dárky, chudí jsou obdarováni penězi (chanuka gelt), a hoduje se a kvasí, nebo se rovnou hodokvasí. A tím podobnost s Vánoci končí a tak jako šofar je šofar a žádná trumpeta, tak chanuka je chanuka a žádné Vánoce :-D Pojďme na to!

Chanukové menu je založené na oleji a na smažení. Jeden z nadčasových a všeobecně oblíbených a všeobjímajících receptů je recept na latkes (hebrejsky levivot). Pokud bych měl najít rozdíl mezi bramboráky a rösti našel bych pravděpodobně latkes. Jedna z nejjednodušších verzí spočívá v nahrubo nastrouhaných bramborách, spojených vejcem, a pouze osolených a opepřených. Na pořádně rozpáleném oleji se lžící rozprostře bramborová hmota a smaží se tak dlouho až bramborové cancoury čučící z placičky jsou zlatavé a křupavé. Nechejte krátce okapat a podávejte s jablečným pyré, které nachystáte následujícně: Jablka oloupaná a zbavená jadřinců uvařte doměkka s bílým vínem, trochou cukru a bílého vinného octa, celou skořicí, malým drtkem chilli a snítkou tymiánu. Po odvaření šťávy hmotu propasírujte a vznikne vám lahodná sladkokyselá jablečná zavařenina ve stylu čatní. Vynikající pokud latkes podáváte k masu, například huse. Populérní alternativa latkes z cuket se podávala v Bio Zahradě a patřila ke šlágrům. Cukety omyté a nakrájené na malé kostičky se spojily těstíčkem ze škrobu a hladké mouky se solí a pepřem a smažily se na rozpáleném oleji. Smažené křupavé cosi je téměř vždy vítáno jako lahůdečka a stojí za to zmáknout pořádně technologii smažení. Mimochodem, výborná zmínka o latkes je v jednom díle Simpsonových, kdy se šerif chystá zatknout golema na jeho svatbě a jeho hliněná žena ho pozve na latkes. „A co jsou vlastně ty latkes?“ptá se šerif a nevěsta začne s popisem:“ Na pánvi smažené…“ „KONEC AKCE!“zahlásí šerif a situace je zachráněna.

Zmíněná husa bývala také spojována s chanukou a to především na západ od nás v Alsasku. Osobně se domnívám že to bylo hlavně proto že v období Vánoc se to tam husami jen hemžilo a v zásadě nic nestálo v cestě tomu dát si pečenou husu na chanuku, když už voněla od sousedů. Výborně koresponduje s latkes a jablečným pyré. Jen s vámi možná přestane kamarádit váš žlučník :-D

A dostáváme se k sufganijot, tedy ničemu menšímu než poctivým masopustním koblihám, ovšem v tomto případě nejsou chystané na sádle, ale z náboženských důvodů na oleji. Plněné rozličnými zavařeninami a smažené dozlatova zdobily loni jeden velký stůl v rámci chanukové hostiny pro kterou jsem měl tu čest je chystat. Zde je recept:

500g hladké mouky

1 vanilkový lusk

špetka soli

3 lžíce oleje

2 vejce a dva žloutky

150g cukru

100 ml mléka (když bude husa tak vody)

olej na smažení (doporučuji nešetřit – koblihy musí plavat!)

20g droždí

domácí zavařenina jakákoliv

Nachystejte si kvásek tak, že droždí se špetkou cukru, trochou vlažné vody a lžící mouky metličkou zpracujte do řídkého těstíčka.  Zbytek cukru vyšlehejte s vejci, třemi lžícemi oleje, solí a vanilkou. Zapracujte vzešlý kvásek a postupně přidávejte mouku tak dlouho dokud nebudete mít v míse hladké a pružné těsto. Až bude z těsta hezká kulička obalte ji ze všech stran v oleji a nechejte v zakryté míse kynout. Po dvou hodinách nafouknutý balón těsta znovu zpracujte na stole a rozválejte na stole na placku vysokou asi na prst. To „t“ je důležité. Kdyby bylo silné jako prs, nikdy se vám kobliha nepovede. No…i když znám jednu paní a její prs by byl skvělý na ilustraci síly latkes. Ale to sem nepatří. A teď přijde ta největší legrace. Vřele vám doporučuji vykrajovat kolečka o průměru větším než pět centimetrů. Je to prosté. Když budou menší a začnou se v rozpáleném oleji nafukovat, vzikne hezká koule a tu je mnohem složitější donutit aby se otočila a osmažila z obou stran. Na polovinu vykrájených koleček prdněte lžičku zavařeniny a okraje lehounce zvlhčete vodou. Přiklopte prázdným kolečkem a hezky pomačkejte aby se vám při smažení nestalo že vám zavařenina vybuble do oleje. Nechejte asi půl hodiny dokynout a citlivě nastavte teplotu svého kastrolu s olejem tak, aby se koblihy smažily dostatečně dlouho. Jde o to dosáhnout zlatavé barvy na povrchu a úplné prosmaženosti uvnitř. Taky se mi jednou povedlo připravit pro účely koblihové bitvy koblihy dum-dum (uprostřed syrové). Vynikající pro účely vrhání, s perfektní průrazností a s výbušným efektem, bohužel však nepoživatelné. Při smažení myslete na to že kobliha nabyde a nedávejte do kastrolu víc jak čtyři kusy. Smažte z jedné strany zakryté poklicí cca 4 minuty, odkryté z druhé strany asi minutu. A zítra si povíme něco o chanuce v severní Africe!

Rubriky: Dezerty, Rozinky a mandle, Tradice | Štítky: , , | 1 komentář