Když není co do huby

Je mým životním paradoxem, že když se nemám dobře, mám se vlastně nejlíp. Výborně to dokumentuje historka kdy už jsme doma neměli žádný prachy a lednička zela prázdnotou, (protože jsem si narozdíl od jiných kuchařů netahal práci domů)  lámali jsme si hlavu, oba hrdí jak arabský princ, ke komu se nenápadně pozveme na oběd.

„Pane Kadleček, teče vám krev!“ „Kde?“ „No… z tašky.“ :-)

A tu na nás z jedné zásuvky vykoukl zaprášený, nicméně platný voucher do restaurace Borgo Agnese. No, nemít co do huby a najít tenhle kouzelný papírek, to byl opravdu malý zázrak. Vyprávět vám, co všechno jsme si tenkrát dali a jak moc jsme se ve chvíli bídy poměli, to by bylo nadlouho. V Borgo Agnese nás nijak nešetřili a my jsme jedli, pili a hodovali a šli domů v náladě, kterou si pamatuji ještě z Aromi. Tedy rozjívení, lehce opilí, bujaří a šťastní jak blecha s volňáskem na mezinárodní výstavu psů.

No a teď, když Bio Zahradě odzvonilo a všechno co jsem měl jsem vrazil do stěhování do Brna, situace se ještě zhoršila potom co trochu zákeřně jeden ze stálých klientů zůstal dlužen. Asi si myslel že mi to už bude jedno… A tak přišla chvíle vykydat mrazák a mrknout se do krabic z akcí, jestli tam nezůstalo něco k jídlu. Dělat vzdělávací a užívací akce je fajn a ještě víc fajn je, když občas něco zbude. Třeba plechovka cizrny. A já dostal chuť na svůj milovaný hummus. Udělal jsem všechno tak jako vždycky. Jeden stroužek česneku, šťáva z citrónu (ten zůstal z degustace šampaňského na Slovensku). Římský kmín, a trochu soli a oleje. A když už bylo všechno v cizrně, došlo mi, že mi chybí strategická ingredience. Tahina. Tak a co teď. Prolezl jsem celou svoji pozůstalost a jediné co by mohlo vzdáleně nahradit tahinu byla hrst slunečnicových semínek co zbyly na dně jedné krabice. Tak jsem je opražil a rozmixoval s cizrnou…no hummus to není ale rozhodně je to zajímavá alternativa z lehce dostupného materiálu :-) Další den bylo na řadě kuře. Jedno kuře. Jenže kde upéct jedno kuře, když vám zůstal jen plotýnkový vařič a pánev. Naštěstí existuje výborný recept nazývaný kuře Tapaca (nebo taky Tabaka). Je to recept chutný a prostý. Vyhledal jsem tři stroužky česneku, kus feferonky a něco zeleného listí z petržele. Jinak nebylo nic. Veliká klika byla, že rozbitá poklice z remosky seděla jak zadnice na nočník na pánev která zbyla v eráru. TAKŽE… Názory se v tomhle různí, ale podle ruského receptu který jsem měl k dispozici a který mi utkvěl v hlavě jsem z kuřete vyříznul páteř. Někdo tvrdí že se kuře rozřízne přes prsa. Kuře jsem rozevřel jako knihu a naklepal velkým válečkem na nudle jako velký šnicl. Potom jsem do kuřete udělal několik zářezů a naplnil je plátky česneku a chilli. Kuře jsem osolil a položil do pánve se slzou oleje. Trochu násilím… Přikryl jsem kuře deklem z remosky a přimáčkl. Aby se dekl pořád nezvedal položil jsem na něj ještě litinový rendlík naplněný vodou. Použil bych závaží, mít ho.

Stačilo jen asi čtvrt hodiny z jedné strany a deset minut z druhé. Díky tomu, že kuře je zakryté udělá se pod poklicí supr tvůrčí atmosféra, nic neunikne ven, je tam pěkně teplo a kuře je než byste se nadáli a to ho člověk ani nemusí vykostit, nebo hodinu trápit v troubě. Tabaka je gruzínský recept a podávat ho s rajčaty a cibulkou, špetkou kopru a citrónové šťávy může být fajn lehká véča. My ho sežrali jen tak, protože jsme nic z toho neměli.Běžně se tabaka rozklepe  a přikryje něčím fakt těžkým (třeba litinovou pánví nebo žehličkou) a název tabaka má údajně v gruzínštině tohle znamenat.Tedy ta pánev na níž se kuře chystá. Ale gruzínsky neumím takže to berte zlehka. Kuře je hlavně potom podobné mnohem víc šťavnatému steaku než kuřeti a co jej v gruzínské podobně jako v arménské kuchyni důležité – pod něj placatý chléb, ideálně lavaš a na něj co nejvíc česneku, když se vám podaří sehnat tzv. rehan (červenou bazalku), adžiku, koriandr, nebo sekanou petrželku v nejhorším případě a trochu té jarní cibulky. Na rande rovnou zapomeňte, ale je to fakt lahůdka. Pokud jde o ten lavaš. Od doby co mám doma celiaka konzumuju mnohem méně pečiva než dřív. Čas od času to na mě hepne a já splivnu na posezení šest rohlíků, ale jinak už je to o dost lepší. Ke kuřeti tabaka je ideální placatý chleba a já nikdy nic takovýho z bezlepku nedělal. Dělal jsem pohankové bliny to jo. Mimochodem, nevím jestli to víte, ale bliny nemusí nutně vypadat jako naše lívance. Dost zhusta bývají mnohem víc podobné crepes, nebo palačinkám. Tedy nekynuté ale taky ne kdovíjak tenké placky z pohankové nebo ječné mouky. Ach ta chuť!! :-) No, a že jsem měl doma tu pánev ale žádné droždí, uplácal jsem ze sprosté směsi na bezlepkový chléb těsto, a udělal si bochánky. Placky bych nepřenesl na suchou pánev – cestou by se potrhala (to je prostě minus bezlepkových těst, drží jen tak tak). Takže jsem bochánek přenesl na rozpálenou pánev a rozválel ho natenko až na ní. Placka se upekla z jedné strany, potom jsem jí obrátil a příslušně pomačkal složenou utěrkou ze strany druhé a světe div, opravdu se nafoukla, stejně jako klasické pšeničné čapátí. No a véča byla na světě. Dej Bůh ať je ve špajzu ještě hodně různých krabiček, kelímků a pytlíků s čímkoliv. Zatím se mi tahle bída docela zamlouvá. On mě ten humor přejde až přijdou ty krávy zelený… Mějte se!! :-)