Marta podává vývar…

„Marto?“

„Jo, šéfe?“

„Dvakrát vývar, prosímtě.“

„Už letím!“

„Co to je? Ty sis prala ponožky?“

„To je přeci vývar!“

„Jakej vývar? Tahle ropa?“

„To je ten, co tam zbyl po Milanovi.“

„Z čeho Milan ten vývar dělal? Z komína? Vždyť v tom plavou nějaký saze, nebo co!?“

„No, ale jinej nemáme.“

„Tak ho rychle vyčisti!…Na co máš ten hadr?“

„…jste říkal vyčistit vývar :-(“

„Hadrem?! A saponát sis nevzala? Vyklepni rychle tři bílky. Ale fofrem!“

„Šéfe, ale ten vývar není psanej s vejcem.“

„Čistím vývar ty husičko.¨

„Aha…bílkama? Fakt?“

„Jasně. Rozšlehám v trochu vychladlém vývaru bílky a dám ho pomalu vařit. Bílky se začnou srážet a přitom na sebe naváží všechno to svinstvo, který tam Milan nechal.“

„No jo! To je super! :-) A šéfe?“

„Ano drahá?“

„Proč se vlastně ten vývar čistí? A co je to za drobečky, co tam plavou?“

“ Vzhledem k tomu, že ho dělal Milan, hádám že tam plave mletý pepř a trochu muškátového květu. Zbytek je vysrážená bílkovina. Proto se vývar dělá z blanšírovaných kostí ( spařených vroucí vodou ), nebo kostí zapečených v troubě. Ty se dají pomalu vařit do studený vody, aby se postupným ohříváním pěkně vylouhovaly do vody. Při varu se udělá pěna a ta se má sebrat. Když jí nějaký prase nesebere, zavaří se ten šedivej bordel do vývaru. A protože se pěna sbírá, dává se do vývaru celý koření, až potom co seberu pěnu. Jinak bych si to koření sebral i s tou pěnou…“

„To je mazaný!“

„Ne tak, jako ty.“

„A proč ti ta bílkovina vlastně vadí? Tuhle jsi říkal, že bílkoviny jsou důležitý!“

„Když potřebuješ  bílkoviny, dej si steak. Ale když vývar používáš na aspik, omáčky nebo ho podáváš jako bujón, nemůže vypadat jako voda z nádobí. Proto tam taky nedávám mletý koření a když už, tak na konec vývar přecedím přes hustý cedník a ubrousek.“

„Má tak hezkou barvu.“

„Dřív se přidával do vývaru třeba šafrán, ale na to nejsme dost bohatí a slavní. Takže nám musí stačit, když hovězí žebra – tzv. harfy, upeču s kořenovou zeleninou a půlenou cibulí se slupkou dozlatova v troubě a do vývaru přidám půlku rajčete. Udělá to moc hezkou, zlatohnědou barvu. Ale vývar se musí vařit pomalinku a dloooouuuuho….Taky přidávám  nové koření, muškátový květ, celý černý pepř a malý stroužek česneku. Česnek s hovězím prostě ladí…Tak už prosímtě nandej, ty lidi pořád čekají na svou blbou polívku!!“

„Jdu na to!“

„Marto?“

„Ano šéfíku?“

„Přines sem špejli prosímtě.“

„Tady je“

„Teď si na ní stoupni a druhou si dej na hlavu.“

„Takhle?“

„Přesně tak, Martičko…krev a kroupy…“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že jsi jelito Marto!!“

„Co jsem zase udělala?“

„Nabrala jsi polívku shora a všechno to mastný, co pustily morkový kosti, jsi nalila tomu nešťastníkovi do talíře! A navíc studenýho!! Říkal jsem ti, že máš talíře vždycky nahřívat!“

„Achjo :-(„

Rubriky: Bezlepkové, Marta v kuchyni | Štítky: | 10 komentáře

Kokosová basbousa

Při poslední večeři na Zavadilce, se jako dezert podávala kokosová basbousa. Mánka tato sladkost evidentně zaujala, protože při výměně mailů požádal o upřesnění receptu, který si čile vygůglil. Já sám jsem basbousa poprvé ochutnal v Dahabu, u nového šéfkuchaře Mahmouda, který mě vystřídal ve funkci. Kokosová basbousa byla jeho prvním a nemalým přínosem pro podnik, protože já jsem, jako novopečený arabský kuchař, ve sladkostech trochu plaval. Baklawa, zulbía, kadaif, mammoul, makhrout i konáfe na mě teprve čekaly.

Fotografie ze stránek Tohoku University Muslim Cultural Association (TUMCA)

osobně dávám přednost méně „vypečené“ verzi

Recept jsem čerpal z knihy „Syrská a libanonská kuchyně„, od autorů Blanky Dobešové, Evy Čapkové a legendy arabské komunity u nás Charifa Bahbouh. Jedná se sice o recept na harísa, ale zjistíte, že jde o stejný recept s jiným názvem. Kokosová basbousa se liší tím, že je v ní kokos a jako země původu bývá uváděn Egypt. Harísa ( a tady by mi jistě poradila Barborka ), patří Střednímu východu, kokos v ní nebývá a nemá nic společného s harissa ze Severní Afriky( pikantní pasty z feferonek ). Jde o litý koláč z rozdrceného burghulu – pšeničné krupice ( haris ).  Kokos v basbousa má zřejmý původ v Indii, ale do dalších teorií bych se už nepouštěl a přejdeme rovnou k receptu.

V první řadě, dřív než si vůbec zapnete troubu, si dejte vařit vodu s cukrem na sirup „qatr“ v poměru 1kg cukru na 0,5l vody, se třemi kolečky citrónu. Zatímco se sirup vaří, přichystáme si  0,5kg dětské krupičky, 250g bílého jogurtu, trochu mléka, nebo smetany, vanilkový cukr, 100g cukru, 1 kypřící prášek, 200g strouhaného kokosu a 200g másla. Krupičku smíchejte s vanilkovým cukrem, kypřícím práškem a kokosem. Rozpusťte si máslo a spolu s jogurtem ho vmíchejte do suché směsi. Pokud je těsto příliš husté, můžete ho zředit trochou smetany, nebo mléka. Místo kokosu můžete použít mleté mandle nebo vlašské ořechy. Těsto rozetřete na plech, vymazaný máslem a vysypaný hrubou moukou. Ozdobte povrch budoucího koláče půlkami mandlí nebo ořechů v takových rozestupech, aby bylo možné po upečení koláč rozkrájet na typické kosočtverce ( jako cassata ;-)). Pečte při 180 – 200 stupních Celsia dorůžova. Je to mžik. Hotový koláč nechte trochu vychladnout a rozkrájejte na příslušné tvary.

Sirup, který se vám mezitím svařil na patřičnou hustotu ( stéká ze lžíce a nedělí se na kapky, tzv. táhne, nebo nitkuje )ochutíme lžičkou růžové vody a basbousa v plechu zalijeme, aby pěkně nasákla.

A to je asi tak všechno. Díky konzervaci cukrovým sirupem, vydrží basbousa vlahá a dobrá poměrně dlouho. ( Možná zajímavý tip na vánoční cukroví ).Takže dobrou chuť a zase někdy! :-))

Rubriky: Dezerty | Štítky: , , | 32 komentáře

Marta vaří bramborové knedlíky

„Marto“?

„Ano, šéfe?“

„Neříkej mi šéfe! Co děláš?“

„Poslouchám rádio Impuls. Když mi zavolají a já řeknu, že jsem úplně blbá, vyhraju dvacet tisíc.“

„Tak uvař bramborový knedlíky, jo?“

„A můžu přitom poslouchat rádio?“

„Jo, ale dej si to potichu.“

„Šéfe?“

„No, co?“

„Jak mám udělat ty brambory?“

„Uvař je ve slupce, nebo jestli spěcháš tak je oloupej a nakrájej na menší kousky, budou rychleji vařený. Potom je prožeň pasírkou, nebo je ustrouhej na jemným struhadle. A nezapomeň do těsta přidat lžíci bramborovýho škrobu.“

„To těsto je hrozně řídký.“

„A už sis dala vařit vodu ty pako?“

„Ne. Myslela jsem, že napřed zadělám těsto, nechám ho chvíli odpočinout a mezitím si dám vařit vodu.“

„Marto?“

„Jo, šéfe?“

„Nemysli!“

„?“

„Když děláš bramborový knedlíky, ať už z horkejch, nebo včerejších brambor, voda se musí vařit, ještě než začneš zadělávat. Jakmile těsto zaděláš, začně řídnout, takže když jich máš dělat víc, jako třeba dneska, zadělej si napřed těsto z jedný poloviny brambor, a až ho odvaříš, tak potom z druhý poloviny. A makej rychle, ať to zase nemusím vyhazovat. Nebo vyhodím tebe!“

„Ale ty jsi včera dělal ty bramborový noky a zadělal sis celý těsto, a mezitím vařil jiný věci a to těsto se tam válelo a nic se mu nestalo!?“

„Myslíš ty noky ze starý bramborový kaše a brambor od oběda?“

„No…“

„To je něco jinýho. Přijde tam jen hrubá a hladká mouka a to těsto to prostě ustojí. Dokonce někdy doporučují, nechat ho chvíli odpočinout. Do těsta na knedlíky dáváš krupici, hrubou mouku a vejce. A prostě řídne.“

„Šéfe?“

„No, co je zase?“

„Já to nechápu…“

„Nelam si s tím hlavu bobele. Nesnaž se to chápat. Stačí, když to budeš prostě respektovat. Spousta lidí to nechápe, ale dělaj skvělý knedlíky, protože to respektujou.“

„Achjo…“

„Co se ti nelíbí?“

„Zase to na tom Impulsu vyhrál nějakej debil:-(“

„A ty nic, viď?

„Hmmm“

„Tak už sakra dodělej ty knedlíky, za třicet minut začínají obědy. Na co ještě čekáš?“

„Až vyplavou.“

„Asi nevyplavou, když jsou přilepený ke dnu hrnce. Jak je zavaříš, musíš je opatrně odpíchnout od dna.“

„Aha!“

„A buď tak hodná a dělej je stejně velký jo?“

„Chlapy je taky nemají stejně velký :-)))“

„Až budeš vařit k obědu pánský vybavení, budeme to řešit. Takhle budeš mít jeden knedlík uvnitř syrovej a druhej se ti bude pomalu rozvářet, bambulo.“

„Asi takhle velký?“

„Ty jsi tou dýlkou posedlá, ne? Tenhle knedlík ti bude čučet obou stran z vyběráku a zlomí se ti.“

„Já nemám vyběrák“

„Tak si vezmi dva mělký talíře. Jedním knedlík podebereš a druhým přidržíš. Voda necháš stéct a knedl vytáhneš“

„Marto! Jsi sprostá, nebo co?“*

„Proč?“

„Do bramborovejch knedlíků se přeci nepíchá!“

„Ale ty do knedlíků pícháš jako vzteklej!“

„Ale to jsou kynutý ty dorotko. Píchám do nich, aby se nesrazily. Bramborový nech jen trochu vychladnout a ztuhnout a potom je rychle nakrájej nití. Nebo nech půlky šišek a můžeš je krájet při výdeji, aby ti neoschly, nebo naopak nezvlhy.“

„Aůůůůůůůůůůůůůů!“

„Co je?“

„Jsou horký!!“

„Dej si k hrnci mísu se studenou vodou, a vždycky než vezmeš další knedlík do ruky, ochlaď si ruce v tý studený vodě. A nezapomeň, ty knedlíky potřít olejem, nebo máslem, aby se ti neslepily.“

„Mě pálej ruce.“

„Já se z tebe zblázním…Vypni ten Impuls, nebo ti to rádio rozšlapu!“

„Proč musíme vařit knedlíky? Proč je nekupujeme jako jiný?“

„Jeden chlapík jednou kousnul do kupovanejch, ty se mu přilepily na zuby a chodil takhle s tím knedlíkem tejden po Hanspaulce.“

„Vopravdu?!“

„Bože dobrý….“

* sprostá = blbá, pitomá ( slovensky )

Rubriky: Marta v kuchyni | Štítky: | 13 komentáře

Marta v kuchyni, aneb jak se to nedělá

Dnes jsem byl v trochu rozverné náladě a tu jsem si vzpomněl, jak jsem na začátku své kuchařské kariéry vyprávěl bratrovi o svých průzkumech „slepých uliček“ při vaření. Dost jsem ho tím pobavil a vznikla myšlenka napsat tzv. „antikuchařku“, tedy knihu, která bude plná zkažených jídel a zaručených tipů a fíglů, jak zvorat, na co sáhnete. Ve spoustě knih totiž chybí informace, co dělat, když něco nevyjde, nebo různé možnosti, jak se dá postup zmršit. A co si budeme povídat, je dost způsobů, jak připravit jídlo dobře, ale snad ještě víc, jak ho zkazit. Myšlenka léty zapadla, aby se dnes vynořila a udeřila plnou silou.

Proč Marta? To je zase jiná historie. Kuchyně jsou plné pomocných sil, zpravidla žen, které se snaží ješitně dokázat, že vaření zvládají lépe než kuchaři. V mnoha případech tomu tak bohužel i je. Ale nemají zase potřebnou rutinu, rychlost a znalost některých surovin, se kterými se při „domácím“ vaření nesetkají. Většinou jsou to dámy z Ukrajiny, některé ochotné pomáhat při vaření víc než je zdrávo, nebo aktivní natolik, že se výsledky jejich snažení musí zlikvidovat a kuchaře čeká práce navíc. Ale abych byl spravedlivý, poznal jsem i takové, které se učily neuvěřitelně rychle a brzy díky šikovným rukám, selskému rozumu a ochotě dělat cokoliv (tzv. pracovitost) brzy dohnaly a předběhly i školené rádoby odborníky. Proto ten ženský rod. A Marta je moje navigace, která mezi mými známými proslula tím, že zakufruje i na rovné dálnici, stále žvaní a vybírá si ty nejhorší cesty ze všech možných. Někdy zmateně sedí v koutku, mlčky listuje atlasem a vůbec nemá ponětí, kde jsem. Jindy mě zase nedopatřením dovede rychle a bezpečně do zamýšleného cíle. Několikrát mě otočila do jednosměrky nebo zákazu odbočení a já potom musel příslušníkům vysvětlovat, že Marta je prostě úplně blbá…Pustili mě bez postihu, s podmínkou, že jí na místě rozšlapu a předejdu tak případné dopravní nehodě na hranicích s Polskem cestou do Českých Budějovic. Marta je tedy bytost virtuální a já se tímto omlouvám všem Martám. Ode dneška se tu občas vyloupne některý Martin kousek s vysvětlením, co zase pokakala a proč…

Rubriky: Marta v kuchyni | Štítky: | 4 komentáře

Chystané kočičárny

Jak jste jistě poznali, dlouho se na Souku nic nedělo. Důvod je prostý. Hodně práce na Zavadilce vyžaduje hodně odpočinku. Ale blíží se nám konec roku a já před sebou tlačím nějaké resty. Takže za prvé – v pátek 12.12. se chystá na Zavadilce „Arabský večírek“. Iniciátorem byl Mánek and company, muž činu, který nehodlal čekat až přijde hora k Mohamedovi a vydal se na cestu se svými kolegy. V rámci menu se bude podávat tradiční mezze, kuře m´sachan s arabským chlebem, saláty a zulbía. Budeme si povídat o sobě, čučet na moje fotky z cest, diskutovat o vaření, ďobat, debužírovat, vařit kávu v džezvě a mátový čaj a užívat si v antivánoční rezervaci, prosti všeho stresu, koled, vánočních ozdob a cukroví. Vypněte na chvilku Vánoce a doražte!

Paní od nádobí se mě ptala, kam pojedu na Silvestra. Odpověď zněla: “ Do pr..le Mařenko!“ Ptala se kam to je, tak jsem jí vysvětlil, že nikam. Řekla, jestli bych s ní a jejím manželem nešel do hospody, což mi připadalo trochu legrační. Jsem v hospodě každý den a že bych měl chuť namířit do ní i na Silvestra…no nevím. Ale napadlo mně, že kdyby se našlo víc zoufalců jako jsem já, mohli bychom si uspořádat Silvestra právě na Zavadilce. Měl by někdo zájem o trochu afektovaného Silvestrovského veselí, s pivem, vínkem a kořaličkou mocnou i sladkou? Půlnoční ovárek a hudba a mezitím nějaká ta legrácka. Co? Ozve se nějaký looser jako já?

Maďarsko na sněhu se z důvodů předvánočního mumraje a absence sněhu, po dohodě se zarytými vyznavači Vánoc odkládá na leden. Můj plán, narušit v některých rodinnách předvánoční honitbu a nabídnout stahaným maminkám a tatínkům antistresovou tabletku, v podobě víkendu v jižních Čechách u otevřeného ohně a sklenky barac pálinky mi tedy nevyšel. Tradice založená na hysterickém utrácení peněz, kterých nikdo nemá  dost a konzumaci cukru a tuku, když s tím všichni chtějí seknout, je ještě navzdory působení St.Klause příliš silná…Řetězce si tedy mnou ruce, neboť vypráší ze skladů své ležáky, a lid si vyklízí skříně aby měl kam uložit tretky které obdrží, protože to tak nějak má asi být ((-: Připravte se na příval ponožek, svítivě růžových rtěnek a Pitralonu, Vánoce přicházejí! Pro mně jde spíše o jakési Dušičky, protože většina mých zemřelých si vybrala datum odchodu tak, abych na ně nikdy nezapomněl, tj. okolo Vánoc, ne-li přímo na Štědrý večer. Takže šťastný a veselý…

Pokud budete mít chuť ochutnat mé Vánoční menu, bude v brzku k nahlédnutí na stránce Na Zavadilce se dnes vaří… Mějte se krásně a pokud budete chtít zapařit, nezapomeňte, že máte známýho v hospodě!

Rubriky: Nezařazené | Štítky: | 40 komentáře