Rozinky a mandle

„Marto“?

„Ano, šéfe?“

„Neříkej mi šéfe! Co děláš?“

„Poslouchám rádio Impuls. Když mi zavolají a já řeknu, že jsem úplně blbá, vyhraju dvacet tisíc.“

„Tak uvař bramborový knedlíky, jo?“

„A můžu přitom poslouchat rádio?“

„Jo, ale dej si to potichu.“

„Šéfe?“

„No, co?“

„Jak mám udělat ty brambory?“

„Uvař je ve slupce, nebo jestli spěcháš tak je oloupej a nakrájej na menší kousky, budou rychleji vařený. Potom je prožeň pasírkou, nebo je ustrouhej na jemným struhadle. A nezapomeň do těsta přidat lžíci bramborovýho škrobu.“

„To těsto je hrozně řídký.“

„A už sis dala vařit vodu ty pako?“

„Ne. Myslela jsem, že napřed zadělám těsto, nechám ho chvíli odpočinout a mezitím si dám vařit vodu.“

„Marto?“

„Jo, šéfe?“

„Nemysli!“

„?“

„Když děláš bramborový knedlíky, ať už z horkejch, nebo včerejších brambor, voda se musí vařit, ještě než začneš zadělávat. Jakmile těsto zaděláš, začně řídnout, takže když jich máš dělat víc, jako třeba dneska, zadělej si napřed těsto z jedný poloviny brambor, a až ho odvaříš, tak potom z druhý poloviny. A makej rychle, ať to zase nemusím vyhazovat. Nebo vyhodím tebe!“

„Ale ty jsi včera dělal ty bramborový noky a zadělal sis celý těsto, a mezitím vařil jiný věci a to těsto se tam válelo a nic se mu nestalo!?“

„Myslíš ty noky ze starý bramborový kaše a brambor od oběda?“

„No…“

„To je něco jinýho. Přijde tam jen hrubá a hladká mouka a to těsto to prostě ustojí. Dokonce někdy doporučují, nechat ho chvíli odpočinout. Do těsta na knedlíky dáváš krupici, hrubou mouku a vejce. A prostě řídne.“

„Šéfe?“

„No, co je zase?“

„Já to nechápu…“

„Nelam si s tím hlavu bobele. Nesnaž se to chápat. Stačí, když to budeš prostě respektovat. Spousta lidí to nechápe, ale dělaj skvělý knedlíky, protože to respektujou.“

„Achjo…“

„Co se ti nelíbí?“

„Zase to na tom Impulsu vyhrál nějakej debil:-(“

„A ty nic, viď?

„Hmmm“

„Tak už sakra dodělej ty knedlíky, za třicet minut začínají obědy. Na co ještě čekáš?“

„Až vyplavou.“

„Asi nevyplavou, když jsou přilepený ke dnu hrnce. Jak je zavaříš, musíš je opatrně odpíchnout od dna.“

„Aha!“

„A buď tak hodná a dělej je stejně velký jo?“

„Chlapy je taky nemají stejně velký :-)))“

„Až budeš vařit k obědu pánský vybavení, budeme to řešit. Takhle budeš mít jeden knedlík uvnitř syrovej a druhej se ti bude pomalu rozvářet, bambulo.“

„Asi takhle velký?“

„Ty jsi tou dýlkou posedlá, ne? Tenhle knedlík ti bude čučet obou stran z vyběráku a zlomí se ti.“

„Já nemám vyběrák“

„Tak si vezmi dva mělký talíře. Jedním knedlík podebereš a druhým přidržíš. Voda necháš stéct a knedl vytáhneš“

„Marto! Jsi sprostá, nebo co?“*

„Proč?“

„Do bramborovejch knedlíků se přeci nepíchá!“

„Ale ty do knedlíků pícháš jako vzteklej!“

„Ale to jsou kynutý ty dorotko. Píchám do nich, aby se nesrazily. Bramborový nech jen trochu vychladnout a ztuhnout a potom je rychle nakrájej nití. Nebo nech půlky šišek a můžeš je krájet při výdeji, aby ti neoschly, nebo naopak nezvlhy.“

„Aůůůůůůůůůůůůůů!“

„Co je?“

„Jsou horký!!“

„Dej si k hrnci mísu se studenou vodou, a vždycky než vezmeš další knedlík do ruky, ochlaď si ruce v tý studený vodě. A nezapomeň, ty knedlíky potřít olejem, nebo máslem, aby se ti neslepily.“

„Mě pálej ruce.“

„Já se z tebe zblázním…Vypni ten Impuls, nebo ti to rádio rozšlapu!“

„Proč musíme vařit knedlíky? Proč je nekupujeme jako jiný?“

„Jeden chlapík jednou kousnul do kupovanejch, ty se mu přilepily na zuby a chodil takhle s tím knedlíkem tejden po Hanspaulce.“

„Vopravdu?!“

„Bože dobrý….“

* sprostá = blbá, pitomá ( slovensky )

Dnes jsem byl v trochu rozverné náladě a tu jsem si vzpomněl, jak jsem na začátku své kuchařské kariéry vyprávěl bratrovi o svých průzkumech „slepých uliček“ při vaření. Dost jsem ho tím pobavil a vznikla myšlenka napsat tzv. „antikuchařku“, tedy knihu, která bude plná zkažených jídel a zaručených tipů a fíglů, jak zvorat, na co sáhnete. Ve spoustě knih totiž chybí informace, co dělat, když něco nevyjde, nebo různé možnosti, jak se dá postup zmršit. A co si budeme povídat, je dost způsobů, jak připravit jídlo dobře, ale snad ještě víc, jak ho zkazit. Myšlenka léty zapadla, aby se dnes vynořila a udeřila plnou silou.

Proč Marta? To je zase jiná historie. Kuchyně jsou plné pomocných sil, zpravidla žen, které se snaží ješitně dokázat, že vaření zvládají lépe než kuchaři. V mnoha případech tomu tak bohužel i je. Ale nemají zase potřebnou rutinu, rychlost a znalost některých surovin, se kterými se při „domácím“ vaření nesetkají. Většinou jsou to dámy z Ukrajiny, některé ochotné pomáhat při vaření víc než je zdrávo, nebo aktivní natolik, že se výsledky jejich snažení musí zlikvidovat a kuchaře čeká práce navíc. Ale abych byl spravedlivý, poznal jsem i takové, které se učily neuvěřitelně rychle a brzy díky šikovným rukám, selskému rozumu a ochotě dělat cokoliv (tzv. pracovitost) brzy dohnaly a předběhly i školené rádoby odborníky. Proto ten ženský rod. A Marta je moje navigace, která mezi mými známými proslula tím, že zakufruje i na rovné dálnici, stále žvaní a vybírá si ty nejhorší cesty ze všech možných. Někdy zmateně sedí v koutku, mlčky listuje atlasem a vůbec nemá ponětí, kde jsem. Jindy mě zase nedopatřením dovede rychle a bezpečně do zamýšleného cíle. Několikrát mě otočila do jednosměrky nebo zákazu odbočení a já potom musel příslušníkům vysvětlovat, že Marta je prostě úplně blbá…Pustili mě bez postihu, s podmínkou, že jí na místě rozšlapu a předejdu tak případné dopravní nehodě na hranicích s Polskem cestou do Českých Budějovic. Marta je tedy bytost virtuální a já se tímto omlouvám všem Martám. Ode dneška se tu občas vyloupne některý Martin kousek s vysvětlením, co zase pokakala a proč…