Rozinky a mandle

A je tady pokračování italské expedice. Oběd v Za Beata byl prostě a jednoduše výborný. Jehněčí pečené s rozmarýnem, který tam roste v bujných keřích, vynikající pecorino a skvělé víno. A abych vás dlouho nenapínal. Specialitou v okolí Teramo, jak mi sdělil jen tak mimochodem G.F. je smažený sýr. Takže když do Teramo, tak na smažák. Valil jsem oči a pochopitelně chtěl tu místní specialitu okamžitě ochutnat. Mezi abruzzským a našim smažákem je několik málo rozdílů. V první řadě se nesmaží v trojobalu. Obaluje se ve vejcích s trochou mouky. Nepodává se s tatarkou ani s kečupem. Dokonce ani s hranolky. A v neposlední řadě nejde o eidam, nýbrž o mladé pecorino. A to by bylo asi tak všechno.

Ale zdaleka ne všechno s čím vás Abruzzo chytne za srdce. Ten den jsem měl tu čest se seznámit s místní bandou Sandandonijre. Kdo mě zná, tak ví že kromě autentické lidové kuchyně, miluji i autentickou lidovou hudbu. A ten den jsem vrchovatě ochutnal oboje. Jeden z místních sedláků (teď se jim říká farmáři, snad budete vědět) si totiž domluvil G.F. a Sandandonijre aby zahráli a zazpívali jemu a jeho hostům při příležitosti festivalu. Tam se totiž nechodí do hospody. Na pivo, nebo tak. Večer po osmé už jsou ulice zpravidla prázdné a kdo chodí do práce od rána asi ví o čem mluvím. Takže když je hezky a v Abruzzi se chtějí pobavit, zorganizují festival.

Například najmou malý autobus, který vozí obyvatele okolních vesnic na návštěvu a na košt k sousedům. Já se usadil spolu s chlapíky ze Sandandonijre v Poggio del Rosso u Valentina a měl několik hodin na to abych ochutnal vrchovatě saltarella, místní víno, pecorino, crostini s grilovaným lilkem a naprosto luxusního kaňoura alla cacciatora s domácím chlebem. A tady jsem poznal že lidi jsou skvělý na Valašsku či Pálavě stejně jako v Abruzzo. Zpívali až jim naskakovaly žíly na čelech a  vsadil bych se, že druhý den jen šeptali. Zpívali písně prosté a předlouhé a pamatovali si všechny sloky – nezřídka více jak deset. Písně se neopakovaly.

V první řadě šlo o víno. Jídlo to byl jen doprovod.

Večer jsem si myslel že jsem snad v nějakém snu nebo co. Od desíti hodin večer pokračoval mejdan o vesnici dál.

Hvězdy zářily nad abruzzskými kopci, vinicemi a políčky, já byl ve více než povznesené náladě a ustlal si v dodávce. A ano – bylo to vínem! :-)

Druhý den jsem se vydával na cestu domů, ale nedalo mi to abych ještě jednou nezašel na oběd k tetce Bětce.

Tentokrát jako antipasti posloužila pikantní paprička plněná mletým jehněčím, kousek polenty, plněný žampion, kostička frittaty, a domácí fazolky ve slanině.

V Abruzzo jsou velice populární houby, jehněčí a zvěřina.  Nedalo mi abych si jako pasta nedal tagliatelle Boscaiola s hříbky a salsiccia fresca. Jako hlavní chod kousek  jehněte a jako druhé maso byla v nabídce vepřové pečeně se švestkami a paprikami. Bez přílohy!! Samozřejmostí byl talíř salátu a ošatka s chlebem.

A jako dezert pochopitelně káva, ovšem tentokrát mocca a k tomu můj milovaný pan de espanya. Piškůtek nacrcaný místní kořalkou. Oj! Spočítal jsem účet a zjistil jsem že za předkrm, pastu, hlavní chod, talíř salátu, láhev vína, chleba a dezert s kávou jsem zaplatil necelých čtyřista korun. Zda je to moc či málo, posuďte sami… A nadešel čas vydat se zpět do srdce Evropy, domů, do Prahy, na Vinohrady… A pokračování zase zítra ju? :-)

 Já vám nevím, jestli už jsem se zmínil. Někdy asi před třemi týdny jsem se navzdory neutěšené situaci v Rozinkách (to jsou halt ty prázdniny) vydal do Itálie. Navzdory neznalosti jazyka ovšem s výjimkou objednávání v ristorante. Vyrazil jsem s malou společností ve čtvrtek večer a už v pátek ráno jsem šťastně překračoval italskou hranici. Namířeno jsme měli do Marche, tedy do rodiště mého bývalého šéfa z Aromi Riccarda Lucque. Těšil jsem se na moře, na nádherné kopce s městečky, hrady a kostely, olivy ascolana, ryby, sýry a víno… no prostě všechno to, co jsem se díky Riccardovi naučil zbožňovat.

Proč elegie? Protože jsem se musel vrátit. Protože vyjma několika fotek, jedné krásné concertiny  a spousty krásných vzpomínek z mé italské cesty nezbylo nic.  Protože mě Itálie jen tak pošimrala pod bradou. Protože něž se zase někam vydám, to bude trvat pěkně dlouho…

Nevím kde pořádně začít. Jestli psát o kávě u benzínky která překonávala téměř všechno co jsem dosud ochutnal tady u nás. A to nejsem kdovíjaký kafař. Jestli o nádheře Castelfidardo a Recanati a půvabu Jadranu, když máte dost silnou fantazii na to abyste si odmysleli spoustu turistů. Anebo jestli to rovnou všechno přeskočím a rovnýma nohama došlápnu na půdu Abruzza, kam jsem se dostal třetí den své cesty a kde jsem ochutnal Itálii v celé kráse a síle. Třetí den potom co jsem přešlápl hranice Itálie, jsem poprvé díky jednomu telefonu a jedné staré známosti zahlédl obří hřbet Gran Sasso a říct že jsem namířil čumák svého bílého vyzyvatele (tj. moje bílé dodávky abyste si hned nemysleli kdovíco) směrem na Abruzzo by bylo dost nadnesené. To proto, že cestou jsem musel překonat devatero kopců a devatero kruhových objezdů, přejet devatero řek a asi dvakrát tankovat. A  až potom jsem zahlédl toho velikána.

Počasí bylo nádherné a cesta dlouhá. Bloudil jsem. Ale nakonec jsem našel cestu do města jehož jméno jsem laskavě zapomněl, nicméně to bylo poblíž Teramo jestli vás to nějak zajímá. Opakovat že na Itálii je krásné to jak Italové staví domy aby vypadali jako ty staré co tam už stojí, že my máme Český Krumlov a Karlštejn, ale tam je nádherné každé městečko s kostelem, katedrálou či menším hradem, že vaří italsky a mluví italsky a zdá se že z toho nemíní slevit, to by bylo jako nosit dříví do lesa. Celou cestu mě malinko trápilo, proč tam to jde tak samo a u nás neustále hledáme nějaké vzory, které bychom mohli napodobovat. Kdoví. To už je asi nějak v české povaze.

Náš milý průvodce G.F. který je zapáleným sběratelem lidové hudby v Abruzzo a sám hraje na heligónku, které se tady říká dubot (páč má nalevo jen dva knofle narozdíl od našich fňuken) byl skvělým průvodcem. A hned jak jsem se ho lámanou angličtinou optal na místní specialitu, jeho odpověď mi vyrazila dech.Tak proto jsem ujel takový lán cesty? A jeho odpověď se stala mou otázkou pro vás. Může mi někdo z vás říct co je asi specialitou v oblasti Teramo?  Je mi jasný že mazáci hned začnou gůglit a já jsem žádostiv na co asi přijdou :-D

A hned jsem to šli prubnout do prvního hostince kde se skvěle vaří a to sice Azienda Agrituristica Zá Beata v Penna St.Andrea. Název Zá Beata se čte dzía Beata a znamená to volně přeloženo něco jako tetka Bětka. A já jen seděl a čučel. Na stole mi přistál papírový ubrus, vedle stolu majitel a jal se nabízet per huba, což je můj nejoblíbenější způsob. Žádný jídelák, žádné tabule. Pěkně osobně. A s povídáním. Tak moc toho totiž zase nebylo. Na start antipasti, domácí salámek, prosciutto crudo, kousek domácího pecorina s nakládanou zeleninou a samozřejmě ošatka chleba a láhev jiskrného a dobře chlazeného vína.

Než jsem se rozkoukal a žasl nad tím kde tohle všechno dostávám když u nás je to k dostání jen v lepších obchodech za nemalý peniz, valili do mně další zázraky. Talíř salátu, pečené jehně a jdeme na to!!

Jak už jsem konstatoval, víno je naprostá samozřejmost a říct si v obavě o řidičák o sklenici coly se rovná pokusu o sebevraždu. Takže jsem se poddal (velice rád) nové realitě :-)

A jelikož už je moc hodin, budu psát o hostině u tetky Bětky zase až zítra a dneska už půjdu spát, neboť brzy ráno vstávám a roztápím pec ve sklepě. Takže pa a zase zítra lidičky!!