A je tady pokračování italské expedice. Oběd v Za Beata byl prostě a jednoduše výborný. Jehněčí pečené s rozmarýnem, který tam roste v bujných keřích, vynikající pecorino a skvělé víno. A abych vás dlouho nenapínal. Specialitou v okolí Teramo, jak mi sdělil jen tak mimochodem G.F. je smažený sýr. Takže když do Teramo, tak na smažák. Valil jsem oči a pochopitelně chtěl tu místní specialitu okamžitě ochutnat. Mezi abruzzským a našim smažákem je několik málo rozdílů. V první řadě se nesmaží v trojobalu. Obaluje se ve vejcích s trochou mouky. Nepodává se s tatarkou ani s kečupem. Dokonce ani s hranolky. A v neposlední řadě nejde o eidam, nýbrž o mladé pecorino. A to by bylo asi tak všechno.
Ale zdaleka ne všechno s čím vás Abruzzo chytne za srdce. Ten den jsem měl tu čest se seznámit s místní bandou Sandandonijre. Kdo mě zná, tak ví že kromě autentické lidové kuchyně, miluji i autentickou lidovou hudbu. A ten den jsem vrchovatě ochutnal oboje. Jeden z místních sedláků (teď se jim říká farmáři, snad budete vědět) si totiž domluvil G.F. a Sandandonijre aby zahráli a zazpívali jemu a jeho hostům při příležitosti festivalu. Tam se totiž nechodí do hospody. Na pivo, nebo tak. Večer po osmé už jsou ulice zpravidla prázdné a kdo chodí do práce od rána asi ví o čem mluvím. Takže když je hezky a v Abruzzi se chtějí pobavit, zorganizují festival.
Například najmou malý autobus, který vozí obyvatele okolních vesnic na návštěvu a na košt k sousedům. Já se usadil spolu s chlapíky ze Sandandonijre v Poggio del Rosso u Valentina a měl několik hodin na to abych ochutnal vrchovatě saltarella, místní víno, pecorino, crostini s grilovaným lilkem a naprosto luxusního kaňoura alla cacciatora s domácím chlebem. A tady jsem poznal že lidi jsou skvělý na Valašsku či Pálavě stejně jako v Abruzzo. Zpívali až jim naskakovaly žíly na čelech a vsadil bych se, že druhý den jen šeptali. Zpívali písně prosté a předlouhé a pamatovali si všechny sloky – nezřídka více jak deset. Písně se neopakovaly.
V první řadě šlo o víno. Jídlo to byl jen doprovod.
Večer jsem si myslel že jsem snad v nějakém snu nebo co. Od desíti hodin večer pokračoval mejdan o vesnici dál.
Hvězdy zářily nad abruzzskými kopci, vinicemi a políčky, já byl ve více než povznesené náladě a ustlal si v dodávce. A ano – bylo to vínem! :-)
Druhý den jsem se vydával na cestu domů, ale nedalo mi to abych ještě jednou nezašel na oběd k tetce Bětce.
Tentokrát jako antipasti posloužila pikantní paprička plněná mletým jehněčím, kousek polenty, plněný žampion, kostička frittaty, a domácí fazolky ve slanině.
V Abruzzo jsou velice populární houby, jehněčí a zvěřina. Nedalo mi abych si jako pasta nedal tagliatelle Boscaiola s hříbky a salsiccia fresca. Jako hlavní chod kousek jehněte a jako druhé maso byla v nabídce vepřové pečeně se švestkami a paprikami. Bez přílohy!! Samozřejmostí byl talíř salátu a ošatka s chlebem.
A jako dezert pochopitelně káva, ovšem tentokrát mocca a k tomu můj milovaný pan de espanya. Piškůtek nacrcaný místní kořalkou. Oj! Spočítal jsem účet a zjistil jsem že za předkrm, pastu, hlavní chod, talíř salátu, láhev vína, chleba a dezert s kávou jsem zaplatil necelých čtyřista korun. Zda je to moc či málo, posuďte sami… A nadešel čas vydat se zpět do srdce Evropy, domů, do Prahy, na Vinohrady… A pokračování zase zítra ju? :-)
