3 x tažín

Ahoj všem. Jak už jsem uvedl v příspěvku Sklizeň (nebojaksetovlastnějmenovalo) chystám opět spanilou jízdu do Brna.  Možná někteří z vás postřehli, že degustace v Avii byla nakonec zrušena. Za jedna by mohla narušit běžný provoz restaurace a za druhé se cena degustace dle zúčastněných vyšplhala díky použitým surovinám a vínům nepřiměřeně vysoko pro restauraci jako je Avia. Nicméně v Brně veselo bude a ne že ne.

Od pátku 12. 6. – budeme spolu s Tashim,v Klubu cestovatelů připravovat seminář pro zájemce o techniku vaření v severoafrickém tažínu. Ukážeme se že na přípravu tažínu nepotřebujeme nutně drahý a krásný originální hrnec. Budeme připravovat tři druhy tažínu a to: Hovězí tažín s kávou a datlemi, Kuřecí tažín se sušenými limetami, zeleninou a cizrnou aneb Nuda v Brně ( ale klasika) a do třetice Tažín s plody moře, hráškem a rajčaty.

Abychom se během přípravy nenudili – protože příprava tažínů není žádná velká legrace, budeme se věnovat pečení chleba v popelu jako to bylo na semináři Sahara v Brně, budeme si zase vyprávět, vařit čaj ze sušených limet, a taky z máty a zeleného čaje, připravíme si jednoduchý dezertík a tak všelijak budeme utloukat čas v Klubu cestovatelů, než se nám dodělají tažíny na tři způsoby.

Proč třikrát? Ukážeme si, že příprava tažínu je především technika vaření, která  prostě obdržela název podle tradičního hrnce, ale v našich podmínkách si tažín můžeme připravit i s pomocí jiného nádobí a náčiní. Až odejdete, zjistíte jak snadné,  naházet pár věcí do hrnce, džbánu, tažínu či remosky a jít se na nějakou dobu klidně bavit s přáteli, čučet na TV,nebo jít třeba do kina.

Kdy a kde?  Klub cestovatelů v Brně – Králově Poli, Veleslavínova 14, v sobotu 13. 6. od 14 hodin( to aby nám to vyšlo na hezkou večeři pod hvězdami). Kdo budete mít čas a zájem, přihlaste se na emailu mhromas zavináč gmail tečka com  Cena semináře je 1.200,- Kč na osobu . V ceně jsou zahrnuty veškeré suroviny na opulentní večeři a něco k zakousnutí už v průběhu přípravy (jak se stalo milým zvykem )moje jízdenka tam i zpátky z pohádky  a do pohádky a ovšem receptury a veškeré odpovědi na vaše zvídavé otázky,pokud mi stud a znalosti dovolí odpovědět.

Rád bych vám ještě oznámil, že Roziny krční mandle frčí koncem června do Řecka za chlebem, takže se uvidíme až kdovíkdy. Na jednu stranu se strašně těším,na druhou stranu se mi bude stýskat. Ale co už. Zase se třeba shledáme – inšállah…  Opatrujte se a naviděnou na tažínech!!(-:

Rubriky: Rozinky a mandle | Štítky: , | 11 komentáře

Sklizeň rozinek a mandlí

Letos se nám urodilo. Od konce května se tedy můžeme setkat při několika příležitostech, na které bych vás rád upozornil.

Blíží se nám Prague Food Festival, a nemohu si odpustit, abych si tam také nesmočil. Vzhledem k mému zaměření (heterosexuál a maniak do judeo – arabské kuchyně) mě potkáte v neděli  31.5. na PFF u stánku King Solomon restaurantu, kde bude prezentována aškenázská kuchyně v podobě gefilte fiš, cholentu a kiške a moje maličkost bude připravovat sladkou sfaradim tečku v podobě baklawy, makhrout a zulbia. Předpokládám že bude legrace. Poznáte mě podle rukou ozdobených rudými tečkami od vroucího oleje, sladký sirup budu mít až za ušima a na sto honů ze mě potáhne růžová voda a fritovací olej. Takže se těším na viděnou buď zde u stánku č.5, nebo za pár dní poté 9.6. na křtu CD skupiny Zrní.  Ptáte se jestli jde o mou oblíbenou hudbu? Rozhodně ne! Byl jsem na dvou koncertech, a když ani po dvou hodinách nezačali hrát a stále jen ladili nástroje, šel jsem si domů pustit kvalitní klezmer ((-: Ale stoprocentně jde o mou nejoblíbenější hudební skupinu. Jsou mladí, inteligentní , progresívní, ekologicky ladění (někdy rozladění) a regionálně zaměření na milované i opovrhované Kladno,kde jsem vyrůstal. Navíc za bicími sedí můj bratr, takže nemám moc na vybranou… Na křtu bude údajně Lenka Dusilová a já jsem nucen ztrapňovat se před ní bramborovým cateringem. Ano,ano. Čtete dobře. Celý raut se bude skládat výhradně z vařených brambor na loupačku, vychlazeného kefíru a doplňků. Takže na křest CD Voní, od skupiny Zrní, si vezměte svačinu, nebo toaletní papír. Ufff. (-:

Jen co se vzpamatuju z bramborového masakru, frčím do mé oblíbené restaurace Avia cafe v Brně,kde opět setrvám  jen tři dny a to od 10.6. do 12.6. , které budou věnovány fenoménu tapas a když se zadaří, chroupneme si nějaká dobrá italská vína.

Ale!

Když už budu v Brně… a že je to takový lán cesty, rád bych hned o víkendu, spolu s vámi sesmolil seminář na téma “ Třikrát tajine“ který vám slibuji už tak dlouho. Podrobnosti uvedu zde, již brzy. Pokud bude velký zájem, kromě tajinů se budeme moci věnovat i grilování a povšechnému arabskému užívání si, ve spolupráci s brněnským Klubem cestovatelů.

Už takhle to vypadá, že je toho požehnaně, takže pro dnešek to nechme být a s dalším vyletněným programem Rozinek a mandlí vás brzy zase seznámím přímo zde – na Souku! Mějte se krásně!! (-:

Rubriky: Rozinky a mandle | Štítky: | 5 komentáře

…být kosmopolitní II.

Zdá se mi to, nebo se souk stal více mým deníčkem…měsíčníčkem(?), než blogem o jídle a vaření? Co je to vůbec takový foodblog? A jaké jsou na něj kladeny požadavky? Co se od něj vlastně čeká? Upřímně řečeno – je mi to šumák. Nezačal jsem psát s cílem se někomu zavděčit, něčeho dosáhnout, nebo něco získat. Tím pádem neřeším ničí pravidla, kodexy ani desatera, krom svých vlastních. Pokud vám to dodnes nevadilo, doufám že vás to neodradí ani v budoucnu (-:

Tvorba nového menu přímo v „akci“

Ke konci března, kdy už to začalo v Cosmopolitu vřít a bublat jako ve správně zavedené restauraci, jsem dostal nabídku na přestup. Ani ne tak na přestup, jako spíš na zajímavou práci. Práci podle mého gusta. Otázkou je a zůstává, zda moje práce je vždy podle gusta nebohých majitelů, kteří si mě do kuchyně vpustí.

Ne všichni reagují na změny pozitivně a pokud jde o výměnu šéfkuchaře, je téměř pravidlem, že spolu s ním opouští kuchyň většina personálu. Fakt, že práce kterou doposud vykonávali je zpochybňována, loajalita k nadřízenému se kterým trávili spoustu času bok po boku a sdíleli s ním prohry i úspěchy, či pouhá obava z porodních bolestí nového projektu je příčinou toho, že vám kuchař který je ve zkušební době třeba ráno přijde do práce sdělit – laskavě a s úsměvem – že prostě končí, protože na to má právo. A co teď? Samozřejmě musím mít na to, postavit se kdykoliv na jakoukoliv pozici v kuchyni a obhájit ji. Ale co zítra a pozítří? Mám zásadu nikomu nebránit v jeho cestě za štěstím. Nebo za tím, co sám za štěstí považuje. Takže neprosím a nepřemlouvám. Ale úplně fér to samozřejmě není. Už jen proto, že takovým tahem nepotrestáte ani tolik vedení podniku se kterým nejste spokojeni, jako spíš kolegy v kuchyni, kteří ten den budou muset pracovat za dalšího kuchaře. Je spousta argumentů proč to udělat a skoro stejně tolik, proč to nedělat. Ale na to abyste takový krok odsoudili, nebo převažovali na miskách morálních vah zpravidla není čas. A to mám na téhle práci rád. Na spoustu věcí tady prostě není čas. Musíte řešit vzniklou situaci. Ne ji rozebírat a hodnotit.

Krevety a langustiny pečené na mořské soli

Pro mě to tedy znamená, být na ni připraven a mít telefon plný čísel rozličných kuchařů, hledajících práci a uplatnění. V tomto případě nastoupil během několika málo hodin Alžířan Ali a od první chvíle si vedl skvěle a tak je tomu doposud. Druhým krokem je, zahrát si na pravdu a přestat před týmem mlžit. Pokud chce někdo reagovat, může to udělat hned teď a ušetřit mi překvapení. Takový krok je celkem zásadní rozhodnutí a zbytek týmu na něj samozřejmě reaguje různě. Během dvou týdnů následovali milého chlapíka další dva kuchaři. I na jejich výměnu jsem byl připraven. Já ano. Zbytek podniku ne :-))). Když do kuchyně napochodoval 210 cm vysoký, vyhublý Ital Alessandro a

Jordánec Ahmed, začaly se na tvářích zaměstanců objevovat starostlivé vrásky. Na kosmopolitní posádku kuchyně reagovali někteří lidé lépe a někteří hůř. Někdo viděl problém v tom, že oba pastaři si píšou vzkazy v arabštině, že na kuchyni se mluví směsí arabštiny, angličtiny a ruštiny. Obávali se problémů v komunikaci. Ujišťuji vás, že problém naleznete mnohem častěji v povaze člověka, než v tom jakým jazykem mluví a odkud pochází.

Jenže na kuchyni začal takový chaos, se spoustou legrace, vztekání, smíchu a povídání, že i ti největší skeptici shledali nastálou situaci jako celkem osvěžující a zajímavou. Ali funguje perfektně, má všechny vlastnosti dobrého pastakillera. Je rychlý jako blesk, nezřídka vydává jídlo téměř po přečtení objednávky, bez ohledu na to jestli jsou jeho kolegové připraveni vydávat nebo ne. Takže jeho spíš musím brzdit. Opačný případ je Ital Alessandro, který zřejmě nebyl zvyklý na práci v takovém rozsahu a ve chvíli kdy začne být na studené podezřelé ticho, dorazím tam ve chvíli, kdy před sebou tlačí sedm objednávek a nemá nic připravené. Ale pomalu se to zlepšuje. Ahmed je pravý syn Arabského poloostrova. Zadumané mandlové oči, hrdá povaha a odhodlání zvládnout všechno na světě a nenechat si přitom ani trochu poradit nebo pomoci. To je ale bohužel taky problém.

Servis :“ Třikrát saltimbocca sebou!!“

Korunu tomu nasadil chlapík z Goa, jménem Lenin, který přišel na zkoušku. Nic mě nevyprudí tak, jako kuchař stojící uprostřed kuchyně s rukama svěšenýma podél těla uprostřed největšího kvasu a vypjaté atmosféry naplněné úsilím všech zúčastněných. Ještě snad číšník který přijde pro jídlo a má plno pusu smažených hranolků, nebo salátu. Nebo kuchař, který si k obědu potřebuje sednout. Lenin byl už tedy za čárou. Svým jménem jistě pobavil. Svým výkonem však neokouzlil. Navíc on opravdu měl problémy s komunikací. Arabové se překvapivě rychle přizpůsobují cizojazyčnému prostředí. Lenin se svou indgličtinou ale motal hlavu všem okolo.

Kuchyní za pouhý měsíc prošlo hodně kuchařů. Někteří odcházeli se strnulým výrazem na tváři a za pár dní volali, že „Asi ne…“, někteří čekají na konec měsíce, kdy pravděpodobně někdo další vypadne ze hry. Jirka, který mi na začátku měsíce pomáhal zvládnout tapas sety a motal se mnou tři hodiny vinné listy plněné rýží, si vyzvedl peníze a odjel na expedici ze které se už nevrátí…Za pár dní mi zazvonil telefon a další kuchař mi oznámil, že Jirka zůstal při slaňování pod vodopádem. Jeho plány na klidný život doma v Česku a stálou práci smetl vodopád spolu s jeho třicetiletým životem.

Poslední práce Jirky. Tapas set obsahující domácí labneh, waraq einab, minifalafel a bresaolu s hroznovým vínem

Honza se vrátil z cest a pevně se ujal grilu v kuchyni a k mé velké radosti dobrovolně převzal zodpovědnost za hladký průběh směny. Další skvělí žoldáci vařečky jsou tady ilegálně, nebo jsou už natolik unavení vymáháním výplat od bývalých zaměstnavatelů a zběsilým tempem práce v kuchyni, že si našli jinou práci. Moje anabáze kosmopolitní kuchyní pravděpodobně nekončí. Ale svoje pokračování pravděpodobně najde v Martiných historkách. Hezký den vám všem… (-:

Rubriky: Rozinky a mandle | Štítky: | 4 komentáře

…být kosmopolitní

Množství příspěvků na souku je nepřímo úměrné mojí vytíženosti v práci. Takže už vám  asi došlo že jsem teď v práci skoro pořád. Souk vzniknul jako ventilek v době kdy jsem měl přetlak, při práci v kanceláři. Takže čím víc píšu, tím méně vařím a naopak. Od chvíle kdy jsem se vrátil ze Slovenska se řítím jak neřízená střela, naprosto neplánovaně z jedné restaurace do druhé. Můj osobní život vzal za své…no co už (-: Ale v práci si to vynahradím. Po tom co mě Honza Brei – v té době šéfkuchař restaurace Chateau St.Havel v Krči angažoval a vpodstatě zachránil ze spárů nečinnosti, to začalo být opravdu zajímavé.  Strávili jsme spolu na zámku asi dva měsíce. On sám s bohatou praxí z Bellevue a z pobytu v Rusku si mě kupodivu oblíbil i přesto že jsem mu při sebemenší příležitosti komplikoval život a vymýšlel si hrozné kraviny. Jako třeba tažený štrůdl který měl skončit na jídelním lístku… Na kuchyni duněla pravidelně a k velké radosti pomocných ruská diskotéka, ala carte se vařil mírně, za to bylo hodně práce s rauty a bankety. V té době jsem u Honzy často spal, chodili jsme na pivo, seznámil jsem se s jeho bratrem a tato éra byla pro mě zlatým věkem nezištného kamarádství a parťáctví jako z knížky pro děti. Ale to bych to nebyl já, který kdykoliv má pocit že se má až příliš dobře, udělá prudký pohyb kormidlem a „ostře na pravobok“!! Takže jsem se koncem roku rozloučil se svým dobrodincem, který se mi stal téměř bratrem a poté co jsme se na Silvestra nehorázně zmastili v příšerném baru jménem Modrá Laguna, jsem tři dny zvracel a krátce na to odjel do brněnské Avie. V Avii mi bylo zase krásně, ale o tom už jsem vám vyprávěl. Je zvláštní, že přestože pracuji za peníze, těžko se dokážu odosobnit od práce. Každá z nich se mi stane načas domovem a lidé v ní mojí druhou rodinou.  Při odjezdu z Brna, kde se mi chtělo zoufale zůstat, jsem si naříkal spolu Chalílem Džibráním: “ Jak odejdu v míru a bez zármutku? Ne, toto město neopustím bez zraněného srdce…Přesto však zde nemohu déle zůstat.“

   Ale nemohl jsem. Honzík na mě už čekal v novém podniku City Cafe Cosmopolit.

A postupně jak jsme nabírali personál, se kuchyně Cosmopolitu stávala vskutku kosmopolitní. Silný vliv moskevské „Na Lestnice“ umocňoval personál z Uzbekistánu a Ukrajiny, další kuchař byl Syřan, v podniku šéfovala krásná majitelka – Arménka a na pozici sushi přifrčel Maročan. Seznámil jsem se s okouzlujícím stínovým ministrem gastronomie Štefanem Horváthem – Romem tělem i duší, protřelým borcem z restaurace Bellevue, který měl za sebou úžasnou kariéru neobyčejného myče černého nádobí a jako helper stál po boku a za zády francouzských šéfkuchařů na francouzské ambasádě, v Bellevue i na rozličných akcích. Housekeeping držela pevně na uzdě Halka  z Ukrajiny a Rano z Uzbekistánu. A tak začala být kuchyně v Cosmopolitu a to co se v ní dělo začátkem mého kosmopolitního období. V kuchyni duněla střídavě romská, ruská a arabská hudba a na plotně to bublalo a vonělo každý den jinak.

Protože etnické kuchyně byly vždycky mým koníčkem, vedli jsme například se Štefanem dlouhé debaty o romském chlebu a jeho nápadné podobě s indickými čapátí. Protože jsme oba muži činu, přešli jsme od slov k akci a výsledkem bylo klání, které nepoznalo vítěze. Moje čapátí proti Štefanovým plackám,když pominu že jeho placky byly silnější nevykazovaly větších rozdílů. Celé dny, zatímco jsme připravovali obědy jsme rozprávěli o goja, cikánském kotlíku a pečení slepice v hlíně. Se Štefanem je taková sranda, že jsme se dohodli na semináři, který povede spolu se mnou a bude jen o romské kuchyni. Ona nakonec ta moje kočovná k ní nemá tak daleko…

Nudíte se? Vyrobte si doma dolma!! (-:

O poznání horší to bylo s arménskou kuchyní. Arméni jsou národ prastarý a hrdý. Kromě toho, že jsou pyšní na historickou úlohu kterou sehráli při rozvoji křesťanství, vzdělanosti a kultury na Kavkazu i široko kolem, pokládají se za původce většiny dobrých receptů arabské, turecké a kavkazské kuchyně. Přestože waraq einab jsem měl už od Dahabu docela v ruce, nepřišel jsem na kloub arménským dolme s mletým masem a kulatou rýží. Válčil jsem s chačlamou a tím, jak velké kusy dušeného jehněčího se servírují na arabský a jak velké na arménský stůl. Řešili jsme kde získat rehan (sušenou červenou bazalku, nenahraditelnou pro arménskou dolme). Chašlama i dolme se postupně vypracovali z jídel vařených jen pro známé a přátele až na menu. Pokud chcete ochutnat dobrou chašlamu v tuto dobu jí tam pravděpodobně naleznete.

Sušený lavaš. Lavaš nevydrží dlouho a je velmi křehký. Je lépe ho zamrazit nebo usušit.

Můj způsob uchovávání arménského chleba lavaš (tedy usušit a v případě potřeby ho postříkaný vodou prudce ohřát v rozpálené peci ) se u Honzíka taky nesetkal s pochopením. Problém byl, že když vás vede vynikající rodilá kuchařka – ovšem bez profesionální rutiny, výsledek není ze začátku ideální. Ovšem důsledné opakování mnohé napraví.

Ukrajinské holubci – bratranci dolma a waraq einab. U nás prostě plněný zelný list.

Opravdovou radostí pro mě byl příchod Syřana Alexe. Připravovali jsme spolu mansaf, popíjeli čaj a kávu a já začal zase oprašovat arabštinu a napravovat  jazykové zlozvyky získané v Maghribu. V té době jsem taky navázal na spolupráci s Farah a začali jsme od nich zase nakupovat potraviny. Navíc to bylo jen kousek.

Makhrout s datlovou náplní. Vyrobeno z jemného kuskusu.

Z hrnce se kouřilo a kuchyní voněl mansaf od  Alexe…

Kuchyní se ozývalo mlaskání a někteří z nás si ani nestihli na svůj mansaf dát pinie.

Měsíc v Cosmopolitu vydal za tři kdekoliv jinde. Je úžasné kolik se toho dá stihnout a poznat v takové atmosféře jaká vládla v kuchyni. A co jsem si z Cosmopolitu odnesl? Předevím závislost na pražených slunečnicových semínkách – semečki, pití čaje a prsty zamotané z dolme.  A navíc poznání, že když dostane kuchař v kuchyni prostor pro vlastní jídla ze své země, může z toho podnik vytěžit mnohé. Najednou totiž vaří ta svá jídla, ke kterým má hluboký vztah a nedopustí aby mu je někdo kazil či šidil. Jeho osobní vztah k tomu kterému jídlu už poznáte podle pečlivosti s jakou vybírá suroviny, podle toho jak stojí jako starostlivá máma u hrnce a hlídá aby se jeho jídlu nic zlého nestalo. Servíruje jídlo jako by sloužil bohoslužbu a při jeho ochutnávání mhouří oči a vdechuje jeho vůni a kdoví jaké obrázky se mu přitom honí za přivřenými víčky… Moje kosmopolitní období má své pokračování v další restauraci, ale o té vám povím zase příště.

 

Rubriky: Rozinky a mandle | Štítky: , , , , , | 9 komentáře

Košer není dieta!

Byly časy, kdy jsem tvrdil, že jíst košer – třeba ne striktně – může být v České republice fajn hladová dieta. Stačilo dodržovat pravidla kašrutu a potom dlouho a bezradně chodit po supermarketech a číst si pozorně složení nabízených laskomin. Než jste se nadáli, záhy se vám přejedlo kuře na tisíc způsobů, ryby abyste pohledali a mohli jste rovnou zapomenout na uzeniny, salámy i třeba kuřecí šunku. Především kvůli kašrutu jsem se intenzivně zajímal o technologii zpracování masa. Takže mě nikdo nedokázal přesvědčit, že téměř ve všech nabízených uzeninách a lahůdkách neplave zakázaný vepřík. Vlastnosti vepřového masa a jeho nízká cena jej přímo předurčuje pro výrobu párků, salámů, paštiky a klobás.

Aby bylo jasno. Jíst košer, ať si říká kdo chce co chce, nemá nic společného s dělenou stravou, ani s žádnou jinou dietou. Mojžíšovi nikdo nenapovídal, že když nebude vařit kůzle v mléce mateři jeho, půjde taťkovský škopíček hezky dolů. Nene… Nenene. Tak to tedy nebylo. Jíst košer není žádná legrace. Ono ani vařit košer…

Představte si svíčkovou bez slaniny a smetany. Představte si pečené kuře bez másla. Zapomeňte na dezert i s tou nejmenší stopu mléka po masitém jídle. Zkuste si dělat třeba tři měsíce dezerty po jídle tak, abyste se neopakovali, aniž byste vztáhli ruku na máslo, mléko, smetanu…o sýrech se snad ani nebudeme bavit. Parve (tedy neutrální) jsou ryby, zelenińa a vejce. No tak třeba piškot? ((-: A zítra…co já vím…štrůdl? Ovšem s olejem. Nemůžu použít žádný ztužený tuk, máslo, ani margarín…Když dostanu chuť na škvarky, připadá do úvahy jen poměrně drahá husa. Jehněčí taky nejsou špatné, jak jsem jednou zjistil. Ale seženu košer jehně? A kolik tuku vůbec najdu na jehněti?

Ono dělat všechno na oleji se vůbec brzy přejí. Omáčky? Nenechte se vysmát. Vždyť vy nakonec nemůžete, i kdybyste chtěli, použít ani tu Vegetu! Ví vůbec někdo co znamená termín „bílkovinný hydrolyzát“? Jak se dozvíte např. tady, nemusí to být nutně něco špatného. Ale ví to opravdu každý? Co já vím, co do toho dávají? Co když je v tom semletý vepřík? Židé na rozdíl od muslimů nemohou požít zakázanou potravinu nebo kombinaci „jakože omylem“. Neznalost zákona neomlouvá. A co třeba taková panacotta? Víte z čeho se dělá želatina, že si ji tak bezstarostně mícháte do smetany? Aha?

O to větší byla moje radost, když jsem byl pozván na základě článku o Pesachu na pesachový prodej v Praze na Starém Městě, jen pár kroků od Pinkasovy synagogy.

Být jediní může znamenat přinejmenším dvě věci. Za prvé nemáte konkurenci a odpadá tím logicky tlak na kvalitu. Ale na druhou stranu, kdo někdy zažil Židy jako klienty či zákazníky ví, že je to velmi náročná klientela. A tady už vůbec nejde o nějaké smlouvání, nebo handrkování. Oni prostě JSOU NÁROČNÍ.  Za svoje peníze něco chtějí, protože cenu peněz dobře znají. Takže druhým aspektem faktu, že jste jediní je – že vás to zavazuje. V halal potravinách to dokazuje Farah, v košer potravinách King Solomon.

Dnes už nemusíte košer hubnout. Jak se na obrázcích můžete přesvědčit, v nabídce jsou momentálně (díky Pesachu) potraviny označené „Kosher for Passover“ U tohoto označení nechybí ani rok vydání potvrzení. V době mé návštěvy právě probíhalo intenzívní nakupování. A jak jsem už říkal. Není to žádná legrace. Myslím že leckterá prodavačka v „gojisch“ potravinách by s pláčem utekla před takovým zákazníkem (((-:

Ochutnal jsem gefilte fiš ačkoliv jsem nevěřil, že se dá vyrobit pro tyto účely. Dá…O-: A je dokonce moc dobrá!

Když už nákup trval na moje gusto příliš dlouho, mohl jsem si dát dobrou a čím dál známější kávu Filicori. Máte to zapotřebí, když jste jediný košer obchod v Praze? Neděláte náhodou trochu machry? ((-:

Dál ať mluví obrázky. Mrzí mě že jsem neměl dost času a trpělivosti. Přišel jsem bohužel dost pozdě a zákazníci přede mnou se rozhodně nenechali jen tak odbýt. Ale už vím kam zajít až přijde čas na Šavuot!!

Rubriky: Tradice | Štítky: , | 3 komentáře