Služebně v Jaltě

 „Nesmysl!“ zakvičel pronikavě Rimský. „Nezáleží na tom, jestli jsem s ním mluvil nebo ne. Jedno je ale jisté: nemůže být v Jaltě! To je nesmysl!“

Třeba je opilý…,“ napadlo Varenuchu. „Kdo je opilý?“ dotíral Rimský a znovu se oba na sebe upřeně zadívali.

 Michail Bulgakov, „Mistr a Markétka“

 

Nadlouho poslední ohlédnutí za Jaltou (-: 

 Opravdu už nejsem v Jaltě a bohužel nejsem ani opilý (-: Půjčil jsem si kousek z jedné z mých nejoblíbenějších knih – Mistr a Markétka, protože kdykoliv slyším slovo Jalta, vždycky se mi vybaví kapitola Zprávy z Jalty, která mě vyloženě baví. V pražském hotelu Jalta jsem ale tři měsíce pobyl, ještě než jsem se ocitl v dobrodružné hře“ Zabij na záchodě co nejvíc švábů“ tady na Agistri.

 Začátkem měsíce dubna jsem dostal zajímavou pracovní nabídku v nově otevřené restauraci Como, v hotelu Jalta na Václavském náměstí. Záměr byl jasný. Vytvořit z klasické „turistické“restaurace která tady původně  byla, restauraci vonící středozemskou kuchyní, kde se klasické mediteránské pokrmy upravené pro moderní restauraci budou snoubit s vynikajícími víny z Francie a Itálie, všechno ale zároveň bude svěží a jednoduché. Restaurace je poměrně velká a bylo třeba také počítat s tím, že když se naplní, v kuchyni nebude čas na nějaké velké šmajchlování. Opravdovou výzvou bylo vytvoření tapas menu pro hosty, kteří si zašli jen na sklenku vína či piva.

  Přímo v hotelové kuchyni vzniklo „…být kosmopolitní II.“ a co jsem tady za období pouhých tří měsíců zažil, viděl a  poznal mi ještě dlouho vystačí jako zdroj inspirace. Říci, že začátky byly těžké by nebylo přesné. Vpodstatě celé tři měsíce byly jakýmsi začátkem a náročnost práce a tlak po celou dobu nepolevali, jen měnili těžiště.  Když pominu „papírovou“ práci ( kterou mám TAK RÁD!) “ :-D,  přímo v kuchyni jsem si zažil legrace, vzteku, smutku i radosti nevídaně. Ale myslím že dobrá věc se podařila. Rád bych tedy poděkoval svým kosmopolitním druhům – Alexovi z Itálie – ee boomba!! :-), Sid Alimu z Alžíru – jehož zpěvavé „sebooouuu!“přivádělo grilaře k šílenství, neboť Ali byl proti němu neustále v předstihu…I Ahmedovi který nakonec tlak na „pastě „neustál a odešel kdoví kam. Péťovi – veteránovi z Řecka, po němž jsem teď zdědil kuchyň i postel a který se stará o tapas. Saše z Ukrajiny která strčí do kapsy skoro všechny studeňoury co znám. Romanovi který je sice urejpanej jako blázen, ale věděl jsem, že když je v kuchyni, bude všechno v pořádku. Honzovi Strnadovi, navrátilci z Anglie, kterého chvíli po mém odchodu zase popadla toulavá a teď má namířeno někam do Bostonu. Bručounovi Pavlovi, který dal všechno co jsem si na něj vymyslel. A Petrovi z pasty, který vystřídal Ahmeda a už jsme se vpodstatě jen potkali mezi dveřmi. Za vynikající podporu musím vyzvednout výkony ukrajinské „prezidentky“ Oly, která už brzy pojede domů,protože jí odmaturoval syn, kterého dlouho neviděla, Lianu která se stoickým klidem ustále i ty největší erupce nepořádku v kuchyni, a  dokázala mě rozesmát a potěšit když jsme šli na cigáro, krásnou Čirozu z Uzbekistánu, která byla vyhlášena Miss Myčka a laskavě mi stáhla spooustu své muziky.  Nesmím zapomenout ani na tým z „placu“, úžasnou Ninu, kterou pod obrovskými tácy s jídlem skoro ani nebylo vidět, pohodářku Kačku se kterou se skvěle spolupracovalo aj bavilo, Tintina u něhož jsem si už později vychutnával jeho roztomilý zlozvyk neustále si kolem prstů obtáčet příručník, Vasila s jeho“ dobře ty!“ a jeho stále dobrou náladou navzdory nacvakané restauraci a pomalu kolabujícímu personálu.

  Ale hlavně! Matesolovi, který (i když tušil jakou kukačku si nasazuje do hnízda) to risknul a dal mi možnost spolupracovat s ním. Nejednou jsme si už dokázali lézt na nervy, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

  Pankáčovi – Jirkovi Sedlákovi, který se svým fanatickým vztahem k mediteránské kuchyni a téhle práci vůbec, dokázal spoustu lidí přitáhnout a ukázat jim, že natřískaná restaurace a desítky bonů ve kterých se pomalu přestáváte orientovat je vlastně jen takový malý downhill když se na to kouknete z té správné stránky – a kdo se bojí, sere v síni a komu je horko ať si rozepne rondon :-D

         Pavlovi Menclovi – novému šéfkuchaři, za to že přišel, chopil se rukou pevnou kormidla, aby vedl kuchyň dál ke světlým zítřkům.

 Panu řediteli Adámkovi za jeho toleranci, trpělivost a odvahu s jakou my na chvíli „půjčil“ jeho kuchyň…:-)

  Měl jsem tuhle práci rád, ať už jsem lamentoval jakkoliv. Na jednu stranu to bylo huuustýýýý, ale na druhou, tady jsem dostával prostor pro svoje ulítlý nápady, měl jsem možnost spolupracovat se skvělými lidmi na zajímavých věcech. Po týdnech cizelování a rozmýšlení jakou tvář vtisknout novému menu v téhle nelehké době, kdy restaurace zejí prázdnotou a turisté si sedí doma, čučí na National Geographic a dělají si v mikrovlnce popcorn, se našla partička lidí, která nepropadla hysterii a našla odvahu hodit do koše starý jídelní lístek, zapomenout na smažené řízky, fish and chips od Nowaca a svíčkovou s kupovanými knedlíky a vrhnout se do práce s vyhrnutými rukávy a dát novému Como (jak vždycky rád říkám) páteř a tvář.

 Vězte tedy, že až se na stránkách Souku znovu setkáte s Martou, bude nezřídka inspirována leckdy neuvěřitelnými myšlenkovými pochody našich předchůdců, na které jsme museli pozvolna a nenásilně navázat, tak aby si hosté pokud možno všímali jen toho, že se něco mění k lepšímu – až do doby kdy bude kuchyň připravena na nové menu. V podniku jako je hotel Jalta na Václavském náměstí nebyl takový prostor pro moje kravinky a experimenty. Šlo o dlouhodobě plánovanou změnu, která musela být dobře promyšlená a naplánovaná, protože pro tak velký podnik může mít každá větší změna samozřejmě citelný ekonomický dopad. Držím restauraci Como v pražské Jaltě palce ať ustojí tuhle nelehkou dobu s grácií a nonšalancí. A těším se až si zajdu po téhle ulítlé „dovolence“ do Jalty na supr kafe a pokec se všemi starými známými…

  Como dostalo nový kabátek, nové menu, nový tým a teď už jen zbývá prosadit dobrou věc v konkurenci Václavského náměstí. Myslíte si že je to žert? Ani ne. Stánky s klobásami a restaurace s „turistickými šlágry“ mohou být v dnešní době, kdy si turisté pomalu nekoupí ani pohlednici docela vážnou konkurencí. Ale prosadit se aniž byste slevili ze slušné úrovně, nepropadli „konvenienčním trendům“ a zároveň udrželi rozumnou cenovou politiku je výzva!

  

Mořské plody s „Migas“ šafránovou chlebovou krustou, zeleným chřestem a domácí focaccia 

Sám jsem zvědavý jak zaujme nové menu Como, co bude největším trhákem a jak se všechno bude vyvíjet dál. Na jídelníček si našli cestičku čerstvé ryby, domácí musaka jako příloha k bifteku(!), domácí focaccia jako příloha k mořským plodům s šafránovou krustou, smažený kozí sýr s akátovým medem, artyčoky plněné mletým jehněčím a jiné libůstky, které mě fascinovali svou jednoduchou efektivitou. Banální a přitom skvělé.

 

Konfitované jehněčí kolínko s bramborovou kaší a restovaným špenátem  

Bylo mi malinko trudno když jsem po třech měsících nervů, neustálého prosazování vlastních představ o tom jak má vypadat jídlo ze které chceme od lidí peníze a personální diplomacie ( jak už jsem se tu myslím jednou zmínil, ne každý reaguje na změny rád a pozitivně), vyklízel skříňku a opouštěl Jaltu s velkou taškou, starší o tři měsíce a spoustu nových zkušeností. Líbilo se mi jak práce pomalu začínala všechny bavit, když přijali hru „Tohle jsem vařil já a ne pan Knorr“. Když jsem se při každém excesu ptal:“ Dal bys tohle svojí mámě, nebo babičce – hele babi co jsem ti uvařil?“ Když jsem byl nucen polemizovat o tom, jestli je chyba opravdu v omáčce Bernaise, nebo někde jinde když se mi jeden chlapík přišel vysmát s rendlíkem míchaných vajíček, s dotazem jestli ta z prášku nebyla lepší.  (-: Zůstali ti nejlepší a věřím že to bude znát. Byla to dřina, ale bavilo mě to. Těším se naviděnou v Jaltě se všemi se kterými jsem tam strávil víc času než kdekoliv jinde. A držím palce „svojí “ kosmopolitní kuchyni!!

Rubriky: Rozinky a mandle | 5 komentáře

Pozvánka na degustaci

  Přišel mi mail od Petra, kterého si někteří z vás asi pamatují z Rustikální Sicílie. Tak abych mu udělal radost…voila!!

Milovníci vína,
 
Posílám Vám pozvánku na řízenou degustaci, kterou pořádáme ve spolupráci s Hotelem Holiday Inn ve čtvrtek 30.7.2009 od 18:00.
 
Jedná se o snoubení vín z Alto Adige a Lombardie s místní tradiční kuchyní. Kladli jsme velký důraz na autentičnost a výběr lokálních produktů! Kuchaři budou pokrmy připravovat přímo před Vámi a podávat formou finger food k jednotlivým vínům.
 
Podávaná vína:
 
Berlucchi  – Franciacorta D.O.C.G.brut cuvée Storica                           
95% chardonnay,5% Pinot Nero

Selekce chuťovek: tapenáda z černých oliv, lilkový dip, pasta ze sušených tomatů, selekce čerstvého pečiva

 
St.Michaele Eppan – Pint Grigio- BV                                                         
Seviche ze sladkovodního candáta s li

metkou a mátou, podávaný s marinovaným chřestem a jemnou „Aïoli“ omáčkou
Endrizzi – Masetto Bianco I.G.T.- BV         

                                                
Chardonnay,Pint Grigio,Sauvignon,Traminer

Pečený filet red snaper s gratinovanými bramborami se sýrem Asagio
a pěnou z tyrolského špeku
 

St. Michaele Eppan Pinot Bianco Sanct Valentin- BV                         

Kuřecí prso Suprême s hříbkovou smetanovou omáčkou a restovanými špetzlemi
 

Berlucchi –  Cuvée Imperiale Max Rosé –                                               
Chardonnay45%,Pinot Nero 50%,Pinot Bianco 5%

Malinový sorbet na slehnutí před hlavním jídlem.
 

Endrizzi Pinot Nero Riserva                                                                          

Telecí pečeně s vinnými hrozny a pečenou polentou

 Endrizzi – Masetto Nero I.G.T. – ČV                                                          
Merlot ,Cab.Sav. ,Lagrein,Teroldego

Pečený bok  „Sous vide“ ve vákuu s italským risottem a cibulovým konfetem
 

St. Michaele Eppan – Comtes D.O.C                                                       
Gewurtztraminer 70% Riesling 15% Sauvignon 15%

 

Jablkov županu s mascarpone krémem.
 
 
Cena menu včetně vín je 1 190,-
 

Vína bude možné koupit na místě za výrazně příznivé ceny!
 

S pozdravem
 

Petr Hanuš

Obchodní manager

La Fattoria – vína a destiláty s.r.o.

Jeseniova 56a, 130 00 Praha 3

mobil + 420 733 318 456

petr.hanus@lafattoria.cz
 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Řecko jak pro malé děcko

Omlouvám se všem za ejakulát emocí v předchozím článku. Nebyl určen ani tak široké čtenářské obci,jako spíše mně samotnému. Pokusím se teď zbaven nejhoršího podat pravdivý obraz o zajatci řeckého ostrova.  Co vlastně předcházelo mé cestě do Řecka a proč tady jsem?

Všechno začalo tím, že jsem něco ztratil v brněnské Avii. Patrně hlavu. Potom následoval další orgán a to bylo srdce. Ano, ano. Tak tak. Jde o srdeční záležitost. Doufal jsem, že jsem už dostatečně starý a rozumný abych se vyhnul extrémní citové a hormonální disbalanci.  Život mě opět něžně upozornil že jsem vedle jak ta jedle. Má vyvolená v té době laškovala s dlouhodobým studijním pobytem daleko za mořem, ale oba jsme to vypouštěli jako přebytečný vzduch z balónku, protože se zdálo, že čas není naším pánem. Postupně jsem prošel City Cafe Cosmopolit, plynule přešel do restaurace Como v hotelu Jalta ( příspěvek bude následovat ) a potom už se čas ohnul jak natažený luk a nám zůstaly jen společné Tažíny v Brně a pár dní na bezlepkové dietě v Jeseníku, než nás prudce vymrštil každého jinam.

Janoša je totiž bez lebková. Naklonit si ji proto jídlem není jen tak (-: Jak se datum jejího odjezdu blížilo, moje špatná nálada se prohlubovala a chvílemi jsem byl až NESNESITELNÝ!! Uvědomil jsem si, co všechno mi ji bude několik následujích měsíců připomínat a propadl jsem zběsilé touze ( u mně nijak neobvyklé )zabalit si dvoje trenýrky, nože a kartáček na zuby a někam prostě vypadnout. Věru jak se mi v té chvíli přinatrefila nabídka jet grilovat ryby na Sardínii!! Ale to bohužel nevyšlo. Nicméně vzápětí následovala nabídka ujmout se kuchyně v pizzerii Avli na řeckém ostrově Agistri. Řekl jsem si „Proč ne?“ a 29.6. odfrčel z Jalty rovnou do Řecka.

 

Že jsem se nijak zvlášť netěšil asi netřeba zdůrazňovat. O šťastném naplnění svých dnů, jsem měl vlastní  představu… Janoša odletěla pár dní na to směr Austrálie. Na proklatě dlouho.Takže jsem se nalodil v aténském Pyreu na Létajícího delfína a celou dobu se marně snažil( a marně se snažím dosud ) vypudit z hlavy alespoň na chvíli myšlenky na svou milou, na to jak se má, že zrovna spí zatímco můj den vrcholí a když jde spát já zrovna vstávám – tady léto v plném proudu, tam zimní sezóna… Janošíku? Dál už to opravdu nešlo, že? (-:

Jakmile jsem přistál na Agistri, první co mě popadlo za osrdí bylo super teplo, které jsem si zamiloval už od Tuniska.

Druhé bylo krásně modré moře a svěží vzduch natřískaný slanou vůní moře. Domy na Agistri jsou roztroušené po různu, ne nepodobné domům jinde ve Středomoří, kostky cukru s modrými okenicemi a dveřmi. Na ostrově jsou dvě větší střediska – města. Skala kde se momentálně nacházím a Milos. kde přistávají Létající delfíni. Všude jsou taverny, obchody se suvenýry, dlouhé pláže a plno řeckých turistů. Občas sem tam nějací Angličané, Švédi, Holanďani ( ti aby nechyběli že?) a Norové. To je moje nejlepší klientela.

Pizzeria Avli je rodinný podnik fungující už řadu let. Tak tři – čtyři roky jsem zatvrzele odmítal jet sem a vždycky jsem vyslal někoho za sebe. Tentokrát – tak trochu z trucu a bez většího nadšení jsem se tady octnul sám. Dlouhou dobu nebylo ani třeba měnit v Avli menu. Turistika je byznys ne kumšt. Nebylo třeba někoho tady omračovat nejnovějšími výstřelky a kreativitou. Taverny fungují na řecké klasice a Avli na normální pastě a dobré pizze.  Jenže doba se mění – naštěstí pro mně. Lidé si víc a víc rozmýšlejí za co nechat peníze v restauraci a co si odpustit. Nároky, ale i fundovanost strávníků stoupá stejně jako ceny základních surovin. Přišel čas na změnu.

Kostas Kirigianis je chlapík který postavil Avli a každou sezónu v ní už šest let dělá pizzu den co den. Je pracovitý a o svou rodinu se umí postarat. Ví, že co vydělá přes léto ho bude muset uživit po celý zbytek roku. Od prvního dne jsem vstřebával všechny informace o Agistri i přilehlé větší sestře  – ostrově Aegina. Na Aegině se dá pořídit lecos, je tam pošta a banky, ale hlavně ohromné sady pistácií kterými proslula. Agistri má poštovní schránku, jeden bankomat a je zelené, což se o zbytku ostrovů tak docela říct nedá. Lidé z Agistri (cca 100 stálých obyvatel) jsou proto na svůj ostrov hrdí.

Dostal jsem pokojík přímo vedle kuchyně a od prvního dne téměř neopouštěl dům a zahradu. Stále jsem jen lovil na netu Janušku, makal v kuchyni a třikrát se byl zkusmo vykoupat. Voda byla slaná…:-( Jednou jsem byl na Aegině a přivezl si jen balíček svého milovaného ceylonského čaje a koboloi – korále navlečené na šňůře jejichž účelem je zaměstnat prsty pokud zrovna nemáte do čeho. Výborně se s ním usíná, když počítám dny které mi zbývají než se vrátí… Z menu jsem ve spolupráci s Janou – Kostovou ženou, vyházel spoustu zbytečné pasty a jídla která se téměř neobjednávala a materiál jen zbytečně zabíral místo v kuchyni. Začaly se vařit denní speciály, ze kterých ty nejoblíbenější budou tvořit jádro nového menu. Dezerty jsou jen v denní nabídce, protože ve vedlejší cukrárno – pekárně máme silného konkurenta. Nicméně na sorbety a semifreddo lidé začali reagovat celkem pozitivně. O návštěvě taveren a místním pekaři vám povyprávím zase příště. Teď už dobrou noc a brzy zase ..načtenou!(-:

Rubriky: Rozinky a mandle | Štítky: | 3 komentáře

Carbonizace Řecka

Kdo tvrdil že Řekové žijí zdravě jen protože jim za domem roste super zelenina a všude kolem teče proudem temně zlatý olivový olej vonící po citrónech, lže a bude se smažit v pekle!! Řekové milují smetanu a slaninu, pokud možno jí budou zapíjet colou, nebo alespoň hrnkem teplého loje, či roztopeného sádla se šlehačkou. Tomu odpovídají i jejich figury a zdravotní stav. Mohli by Matičce Zemi a pánubohu milému líbat záď za to, že je obdařil mořem plným bohatství v podobě chobotnic, mušlí, kalamárů, a všelikých jiných potvor. Že jim na zahradách rostou citróny, fíky, mandle, pistácie a další věci pro které my musíme běhat do obchodů a kupovat je za těžký peníz. Jejich jogurt se musí téměř krájet nožem. A co si objedná řecká rodinka v restauraci? Když pominu všudypřítomný salát Choriatiky (řecký salát), dominují těstoviny se smetanou a slaninou. Jasně – Carbonara, neboli naše uhlířina. Ale nemusí to být jen Carbonara. Cokoliv co plave v tuku je prostě super. Nejlépe v půl druhé v noci. A navrch poctivá porce strouhaného levného sýra, obdoba našeho Eidamu – bratru tak 150 g na hlavu. Dobrou chuť. Komu by z toho nehráblo?

Když jsem poprvé upravil menu pro své nové zaměstnavatele, byl jsem opravdu poučen o pravé podobě řecké gastronomie. Ale ve své pýše jsem se domníval, že moje Melanzane alla parmagianna je prostě dostane! Ó, jak jsem byl mladý a naivní – jak by řekla moje teta Zůza. Řecko je krásné. A Řekům se daří dobře. Je to hlavně díky tomu, že mají moře a ze země jim doslova prýští samé dobré věci, kterými prosluli. Doby bájných Argonautů jsou tytam. Dnešní Řecko se dost podobá sousednímu Turecku. Super země pro turisty lačné koupání a povalování se na pláži. A stejně tak, jako česká kuchyně vlivem času a tzv. pokroku ztratila svou nejasnou původní tvář, kosmopolitní výtěr ze všech stran kulinárního světa neminul ani Řecko. Záměrně používám slovo výtěr. Restaurace jsou vpodstatě jeden fastfood vedle druhého, dlabe se gyros (neboli šawarma) ovšem z vepřového, frčí vepřové suvlaki (grilované maso na jehle) oboje napěchované do hutného a silného pita chleba s mastnými, tlustými smaženými hranolky, dvěma lžícemi kupované majonézy a trochou rajčat aby se neřeklo.

Vepřový gyros

Na co se u nás žehrá je tady prostě standart. Co se u nás pomalu a těžkopádně zavrhuje je tady numero uno na hitparádě cholesterolových zabijáků.  Ochutnal jsem tady super olivy, vynikající melitzano salata, kleftiko a skvělé ryby z grilu.

Jehněčí kleftiko

Ale nic co bych nepotkal aj jinde.

Pravá řecká musaka z taverny

A nejvíc nejhorší je, že Řekové jsou na to patřičně pyšní a absolutně si s tím nelámou hlavu. Měl jsem to štěstí, že pracuji obklopen Bulhary. Štěstí proto, že díky své podprůměrné znalosti ruštiny jsem začal docela chytat bulharštinu a díky tomu se tady domluvím. S Řeky anglicky. Ale Řeky potkávám jen cestou do supermarketu. Celý den pracuji v kuchyni obklopen Bulhary. No a?!? Celou dobu, kdy se věnuji kuchyni Balkánu, středomoří, kuchyni arabské a židovské a všem do kterých Orient natáhl své předlouhé prsty, shledávám že svět je malý. Komu patří baklawa? Kruci prdel, mě je to fuk. Dělá se všude. Je nejlepší arménská? Či turecká? V žádném případě!! Nejlepší je ta co se upeče správně a dobře. Řecká baklawa? Myslíte tu cihlu těsta velikosti Honzovy pohádkové buchty s mletými ořechy, nasáklou sladkým svarem do té míry, že z ní cestou odkapává a dělá z vás terč vosích švadron? Nebo arménskou která je placatá a vypadá že si na ní někdo nedopatřením sednul? Nejlepší na světě? My jsme ji naučili celý svět? HA!!Může baklawu dělat kdokoliv? No jasně, když to umí. Má na ní někdo patent? Rozhodně ne. Kdo ji umí? Každá druhá babka na Balkáně, v Turecku, snad i vŘecku (kdoví? Já ne…) ale taky v Persii, na Kavkaze a v Severní Africe. Když jsem se učil péct buchty, dostal jsem super recept z Německa a používám ho doteď. A nemám s tím problém. Věděli jste, že v Řecku se vaří řecká káva? Tak nebuďte zklamaní když dostanete tutéž kávu z džezvy jako v Turecku, na Balkáně, Kavkazu, středním východě…jen dobře nebo špatně připravenou, z lepší či horší kávy. A to je celé. Nikdo není lepší. Nerozhoduje nálepka ani vlajka. Jen přístup. Jsou lepší Turci než Řeci? JAK KTEŘÍ!! A to je asi tak všechno. Když Němci naučili Čínany vařit pivo, ani netušili na jakou konkurenci si zadělali. Když Francouzi kolonizovali Nový svět svou vinnou révou, neměli páru co je za pár let čeká za trable.

Připravil jsem v kuchyni „banica se sirene“, nebo bjurek, pitu…uf nevím co všechno by to mohlo být. Je to jako baklawa jen plněná sýrem feta. Těsto je stejné, skládá se do vrstev jako když jsem připravoval baklawu na PFF, jen uvnitř je sýr a nakonec se nezalévá sirupem. Kruci – škoda že jsem jí nestihnul vyfotit. Padnul by mýtus o tom, že musíte podobná jídla trénovat roky, být pokud možno ze země původu, zadělávat těsto jen za úplňku a mumlat přitom kletby v makedonštině :-D.

Chliab sa susam – domácí chleba se sezamem

Zahučela s airianem (je vám to povědomé?) a byl to bulharský národní svátek na Agistri. Všichni měli pusy samý drobek a bílé kníry od airiane a naráz jakobychom byli někde jinde a měli se na chvilku dobře. To je kouzlo jídla. Obyčejná magie. Ivan řekl, že to bylo jako by jedl banicu svojí babičky a já byl nejštastnější na světě. Druhý den jsem z přemíry radosti udělal džuveč. Ten jsem si stihnul vyfotit. :-) Když jsem třetí den upekl bulharský chleba a udělal sirene po šopski narazil jsem na zeď řeckého patriotismu. Nemám připravovat speciality pro personál. „Kruci šéfe!“ povídám-„Choriatiky vražené do pece a zapečené s vejcem přeci nejsou specialita“!

Djuveč právě vytažený z pece

Byla to dlouhá a nesouvislá debata, v níž začaly padat věty jako “ Já jsem Řek, a on je Bulhar…“ Já nejsem Bulhar, ale vím, stejně jako věděl Václav Marhoul když si mě sebou bral do Tuniska, že jídlo je fakt jako kouzlo. Dokáže probudit vzpomínky na domov, zlepšit náladu, a na čas vás smířit s tím, že nejste nadlouho doma, ale máte kus domova aspoň na talíři. A vím že ta umaštěná banica přibila Bulhary všechny společně k jednomu stolu a dokázali se dvě hodiny bavit o tom, jak jí dělaly jejich maminky a babičky. Vzdychali, obraceli oči k nebi a říkali“ Da, čuveče – život je krsiv…“:-) „Jóó, člověče – život je krásnej…“ Jsme v práci každý den, od dvanácti do pěti odpoledne a od sedmi do jedné v noci. Sedm dní v týdnu makáme na totální carbonizaci Řecka. Ale se svátky jídla je teď utrum, protože džuveč a banica nejsou řecká jídla. Jsou to speciality? Pochybuji!! Je baklawa specialita? Jasně že ne. Každý se jí může naučit. Může si jí upéct doma v dortové formě nebo v pekáči a věci na její přípravu vyjma růžové vody (záleží na tom jakou variantu zvolí) koupí na rohu v sámošce. Na protest proti řecké zvůli, za to co se stalo v Soluni a že nesnáším Carbonara, mluvím ode dneška bulharsky. Dokud nenarazím na nějakýho praštěnýho Bulhara, který bude kávě z džezvy říkat bulharská káva. :-) Tohle není článek. Promiňte. Jen blbej ventilek. Opravdu se mi tady až tak nelíbí. Příště to bude mít hlavu a patu. Snad…:-)

Rubriky: Rozinky a mandle | Štítky: , , , | 9 komentáře

Sefardská kuchyně v Mariánkách

Poslední měsíc se nakupilo docela hodně zajímavé práce. Kromě účinkování na Pražském Food Festivalu a chystané tažínové párty v brněnském Klubu cestovatelů to byla i prezentace židovské kuchyně v Mariánských Lázních.

Oslovil mě Michal Günsberger z pražské restaurace King Solomon, jestli bych s ním nejel na výlet do Mariánských Lázních. Protože už jsem dlouho nikde moudře nepromluvil  (ne snad že bych celou dobu mlčel…ale moudře…hmmm), řekl jsem si – proč ne? Zatímco Michal měl v Mariánských Lázních prezentovat aškenázskou gastronomii, tedy židovskou kuchyni na sever od Milána, já se měl ujmout „zbytku“ světa, tedy kuchyně sefardské. Aškenázskou kuchyň reprezentoval na Střední hotelové škole v Mariánkách tradičně šoulet s kiške, golden joich s macesovými knedlíčky, gefilte fiš, nakládaní sledi a charoset a cimes.

 Pro ty, kdo se v židovské kuchyni příliš neorientují  – šoulet je luxusní předchůdce tzv.kočičí svatby, neboli hrách a kroupy, české laskominy z hrachu a krup s česnekem, majoránkou a vepřovým sádlem. Tradiční šoulet se oproti tomu zakládá na husím sádle, nejvíc nejlepší je z velkých bílých fazolí a krup, podává se zapečený s husou nebo kachnou, vepřové obloukem obchází a někdy z něj voní čerstvý zázvor. Kiške jsou plněná jehněčí střívka. Tradičně se plnila moukou s husím sádlem (vpodstatě jíškou) a potom se vařila jako knedlík, nebo zapékala společně s šouletem. V King Solomon z toho udělali lahůdku naplněnou telecí fáší, sekanými jehněčími játry a srdcem. Mňam!! Kdo byl na PPF tak ví…Výborné jsou taky plněné husí krky.

Golden Joich je svatební polévka a je to silný a voňavý slepičí vývar s knedlíčky vyrobenými z macesové mouky. Dříve se do něj přidával šafrán aby byl skutečně „zlatý“.

 Gefilte fiš proběhl na www.cerstveryby.sk .  Jde o kapra vykuchaného od hřbetu, staženého z kůže, jeho maso se umleté s máčenými macesy, sekanými mandlemi a rozinkami plní zpět do kůže. Naplněný kapr se zformuje do původního tvaru a pomalu se vaří v rybí várce s černým pepřem. Podává se vychlazený a leštěný želatinou. Je sladký a pikantní. Dnes už se s tím nikdo nedělá, navíc tvar ryby lidem příliš připomíná rybu, takže jsou populárnější různé rolky, rolády a noky z mletého rybího masa.

  Charoset je nedílnou součástí sederové večeře a o té jsme se nedávno bavili. A cimes je prostě cimes. Takže z toho nedělejme cimes a nebuďte tak líní a vygůglete si to. Je to super slovo s mnoha zajímavými významy (-:

 No a na mně zbyly sefardské sladkosti. A to je dobře. Uvařit reprezentanta kuchyně která se rozprostírá od hranic Číny až po Portugalsko a zahrnuje Balkán, severní Afriku a jižní Evropu není žádná sranda.  Abych si to ulehčil, připravil jsem Corne de gazelle, tedy gazelí rohy, což je specialitka ze Severní Afriky nazývaná arabsky také sambousak bil loz a Hamanovy uši, což jak název napovídá je tradiční Purimová záležitost, která má ovšem mezinárodní rozměr a v perské kuchyni se připravuje pod názvem Sloní uši – gušefíl, stejně jako v afghánské. V Itálii to má zase jiný název na který si teď honem nemůžu vzpomenout, a jinde se mu ještě říká mafis.

Důvod proč o tom píšu, není, že bych se rád chlubil – i když to taky dělám. Ale slíbil jsem lehkomyslně obsluhujícímu personálu, složenému z několika krásných a mladých studentek hotelové školy, že recepty zveřejním, abych je nemusel psát každé zvlášť.

Když se další z krasavic ptala po receptu na Hamanovy uši, kamarádka jí oznámila :“ Slíbil, že to dá na web!“ A já zaslechl jen temnou odpověď:“…kdoví jestli…“

A tak jsem se hecnul, že to prostě napíšu.

Gazelí rohy jsem ochutnával v Tunisku. Byly hrozně sladké a těsto nebylo vytažené tak do tenka jak mohlo být. Pokud se vám nechce patlat se s těstem, zaběhněte do obchodu s orientálním zbožím (vy víte kam) a kupte si hotové těsto Yufka, nebo phyllo těsto. Pro ty kdo rádi experimentují, voilá!

500g hladké mouky

2 vejce

125 ml oleje

šťáva ze tří pomerančů

350 g mletých ořechů

200 g cukru

1 žloutek

vanilkový lusk

 Šťávu z pomerančů, vejce a olej ušlehejte dohromady a pomalu zašlehávejte mouku, dokud nevznikne měkké a pružné těsto. Nechte ho odpočinout zabalené v potravinové fólii a zatím se věnujte náplni. Umleté ořechy zalijte svarem z cukru a vody, který se používá pro většinu orientálních dezertů. Pokud nevíte co s prachama, prostě ořechy slepte medem a dochuťte mletou skořicí. Pokud nepotřebujete aby byl dezert košer, můžete přidat trochu másla!

Těsto si rozdělte na několik částí a na moukou posypaném stole je rozválejte do tenka. A teď pozor!! Stejné těsto se uplatňuje při výrobě baklawy. Těsto si opatrně přehoďte přes hřbety rukou a jemně, opatrně ale důsledně je vytahujte. Těsto na tažený závin se může vedle toho co uvidíte jít klíďo vyfotit! Bez větší námahy vytáhnete těsto tak, že přes něj budete moc pozorovat u sousedů na televizi dokument ze života mravenců!

 Vytažený plát si hoďte na stůl a rozkrájejte na čtverce. Potřete trochu olejem a do rohu dejte trochu ořechové náplně. A potom to hezky rolujte jako když děláte rohlík, od jednoho rohu napříč k druhému. Vrstvy musí být pěkně promazané olejem, aby se neslepily. Vzniklý rohlíček upečte při 160 stupních Celsia tak, aby se pokud možno nezbarvil dozlatova. Tzn. že jakmile začne chytat barvu – ven s ním!! Po vychladnutí je křehký a křupavý.

Pokud mohu doporučit, hotové gazelí rohy bych nemáčel v sirupu, ale pro evropské jazýčky bych je jen pocukroval moučkovým cukrem s vanilkou. Výborně se hodí jako Vánoční cukroví – vydrží velmi dlouho.

Zlobři mají vrstvy, cibule mají vrstvy a gazelí rohy by taky měli mít vrstvy :-)

Hamanovy uši

3 vejce

300 g hladké mouky

malý panák Amaretto nebo brandy

fritovací olej

skořicový cukr

Z mouky a vajec s alkoholem připravte těsto jako na nudle. Těsto vyválejte na pomoučeném vále tak do tenka, jako byste se chystali připravovat vlasové nudle. Z plátu rychle vykrájejte čtverce, které vprostřed zmáčkněte, jakobyste připravovali farfalle. Hotové „mašle“ smažte v oleji dozlatova a hned po okapání obalte skořicovým cukrem, nebo máčejte v cukrovém sirupu.

Jednoduché a účinné :-))  Zdravím holky z Mariánek!! Jsem zvědav na vaše Uši a Rohy!! Mějte se fanfánově, nevěřte pánům s kapsama plnýma bonbonů, pozor na klíšťata a naviděnou příště!!

Rubriky: Dezerty, Tradice | Štítky: , , | 4 komentáře