Bylo nebylo

Publikováno 7. 6. 2010 | Autor: rachad

  Škrtám v kalendáři a skeptikům a pomlouvačům musím říct, že ne všechny moje ostré pravé a ostré levé obraty jsou zapříčiněny mým neutuchajícím neklidem a věčnou nespokojeností. :-p

 Co všechno se nestalo? Co všechno se stalo?

 Je červen. Ve škole mám odbyté už všechny zkoušky, kromě angličtiny. Díky neuvěřitelné shovívavosti profesorky chemie dokonce i zkoušku z chemie. Dal jsem vale restauraci Borgo, nicméně 18. 6. budeme ještě s Michalem Prachařem, Ahmedem a všemi kamarády z Borga prezentovat menu v arabském stylu a myslím že to bude hezké. Borgo mi vytáhlo trn z paty, když jsem přijel do Brna. Chci touto cestou poděkovat všem, kteří tam zažívali moje náladičky, Romane, Véno, Přemete, Peťo, Ježku, Maloni, Evžene, Pepo, Luky, Martine a Ahmede…bylo mi s vámi dobře. Doufám, že tím to nekončí a ještě se sejdeme nad sklenicí vychlazeného byznysového kakaa… Díky taky Michalu Prachařovi za jeho trpělivost. :-) 

Zúčastnil jsem se Prague Food Festivalu. Jelikož to bylo za King Solomon restaurant, byl jsem tam jen v neděli. O úskalí práce těsně před a těsně po šábesu vám napíšu jindy. Počasí bylo vrtkavé ale i přesto jsem potkal dost kamarádů a známých. Byla to intenzívní neděle a je to na samostatné povídání. 

 Teď smutnou novinku. Alespoň pro mě. Pražské vedení Klubu cestovatelů, učinilo krok, o jehož efektivitě soukrkolomně pochlybuji a to, že stáhlo z vedení brněnského Klubu kamaráda Tashiho. Když pominu jaké nadšení své práci věnoval, jak erudovaně si vedl a kolik času a za jakých podmínek tam trávil…nebudu tady nahořkle a lítostivě sčítat jeho zásluhy. Každý kdo do Klubu chodil ví moc dobře o čem mluvím. Mít před hospodou téměř rok obrovskou díru do země, obehnanou pletivem a každý den od rána do večera poslouchat sbíječky není pro byznys to úplně nejlepší. Navzdory tomu, díky Tashimu stojí Klub cestovatelů mezi restauracemi kam se člověk nemusí stydět vzít i zahraniční návštěvu. Vždycky se k nám chovali mile, nic nebyl problém, Mohammedovo jídlo chutnalo skvěle a hlavně pro mě byl Klub cestovatelů azylem kde jsem se mohl učit, zajít na přednášku o Bagdádu, nebo dokonce pořádat vlastní. Takže se dostáváme k tomu, že ač nerad, musím zrušit plánované akce v Klubu cestovatelů. Risotto, ani aškenázská kuchyně nebudou. Důvody jsou hned dva. První jsem řádně rozepsal v předchozích řádcích – v Tashim jsem ztratil patrona pro pořádání podobných lumpáren v Brně. Druhým důvodem je také extrémně slabý zájem o obě dvě akce. Takže pro vás, kteří jste se přihlásili – neposílejte hlavně žádné peníze a pokud se budete chtít přeci jen sejít, myslím že bychom se mohli dohodnout a zajít se do Klubu rozloučit s Tashim nad šálkem kávy, či sklenkou piva (tedy jedem dle libosti :-)) a pokud se vám to hodí, tak se tam prostě můžeme potkat v neděli 20.6. Já tam půjdu na pivo a moc rád tam kohokoliv z vás potkám. A nakonec si můžeme pokecat i o aškenázské kuchyni i o risottu…

 A teď z veselejšího soudku. Už v zimě mě oslovila jedna věrná čtenářka, která patřila spolu se svým přítelem k prvním návštěvníkům Avie. Požádala mě, jestli bych se nezmocnil přípravy jejich svatební hostiny. Po nevelkém plánování, mnohém emailování a telefonování nakonec zavoněla svatební hostina v restauraci U Kastelána. (Tímto děkujeme za laskavé propůjčení kuchyně a kousku placu!!) Na tabuli jsme vybrali např. uzený jazyk s křenem, plněná rajčátka, domácí paštiku s brusinkami, slávky na víně, telecí ragout, grissini s prosciutto crudo, samozřejmě hovězí vývar s domácími nudlemi atd. Hostina byla jiná a zvláštní. Asi proto si mě snoubenci vybrali. Stejnou svatební hostinu jako mají ostatní by jinak dostali kdekoliv.

 My jsme společně zvolili přístup jako vystřižený z neočekávaného večírku od Tolkiena, z muminků, či Svérázu národního lovu. Prostě jsme na stůl donesli spoustu jídla, teplá jídla jsme měli hezky po ruce v šafingu a na stůl jsme nosili další a další jídlo. Připravoval jsem a obsluhoval spolu s Jánošíkem a Elzou. Cílem bylo (a myslím že se nám to vydařilo) aby si každý dal na co má chuť, až na to bude mít chuť, tolik kolik chce a kdykoliv chce, aby si všichni užívali plný stůl jídla a nikdo na nikoho nečekal. Prostě Hostina. Jediné co jsem musel vyřizovat, byly objednávky na slávky na víně, které jsem promptně vyřizoval v kuchyni za rohem.

 Specifikem svatby ještě bylo, že alkohol se omezoval nenásilně na víno a pivo a jinak frčely nealkoholické koktejly (nápad nevěsty a musím říct, že mě překvapila jeho úspěšnost). Dovolte abych touto cestou popřál novomanželům hodně štěstí, zdravé trpělivosti a lásky. Držím palce!! :-)

Tak to byl můj první červnový víkend.

 Od 9. 6. budu spolupracovat v Bio Zahradě na dalším jejím rozvoji. Zvu všechny pražské kamarády a příznivce na kafe do Bio Zahrady. Rád se s vámi zase uvidím. Zdržím se do 17. 6. protože 18. 6. už vařím arabské menu v Borgo a ještě večer trtám do Vyškova popřát plukovníku Klinovskému všechno nejlepší k narozeninám. No a v neděli se snad potkáme nezávazně a nekomerčně v Klubu cestovatelů… Jak vidíte, věci se dějí. Co a jak bude od července dál…zda ještě někdy budou nějaké semináře, to všechno ukáže čas. Já se s vámi prozatím loučím a odcházím drtit angličtinu. Krásný jaro lidi!! :-)     

Rubriky: Drby | 2 komentáře

Chléb kvašený chlebem a další kočičárny Rozinek a mandlí

Publikováno 10. 5. 2010 | Autor: rachad

V posledním a poměrně dávném příspěvku jsem vám slíbil, že napíšu více o pokusu s fermentovaným chlebem. To by byly resty. A nakonec co nás čeká?

Jak už jsem asi zmínil, pečeme v práci čerstvý chléb každý den. Aby to bylo zajímavější, přidáváme čas od času do chlebového těsta nějaké to překvapení, aby stálí hosté viděli jak nám na nich záleží. Nebo, jako v tomhle případě děláme chleba úplně jinak.  Třeba takhle…

Vyškrábl jsem z paměti pojem „altus brat“ neboli starý chléb. Vyšetřil jsem si kus staršího žitného chleba a vydrolil z něj střídku. Důkladně jsem ji namočil ve vlažné vodě, rozdělal na řídkou kaši a přidal trochu hladké pšeničné mouky. Nechal jsem směs při více než pokojové teplotě pár hodin pracovat – pár v tomto případě neznamená dvě, ale cca pět hodin. Potom jsem zadělal těsto. Používáme směs na tmavý chléb z karobu, žitné mouky, lněného semínka a otrub. Kdybychom dělali tmavý chléb ze směsi jako takové upekli bychom leda tak hroudu bláta, proto se míchá v poměru 1:3 (jeden díl tmavé celozrnné směsi a nejméně dva díly hladké pšeničné chlebové mouky) aby těsto bylo hezky pevné a pružné (lepek). V tomto případě jsem poměr nedodržel. „Altus bratu“ jsem použil tolik, že tvořil alespoň čtvrtinu celkového objemu těsta. Zbytek tvořila hladká pšeničná mouka cca 1/2 celkového objemu těsta a zbytek celozrnná směs ze žitné mouky. Těsto jsem zadělal řidší aby se kvasinky tolik nenadřeli až ho budou „zvedat“. Tuto nevzhlednou kaši jsem zakryl v míse potravinovou fólií a nechal při pokojové teplotě pracovat do druhého dne. Těsto jsem asi jen dvakrát promíchal, aby si kvasinky nemohli stěžovat na nedostatek čerstvého vzduchu. Až koncem druhého dne jsem mohl těsto ještě trochu zahustit hladkou moukou, znovu nechat nakynout a dát péct do forem. Samo o sobě by v bochníku nedrželo.

Jako vždycky jsem pracoval „na lenocha“ tedy intuitivně,  bez měření a vážení, s vírou že náš dobrý Pán mě nenechá zmrvit tolik materiálu a bude to nakonec k jídlu. Pekl se při 200 stupních Celsia cca 35 minut. Když chléb vypadl z forem, voněl po karamelu a kvasu, chutnal nakysle a byl tužší a hutný. Kdo ho ochutnal řekl…“Moskva“ :-)

Chutnal skvěle se škvarkovou pomazánkou, se zvěřinovou paštikou a brusinkami, kozím sýrem a červenou řepou.

Tip na příště: Altus brat dodá chlebu skvělou chuť, ale příště bych ke konci přidal kvasnice v běžném poměru a ulehčil tak práci kvasinkám s nakynutím tohoto těžšího těsta.

A na závěr ještě pár aktualit:

Nezapomeňte se při návštěvě Prague Food Festivalu přijít z a mnou podívat ke stánku King Solomon restaurant.

Přednáška, tentokrát o  klasické aškenázské  kuchyni  v Klubu cestovatelů se koná 9. 6. od 17hod. Nebudeme vařit, spíše jen povídat a ochutnávat. Pokud se zajímáte o židovskou tradici na talíři, posílejte přihlášky na adresu mhromas zavináč gmail tečka com  Vstupné na přednášku je 200,-Kč na osobu, v ceně je malá ochutnávka košer produktů a tři hodiny otázek a odpovědí, vyprávění a naslouchání…

Pokud nemáte co na práci 19. 6. a chcete si zkusit připravit italské risotto a ještě pár dalších jídel z rýže a podělit se o své zkušenosti, případně nějaké získat, přijďte do Klubu cestovatelů, kde bude od 14 hodin seminář na téma „Rýže“. Přihlášky můžete zasílat na výše uvedenou adresu, cena semináře je 800,- Kč na osobu, kapacita 10 osob. Jste vítáni!

Rubriky: Drby, Pekárna, Rozinky a mandle | Štítky: , | 1 komentář

Cimes

Publikováno 10. 5. 2010 | Autor: rachad

 

Mám zkouškové období a tak jsem si v rámci volna vyrazil na Pálavu abych navštívil Mikulov a především pak hotel Tanzberg o kterém jsem zaslechl, že se tam vaří židovská kuchyně. A takových restaurací tady moc nemáme.

Mikulov mi učaroval. Od pěkně zachovalé židovské čtvrti se synagogou, přes zámek až po krásný a rozlehlý židovský hřbitov po kterém jsme se toulali až dokud nezačaly zvonit klíče. Dozvěděli jsme se že zde působil rabi Jehuda Löw ben Bezalel, že židovská komunita tu měla silné zastoupení a že v hotelu Tanzberg, v budově bývalého moravského zemského rabinátu mají na jídelníčku klasická aškenázská jídla. Ochutnali jsme šoulet, cimes a rýžový cimes. Jídla přirozeně nebyla košer ale to by nemělo mít žádný vliv na jejich chuť a podobu. V šouletu byly použity drobné bílé fazole, kroupy a kousky kachního masa. Talíř byl po obvodu ozdoben trochu mdlou sekanou petrželkou. Šoulet byl trochu suchý, bylo patrné že fazole s kachnou nestrávili v troubě tolik času kolik by bylo třeba. Ale jinak chutnal dobře. S cimesem jsme si trochu naběhli. Jánošík má bezlepkovou a já znám cimes trochu jinak. Dostali jsme farfelky se švestkami, sypané skořicí. Chutnalo to výtečně, nicméně v tom byla mouka a Janka měla hlad, takže to padlo na moučník pro mně a na stůl frčel další cimes, tentokrát rýžový. To byl vpodstatě rýžový nákyp, chutnal ale neoslnil. Trochu mě překvapilo, že i něco takového jako cimes se dá vykládat tolika způsoby…

Janka se mě ptala jak znám cimes já, tak jsem zavzpomínal: já si pamatuji cimes jako sladkou a voňavou kombinaci masa a ovoce, Claudia Roden potom píše že jde o povšechný název pro sladké jídlo se zeleninou nebo masem. Řekl bych  je že je orientálního původu (usuzuji tak z použitého koření: skořice, nové koření a muškátový oříšek), a dám opět slovo C.R. která píše, že sefardští Židé se naučili jíst maso s ovocem v 10.století v Bagdádu, ve středověku se potom chuť Bagdádu objevila ve středověkém Německu.

Ruth Bondyová ve své knize Boží hody popisuje cimes jako kulaté plátky mrkve které symbolizují očekávání všeho dobrého – kulaté značí nekonečný cyklus a koloběh času, stejně tak jako hojnost (mince) a sladkost je příslibem lahodného roku. Sladký cimes se např. v Praze sestával z hrušek, mrkve a medu. Proto se tento cimes podával se začátkem Nového roku.

Asi nejtypičtější pro cimes je kombinace sušených švestek a hovězího masa ale známý je i cimes mrkvový a umím si představit dost dobře kdoulový nebo dýňový. Ve Státech prý do cimes přidávají batáty namísto brambor a dost dobře  lze přidat trochu červeného vína, mletého zázvoru a dosladit medem.  V Česku známe maso s ovocem dost dobře myslím, od husy s jablky až po kapra načerno.

Recept je vlastně dost jednoduchý, hovězí žebro nebo hrudí se dusí s cibulí, řádně opepřené a osolené podobně jako guláš, navíc dochucené celou skořicí, na tři strouhnutí muškátového oříšku, a špetkou mletého nového koření. Když nám maso pěkně změkne přidáme na kostky nakrájené brambory, trochu cukru, na kolečka nakrájenou mrkev a sušené švestky, které si ovšem předtím namáčím do sladkého červeného vína. Dodusíme vše doměkka a hopá! Cimes je na světě! Tak mě napadá, že docela dobrým reprezentantem cimesu by bylo i moje oblíbené hovězí na kávě… To co ale činí cimes zajímavým a známým je výklad slova cimes. Nechávám slovo veličině jidiš mistru Leo Rostenovi v knize „Jidiš pro ještě větší radost“:

z německého „zum essen“ – k jídlu

Původní význam: mísa míchané zeleniny a ovoce, například: mrkev, hrášek, sušené švestky,  brambory atd. Také to znamenalo koláč z kompotovaného ovoce. Jelikož příprava cimes byla složitá, pracná a celá ta míchanice vyžadovala dost času , význam slova se časem přenesl. Procedura, jež se nám zdá nekonečná, složitá -jakákoliv komplikovaná věc:“Prosímtě nedělej z toho cimes!“ (neopakuj to donekonečna, proč z toho děláš světový případ?), „To pro mne není žádný cimes“ (z toho mne už hlava nebolí) „Jakápak šlamastika? Pro mne je to docela normální cimes.“  A konečně: potíže, nesnáze, smůla. Nedávno byl v novinách inzerát: „Jakýpak s tím krám – nechte cimes nám!“

Rubriky: Maso, Tradice | Štítky: , | 3 komentáře

Lepší než život, hříšný chléb a vejce z mramoru

Publikováno 3. 4. 2010 | Autor: rachad

Štastné Velikonoce vám všem. Já nezapomněl. Jen jsem byl celý týden v práci :-( A nedá se říct, že bych se tam nudil.

Pamětliv toho, že Velikonoce jsou svátky vajec a zelené barvy jsem oprášil čínský předpis na mramorová vejce. To jen jako tip na pondělní stůl. Vejce uvařená natvrdo se ochladí, něžně ale důrazně naklepnou lžící a dají se vařit do barevného odvaru. O žlutou se postarala cibulová slupka, červenou zařídilo červené víno a zelená měla být původně ze špenátu, ale nebarvil nic moc, tak jsem mu trapně pomohl potravinářským barvivem. Nechal jsem vejce v barevných nálevech vařit několik minut a potom je v nálevu nechal vystydnout. Oloupaná vypadají hezky. V kombinaci s odlišně barevnými saláty a sójovou omáčkou jsou docela chutný předkrm.

Ale kromě půstu, který se snažím každoročně držet – celých čtyřicet dní a vždycky se týká něčeho jiného, buď si zakážu sladké, nebo kouření (můj největší osobní nešvar), maso, či televizi (je zajímavé jak se člověku začně svět jevit jinak, zřekne-li se něčeho na čem lpí…) jsem Velikonoce dost odbyl. Jen jsem Jance upekl ze směsi na bezlepkový mazanec velikonočního beránka. A při té příležitosti jsem zkusil pohankový chléb. Pohanka se rusky řekne grječka – název se prý odvozuje od Řecka, odkud měla pohanka na Krym a do Ruska přicestovat. Já si to pamatuji pro podobnost se slovem „hříšný“:-) . Vždycky, když jsem hledal recept na nějaký bezlepkový chléb, našel jsem jen další mutaci receptů opsaných z pytlíků s bezlepkovou směsí. Ale mě nebaví být pořád jen závislý na kupované směsi. Jsem stvoření hravé. Dokonce ani tady mi nepomohli a to prý za svůj recept na bezlepkový chléb vyhráli nějakou cenu… Jen tady jsem dodatečně našel tip. Ale to už byl můj hříšný chléb upečený snězený a …vy víte co. :-)

Takže já jsem využil toho, že jsem do práce na nové menu nakoupil docela dost pohankové mouky. Při čtení různých skladeb směsí jsem zjistil, že lepek bývá suplován nějakým škrobem – většinou v podobě rýžové mouky. Popadl jsem tedy hladkou pohankovou mouku (500g), smíchal ji se Solamylem (100g), přidal jsem jen lehce změklé máslo (125g – tedy půl kostky), 30g soli (tedy cca jednu polévkovou lžíci) a jedno droždí. Postupně jsem přidával vodu až vzniklo hezky vláčné, ale kompaktní těsto. Nedrží tvar tak jako těsta z klasických obilnin, rozdělil jsem jej tedy do litinových forem na toastový chléb a nechal pěkně pracovat. Asi po hodině a půl kynutí na teplém místě, jsem formy rovnou vrazil do horkovzdušné trouby zapnuté na 160 stupňů Celsia a pekl 25 minut. A ejhle!Hříšný chléb spatřil světlo světa. Měl překvapivě lepší konzistenci než některé směsi. Jen je dost pohankový :-D. Mimochodem na některých obalech píšou pěkné bláboly…

Když už jsem byl v tom pečení, učinil jsem ještě pokus s chlebem z chlebové kůrky. Jak to dopadlo vám napíšu příště. Snad jen malou ukázku…

Součástí Velikonoční tabule v době půstu jsou samozřejmě bezmasá jídla. Oprášil jsem tedy recept z izraelské kuchařky „Dining out in Israel“, kde byl recept na terinu z lilku, který jsem poprvé použil v Dahabu, ovšem jako teplé vegetariánské jídlo. Je to trochu pakárna, ale vypadá a chutná to moc dobře. Takže, napřed jsem vykuchal lilky a jejich slupky se slabou vrstvou dužiny jsem osmažil na oleji, aby změkly.

Všimněte si rafinovaného naříznutí slupky. To je finta z geometrie. Vypadá tak 2D povrch globusu :-) To aby slupka byla pěkně placatá a já jí mohl dát násilnit.

Jako další je na řadě spařený, anobrž blanšírovaný listový špenát. (Mezitím se v troubě pečou papriky).

Ty řapíky si raději dejte pryč. Nás už jen nebavilo buzerovat pomocnou Martu.

A upečené papriky notoricky známým způsobem nechám zapařit a oloupu téměř černou slupku. Voní a chutnají skvěle!

Každou vrstvu jsem nezapomněl osolit a opepřit. Ono to sice chutná skvěle ale to samo o sobě nestačí. No a protože nám tam ještě chybí něco do barvy, v originále tam byla feta, ale já použil mozzarelu.

Opět se musím omluvit za kvalitu fotek. Všechno z mobilu a bez úpravy, protože prostě není čas. Tak a teď už jen zbývá pořádně zarolovat a nechat propéct v troubě. Tedy spíš prohřát.

Sexy co? :-)

A abych ještě vysvětlil proč Lepší než život.  Takhle se jmenuje jeden díl seriálu Červený trpaslík. A taky druhý díl knihy. Kniha je pochopitelně lepší. Jde o to, že posádka Červeného trpaslíka se dostane dobrovolně do hry s názvem Lepší než život. Zatímco jejich těla jsou ve stavu spánku, či bezvědomí, všichni zatím prožívají to, po čem podvědomě nejvíc touží. Může to být vysněná idylka, stejně dobře jako solidní forma pekla na Zemi, protože člověk je tvor zvláštní a spousta z nás touží podvědomě a celkem nelogicky po utrpení (třeba Rimmer). Stává se živnou půdou pro sebelítost a sebemrskačství. A myslím, že to je asi nejhorší způsob sebevraždy. Utopit se v sebelítosti…

Takže zatímco posádka prožívá své sny, jejich těla pomalu umírají. Kryton (android navržený k čištění záchodů) se snaží Listera upozornit na to co se děje a laserem mu do předloktí vypálí vzkaz:

TY = LNŽ

( Lepší než život)

a na druhé předloktí

UMÍRÁŠ

Když se po posledním „chytáku“ hry, kde se Lister probouzí na lodi, kde jsou všechny ručníky suché, teplé a huňaté, ze sprchy vždycky teče voda tak akorát, v ledničce je džbán čerstvě vymačkané pomerančové šťávy a krajíc spadne padesátkrát za sebou namazanou stranou nahoru a dojde mu o co se jedná…tedy když se konečně vrátí zpátky, je sám, téměř mrtvý v pustém, nekonečném a opuštěném vesmíru. Živý. Život je někdy takový. Ale je to život. Ne Lepší než život.

Myslím že někteří lidé (včetně mě), by měli nosit tenhle vzkaz vypálený na svých předloktích, aby kdykoliv se jim nebude dařit a chleba spadne namazanou stranou dolů, věděli že jsou naživu. Že nejsou v žádné fikci. Ani ve snu, který je pomalu zabíjí. Že všechno je tak jak má být, když chleba spadne máslem dolů, ze sprchy teče studená voda a v ledničce je jen shnilé rajče a plechovka sardelek a vy zrovna nemáte otvírák. Protože tak to prostě někdy bývá. Protože jedině tak to všechno může dávat smysl…

Jsou Velikonoce. Svátek Zmrtvýchvstání. Takže vstávat lenoši!! :-)

To je pro tebe Bobe…

Rubriky: Bezlepkové, Pekárna, Zelenina, rýže, kuskus... | Štítky: , , | 6 komentáře

Salima třetí a čtvrtý den

Publikováno 28. 3. 2010 | Autor: rachad

 A pokračujeme dál.  Jak jsem slíbil, jsou tady podrobnosti o schématu našeho vaření na Salimě. Takže v první řadě – nakonec to ani žádné schéma nemělo. Prostě se pořád vařilo a když se objevila větší skupina lidí, na jednom robotu jsme prezentovali možnosti Cooking chefa. Pracovali jsme od rána od osmi, a končili jsme zhruba kolem páté odpoledne. Co bylo v repertoáru? Honza Brei, stojící před návštěvníky veletrhu úplně vpravo měl  na starosti : Caponata siciliana, domácí jablečnou hořčici, bramborovou kaši, vařený květák s holandskou omáčkou, piškotové těsto, brandádu z tresky, champagne sabayone, malinový sorbet a bramborové rösti. Nakonec bylo celkem jedno kdy a co udělá. Dělal i vajíčka k snídani, zeleninový krém a pohanku s hříbky (vynikající!) nebo na sladko.Jednou se shluklo více lidí a nechali se nalákat na ochutnávku a zaujalo je jaké věci mohou z Cooking chefa vypadnout, jindy jsme prostě museli chvíli čekat.

„Tak kdo teda bude dělat tu pohanku?“

Lukáš byl z nás tří zdaleka nejpopulárnější. Od rána si točil na chefovi pastu, vařil risotto frutti di mare a risotto porcini, plnil ravioli špenátem a ricottou nebo kombinoval pastu s mým ragout alla Bolognese a na nezájem si stěžovat rozhodně nemohl. Šéf DeLonghi si zamiloval jeho, ale hlavně jeho skvělé risotto. Když se nudil, vyšvihnul si jen tak na minutku polentu.

Zatímco se Lukáš usmívá a popíjí kávu, já pracuji. Tedy robot pracuje. Ale já se neusmívám…to je fuk.

Mě Riccardo doporučil jako speakera (tedy žvanila) což mi trochu komplikovalo vaření, protože někdy bylo trochu náročné diskutovat s návštěvníky na téma: rozdíly mezi Thermomixem a Cooking chefem, proč nemůžete dostat s robotem domů i Lukáše a kolik ta legrace (tedy Cooking chef) stojí. Nicméně jsem si velkoryse napsal do schématu falafel, hovězí na kávě, sýrové fondue, krém z cizrny, profiteroly (potažmo smažené kuličky z odpalovaného těsta), nakonec ale z mého kouzelného kotlíku vypadla i horká čokoláda, kuřecí casserol, ragout alla Bolognese, těsto na čapátí, čokoládová poleva na profiteroly a kuřecí korma. 

No, rozhodně to nebyla nuda. Robota si mohli vyzkoušet i samotní návštěvníci, kteří si za odměnu odnesli překvapivě skvělou kuchařku od Kenwoodu (mám tak jednu doma!:-)) a zástěru. Třetí den nás navštívil sám Riccardo, ale zdržel se jen chvilku. Nebylo těžké mu říct, že je radost dělat na něčem co opravdu funguje. Pochybuji ostatně, že by se Riccardo podepsal pod něco o čem by nebyl přesvědčen, že je kvalitní a spolehlivé. Btw. když už je řeč o Riccardovi. Ke každému koupenému kuchyňskému robotu mají zákazníci navrch kurz vaření s Riccardem v Pražském kulinárním institutu!

Jako další se zastavil u nás na stánku taky Míra Kotaška z Perfect Cateringu, pan Fiala, Dan Kolský z Mammacoffee , Tashi z Klubu cestovatelů (nazdárek kámo! :)) ale taky Aida, která mi říkala moc zajímavé věci o mléku z automatů, pár dalších kolegů z branže a potom samozřejmě zájemci z řad samotných vystavovatelů, od dam které vyrábějí pravé slovácké koláče, přes vývojáře z potravinářských provozů kteří potřebují silné roboty na testy v menším množství, cukráře,kuchaře, majitele menších restaurací atd. Proč právě tito. Cooking chef je totiž prost jakýchkoliv plastových převodů, je vyroben z kvalitní slitiny, šlehací metla oproti dřívějšku je vyrobena z dostatečně silného ocelového drátu, ovládání je tak prosté jako na levné mikrovlnné troubě, takže to splňuje většinu předpokladů pro práci v profi provozu, kde někteří kuchtíci dokážou slabikovat i vlastní jméno a při jeho psaní udělají i více než dvě hrubky. Takže si zkuste představit, jaké věci to umí v rukou těch kteří vědí jak!

Všimněte si jak Lukáš pracně vyrábí domácí penne. Já předstírám že něco dělám ačkoliv robot vaří za mě a Honza vaří (tedy robot) a přitom balí obsluhu vedle v kavárně, nebo co tam sakra dělá…

K Salimě už jen dlužno dodat, že jsme byli úplně odrovnaní z lidí kteří ani nepředstírali zájem o cokoliv jiného než jídlo zdarma, někdy nám udělali radost výměny ochutnávek (např. pálenky ze Spiše), někdy méně (třeba když jsme neměli čas dojít si pro zmrzku). Poslední den byl fakticky výprodej se vším všudy, kdy jsme my i naše hostesky nestačili zírat. To mi připomíná: Holky děkujeme!! A teď už snad abych dal na chvíli slovo Knize receptů pro Cooking chef… Napřed vám řeknu co umí a vy si potom sami udělejte obrázek jaké možnosti vaření s robotem Cooking chef nabízí…

Odpočítávání času nahoru nebo dolů. Časovač od 5 vteřin do 3 hodin.

Míchání s nastavitelnou rychlostí a intervaly (stálé, 2,5 otáčky/5 vteřin pauza nebo 2,5 otáčky/30 vteřin pauza)

Systém planetárního míchání(metla a ložisko se pohybují opačným směrem a stírají boky mísy)

Kotlík s kapacitou 6,7l. (při vaření se doporučuje naplnit max. do tří litrů). Materiál: kombinace hliníku a nerezové oceli.

Indukční ohřev s regulací teploty od 20 do 140 stupňů Celsia s přesností na dva stupně.

Bezpečnost – robot má několik bezpečnostních prvků, např.: při teplotě vyšší než 60 stupňů Celsia je maximální rychlost míchání na stupni I. Pokud vaříte a začnete něco dělat s foodprocesorem ,mixerém, nebo mlýnkem (odstraníte kryty) zazní alarm a robot zastaví indukci. Mechanismus je chráněn tepelným štítem bez něhož robot nezačne vařit. Kotlík má kryt který funguje při vaření jako poklička na hrnci, ale umožňuje přidávat do kotlíku nebo kontrolovat jídlo malým odklopným otvorem.

Příslušenství (ne všechno obsahuje základní balení): 5 míchacích nástrojů – hnětací hák, balónová metla, lopatka ve tvaru K, flexi metla, a vařící metla. Mixér, mlýnek na maso, nabíječka na klobásy, tvořítko na kibbeh (!), bubínkové struhadlo, kráječ a strouhač, foodprocesor, cedník a síto, lis na citrusy, odstředivka na šťávu, zmrzlinovač, pasta fresca, strojek na ploché těstoviny, mlýnek na bylinky a koření, mlýnek na obilí (mák), napařovací košík, elektronická váha, stěrka, cukrářská karta atd…

Každá z těch věcí je super sama o sobě, natož když k ní máte silný motor. Navíc mě úplně dostaly recepty na domácí gnocchi, biriani, clafoutis, beurre blanc, makronky a madlenky, Sacher a Pavlova, domácí párky, Gougere!!, zmrzlina kulfi a další. 

Takže s laskavým dovolením firmy Kenwood předkládám recept na mrkvový koláč a tip na super zavařeninu se sevillských pomerančů.

Mrkvový koláč

300 g očištěné mrkve

250 g změklého másla

230 g světle hnědého cukru muscovado

4 vejce rozdělená na bílky a žloutky

lžíce pomerančové šťávy

nastrouhaná kůra z jednoho pomeranče

175g hladké mouky s práškem do pečiva (haha, autor asi nebude odsud)

1 čajová lžička kypřícího prášku

1 čajová lžička strouhaného muškátového oříšku

50g mletých mandlí

120g nasekaných vlašských ořechů


  S použitím bubínkového struhadla, nebo foodprocesoru nastrouháte mrkev. V kotlíku našleháte máslo s cukrem, dokud směs nebude lehká a nadýchaná. Přidejte pomerančovou šťávu a kůru a přimíchejte žloutky.

 Přidejte „suchou“směs, tedy mouku s kypřícím práškem a muškátovým oříškem, mleté mandle a strouhané ořechy a zamíchejte s nastrouhanou mrkví.

Zvlášť vyšlehejte bílky na tuhý sníh, zlehka vmíchejte do těsta a pečte v máslem vymazané a moukou vysypané formě při teplotě 180 stupňů Celsia. Nenechejte koláč příliš zhnědnout ( můžete jej přikrýt pečícím papírem) ale ověřtě si špejlí že je hotov (po zapíchnutí a vytažení z těsta zůstane suchá). 

 Tip na servis je s mascarpone, citrónovou šťávou a cukrem a ozdobený  ořechy.

 

Zavařenina z pomerančů

400 g chemicky neošetřených sevillských pomerančů

šťáva z jednoho chemicky neošetřeného citrónu

750 ml vody

750 g cukru

  Vymačkejte šťávu z pomerančů a slupku nakrájejte  na tenké nudličky. Jadérka a blánu zavažte do mušelínového váčku.

Šťávu z pomerančů spolu s kůrou dejte vařit, přidejte váček s jadérky, šťávu z citrónu a vodu.

Vařte dokud se vám obsah nesníží o polovinu…to je cca 1,5 hodiny až 2 hodiny.

Vyjměte váček a vymačkejte z něj šťávu, která obsahuje potřebný pektin.

Přidejte cukr a při teplotě 105 stupňů Celsia vařte dál, dokud zavařenina nedosáhne bodu tuhnutí.

Voní a chutná skvěle!! Zatím ahoj!

Rubriky: Nezařazené | 3 komentáře