Letos se se svatbami roztrhl pytel. Nejspíš si všechny moje kamarádky z mládí řekly, že už je nejvyšší čas do toho praštit a vzpomněli si na mě. Ne proto aby mě prohlásily za toho pravého a jediného s kým by sdíleli převážne zlé a občas dobré, ale protože jsem kuchař a ne právě fajnovka.
Obdržel jsem tedy plánek cesty do Votic, peníze na nákup a pravomoc dělat si téměř co budu chtít. Tomu co potom následovalo se prý říká performance. Při mojí práci musíte trochu plánovat, a pokud nejste dobří v naplňování cílů a dodržování plánů, nezbývá jiná cesta než umět si poradit a převelice se hodí schopnost improvizovat. I v tomhle ohledu mám ještě hodně co dohánět. Ve čtvrtek jsem tedy nakoupil maso, zeleninu a nějaké drobnosti které by se mohly hodit a o kterých ještě bude řeč. A co bylo původně v plánu?
Na statku ve Voticích se mělo sejít přes sto lidí, průběžně počty klesly až na osmdesát a v průběhu příprav potom vystoupaly na minimálně stodvacet, obávám se ale, že to co po obřadu následovalo muselo zvládnout ještě o něco více lidí. Nejméně třetina z nich byli vegetariáni, mladé a půvabné dámy koketující s alternativou, divadlem a uměním vůbec. Tomu bylo třeba přizpůsobit nabídku. Rád bych ještě řekl, že si od srdce vážím lidí kteří ví co chtějí a když jde o jejich svatbu, dělají vlastní rozhodnutí a umí si jí prostě udělat hezkou bez ohledu na všechny sny a přání maminek a babiček. Protože tatínkové a dědečci se většinou spokojí s pořádnou pijatikou po akci samotné. Napřed to vypadalo, že na svatbě budu zastupovat alternativu a chystat vegetariánská jídla a některé ze svých specialit. Jenže odpadl avizovaný čuník a musel jsem svoje plány malinko poopravit.
Plán tedy byl, odrazit první vlnu hladových hostů velikánským hrncem bramboračky – to pro případné vegetariány a bezlepkáře a o něco menším bográcsem s gulášem. K tomu domácí kváskový chléb. Jako alternativa pro vegetariány plněný zelný list golubce a plněné papriky. A zatímco budou hosté tišit největší hlad, budu si je pomalinku ladit na další dobroty jako salát Taboulah, poctivý, se spoustou petrželky, velkou mísu hummusu, babaghanouge ,velikánskou mísu míchaného zeleninového salátu a o něco menší mísu salátu Coleslaw. Aby bylo na zub i něco sladkého, sehnal jsem celkem lacino pět kilo jahod a upekl bublaninu, a během následujícího večírku se měly podávat vdolky s tvarohem a hruškovými povidly. Na večer byla nachystána grilovačka a smažený falafel. Člověk míní, dav mění.
Vynechal jsem hovězí maso, které bylo na rozpočet příliš drahé a koupil velký flák bůčku, celou plec, pražskou šunku (celou kýtu), deset kuřat a kousek slaniny. Půlku auta zabrala zelenina, zbytek olej, mouka a koření. Sebou jsem vezl dva stoly, gril na plyn, rošty na oheň, třicetilitrový bogrács, stoličku na vaření a sprchový kout. A pochopitelně psa. Nevěsta nachystala čtyři kila kvásku na chleba.
Ve Voticích jsem se moc neuvedl. Nebudu to moc rozmazávat. Byla to slušná rodina a já jim na oplátku podřízl kozu abych měl víc masa pro hosty, jejich psa jsem probil proudem z elektrického ohradníku, shodil jsem květináč, ztratil pár kousků nádobí a trousil vajgly. To je jen výběr z toho co všechno se mi podařilo. V pátek byl den velkého chystání. Zadělal jsem na chleba z deseti kil mouky, Nakrájel celý vepřový bok a asi tunu cibule, česneku a další zeleniny kterou jsem měl potřebovat. Nachystali jsme s pomocníky (sám bych se asi zbláznil – bylo toho opravdu hodně)salát Coleslaw, Tabouleh, hummus a babaghanouge. Makali jsme všichni asi do dvou do noci abychom měli na ráno nějakýho strýčka. To už jsem začal být trochu uondán. V pátek večer jsem uvařil guláš. Vzhledem k tomu, že jsem měl k dispozici prase, vsadil jsem na sikulský guláš. Do guláše padl celý bůček, okrojky z plece – ta šla na gril a asi osm vepřových kolen. Zahustil jsem ho půl kyblíkem brambor a až v sobotu tři litry kysaného zelí i s lákem. Na bramboračku padly dvě kila hříbků a asi tři kila žampiónů, pytel brambor a asi osm kilo kořenové zeleniny. Bramboračky bylo něco kolem padesáti litrů. V sobotu ráno nastal čas pečení chleba. Těsto z předchozího dne krásně vykynulo, takže jsem mohl rozdělat oheň. Chyba, za kterou jsem záhy zaplatil, byla použít uhlí. Uhlí má tu úžasnou vlastnost že žhne. Tahle vlastnost není na místě, když máte na ohništi dvě šamotové desky s chlebem, přikryté sprchovým koutem. Uhlí naštěstí záhy odhořelo a dál jsem topil jen dřevem a chleba byl malinko uzený i když odtokový otvor fungoval zároveň jako kouřovod. Chleba se málo pekl shora, zato se notně připálil zespoda (to díky uhlí). Od půlky pečení už to šlo jak po másle, takže se dá říct že mám natrénované performance pečení chleba na Open PlantAge v Hradci
Ještě rychle přihodit kýtu pražské šunky na rošt k ohni, sestavit stoly a už jsme jen čekali na hosty. A zatímco jsme čekali, v dáli zahřmělo, zvedl se vítr a my už měli sotva půl hodiny na to všechno přesunout pod přístřešek a rychle se přeskupit. Během chvilky vtrhla horda. Bramboračku všichni přešli jako krajinu, sikulský guláš upoutal pozornost jen části svatebčanů, zato se přede mnou u bufetu naráz objevila drtivá přesila hostů, významně šustících papírovými talíři. Uzená šunka je prostě magnet. I přesto že jsem se snažil odvést pozornost hostů směrem k bublajícím kotlům, můj záložní bufet byl kompletně vypleněn během několika desítek minut. Odpor byl zbytečný…Chleba zmizel jak mávnutím kouzelného proutku a já šel ze zbytku kvásku a s pomocí droždí zadělat na dalších šest bochníků. Večer už plynul celkem svižně. Zmizel sikulský guláš, bramboračky zbylo asi dvacet litrů, já se jal šoulet vdolky. Kolem desáté už na seznamu zbýval jen gril a falafel. V sále se hrálo divadlo, potom se debužírovalo kuře a čuník na grilu. Když jsem smažil falafel v sále se pařilo za zvuků hudby a já měl dost. Mohlo by se zdát že porazit kozu nebyl právě nejlepší nápad. Není to ideální maso na gril, ale naložení do strouhané cibule, koření, sekaných zelených natí a jogurtu ji jakoby předurčilo k dušenému skopovému karí. Všem chutnalo to nemohu říct, ale příště by to chtělo přeci jen trochu lepší organizaci práce a nějakou tu pomocnou ruku navíc. Ve dvou jsme to dali jen tak tak a musím tady poděkovat celé rodině, která svatbu hostila za vydatnou pomoc, neuvěřitelnou trpělivost a mírnost v jednání tváří v tvář svatební apokalypse. :-D
Takže Šimono a Dane, Báro, Anežko, Adélo, Matouši a Michale a hlavně a především Janko moje, děkuju za vydatnou pomoc!! A Leničko a Jakube – mazl tov!! Hodně štěstí, spoustu dětí, lásku, prachy a všechny ty další věci které patří k spokojenému životu v páru.
