Moje neuvěřitelné nadání šlápnout do průseru opět slavilo triumf, ale k tomu se vrátím asi ještě později. Problémy pražských coffee maniaků prostě musí na chvíli ustoupit mojí opravdové práci.
Naplánoval jsem turné, napjaté jak houslová struna. Jeho začátek by se snad dal datovat na 27.6. kdy jsem nakupoval a chystal všechno nezbytné na Jeruzalém v Pustovětech. V pátek 28.6. jsem ještě v poklusu vyřizoval všechno nezbytné, nakupoval ve Farahu na seminář a vyrazil jsem směr Jesenice, kde na mě čekalo mněhně pro páteční večer.
Sešla se výborná parta, dělali jsme jako čerti abychom stihli do pátečního soumraku všechno připravit. Všichni se oháněli jen co se patří. Pekly lafah, sekali jehněčí na porce, míchali saláty a vůkol klid a mír. Společná večeře už byla jen nádhernou korunovací celého pátku a nastolila klid a pohodu. Přečkali jsme v Pustovětěch klidem naplněný šábes a já mohl v neděli ráno vyrazit vstříc dalším výzvám, sekání hlav drakům, cestám přes devatery lesy a devatery hory, hledání opuštěných zámků a potyčkám s černokněžníky.
Tím vším se zdál být catering VIP pro zahraniční kapely na Rock for people. Každý catering je vpodstatě dobrodružství. Je na vaší schopnosti improvizace jak se vypořádáte s výpadky proudu, absencí vody, chatrnými podmínkami pro spaní, kdy polštářem je vám prázdná přepravka, peřinou hvězdné nebe a ukolébavkou únava a syčení plynových hořáků na kterých bublají základy na další den.
Nechci se tady nějak rozvlekle rozpovídávat o všem co nás na RFP potkalo, co se podařilo na výbornou a kde nám to pokulhávalo. Pro mě byla nejsilnějším zážitkem z celého RFP práce mého týmu. Sešlo se nás dvanáct. Čtyři hostesky a osm kuchařů. Předposlední den ještě dorazily dvě posily ale to už víc jak polovina týmu mířila domů. Z osmi členů posádky kuchyně byla jedna paní na nádobí (Cibule), a zbytek kuchaři. Z toho tři kluci včetně mě a zbytek samý holky. A právě o tom chci mluvit. Jestli někdy někdo tvrdil že ženský v kuchyni nezvládají fyzickou námahu spojenou s velkým stresem, dovoluji si oponovat. To co tam holky předvedly, byl neuvěřitelný výkon. Vhánělo mi až slzy do očí, když jsem viděl Ludánka jak ve stavu vyčerpání BĚHÁ po kuchyni a rozdává povely na všechny strany, s nožem v jedné a pinzetou v druhé ruce a stará se o to aby sekce VIP byla krásná a plná. Janu, které neuvěřitelně natekly nohy po tom co tři dny stála na pastě a byla stále v pohotovosti a když už si mohla jít na chvíli lehnout, přišla zpátky do kuchyně pomáhat ostatním. Cibule, která navzdory tvrdým polním podmínkám stála u dřezu od sedmi ráno do dvou do noci a v okruhu tří metrů kolem ní se dalo jíst i ze země. Takhle pracovala každý den od neděle večer do pátku odpoledne a VYDRŽELA TO!! Lucka, zajišťovala snídaně (přes stovku denně) a dělala mi runnera na „závodce“, tedy VIP baru pro českou produkci, pro kterou jsem vařil každý den od 400 do 800 porcí jídla. David stál na sushi a Lukáš na grilu – když nestáli tam, stáli v kuchyni a dělali si přípravu. Denisa dělala prostě všechno co bylo potřeba. Prala pytle brambor, krájela metrák kližky na guláš, uklízela box a pomáhala všude kde a jak jen mohla. To co jsem zažil v kuchyni s posádkou složenou z korzárů ze všech koutů republiky nemohlo překonat vystoupení ani „30 seconds to Mars“ ani Karla Gotta, ve vší úctě k nim. Nikdo z nás se samozřejmě nedostal z kuchyně dál než na toiku. S výjimkou jedné hostesky, kterou jsem poprosil aby o tom hlavně nemluvila v kuchyni před ostatníma. Už takhle byla někdy nálada napjatá až k prasknutí. Ještě jednou děkuju všem, na tohle asi nikdy nezapomenu
Už i proto, že když už jsem v pátek balil a na místě zůstala jen Lůďa se dvěma pomocnýma a já se chystal na druhý den na ranní porážku jehňat, zazvonil mi telefon, že se to na RFP celý rozsypalo a já musel ještě v noci jet z Tišnova zpátky do Hradce. V pátek večer byl prostě nečekaně nejvetší kšeft.
Průměrně jsem naspal dvě až tři hodiny denně, od pátku už se to nelepšilo. Ráno jsem jel zpátky do Tišnova pro jehňata.
