Když jsem v příspěvku Hlava XXII popisoval úpravu jehněčí hlavy, ani nevím jestli jsem zmínil příhodu s mozečkem, známou též jako mozkovou příhodu. Když totiž chcete využít jehněčí kořínek domrtě (a četl jsem teď někde, že se to zase nosí – říkal můj oblíbenec Roman Paulus a taky Honza Punčochář)jeho nedílnou součástí je i mozeček. Zpočátku jsem neváhal, protože na Sahaře platil jehněčí mozeček za delikatesu, potom jsem váhat začal, když jsem slyšel reakce některých spoluobčanů. kteří se nemístně obávali nemoci šílených jehňat a jakmile jsem se hlavy dobral, rozhodl jsem se že to zkusím sám na sobě. Jenže mi nikdo neřekl, že jehněčí hlava vařením ztvrdne jak neprůstřelná vesta Kevina Costnera a dostat se potom k mozečku v uvařené hlavě se podobá otvírání velmi ale velmi zatvrzelého trezoru. Takže se v paneláku nedaleko Kačerova ozývali zvuky ne nepodobné kácení deštného pralesa a po celé garsonce lítala uvařená hlava, v pravidelných intervalech odpalovaná sekáčkem na maso.
Až potom mi Kader z Farahu sdělil, že hlavinku je záhodno otvírat před vařením. To celkem dává smysl, protože jen tak můžete mozeček odblanit, hezky vykoupat a zbavit krve. Vypraný mozeček potom můžete vrazit do trochy vroucí vody, několik minut povařit a potom…
Vynikající je vařený mozeček podávaný jako součást mezze, nakrájený na kostky nebo plátky, politý voňavým, květinovým panenským olivovým olejem s několika kapkami citrónové šťávy a nasekanou hladkolistou petrželkou.
Stejně dobře můžete uplatnit jehněčí mozeček podobně jako tomu činí čeští řezníci v případě mozku prasečího. Tedy odblaněným mozečkem, zbaveným krve zahustit ragů z jehněčího kořínku ve stylu kammounea (něco jako jehněčí zabijačkový gulášek), nebo si ho udělat s vejcem, jako takovou rychlou delikatesu se špetkou muškátového oříšku, a sekanou natí petržele, koriandru nebo celeru. Mňam!!
A potom je tady krátká vzpomínka na krásný den v Brně s fundamentálními foodies, kteří se odhodlali vyhrnout si rukávy a místo aby se pokusili jehně dojit, tak ho pěkně stáhli a snědli od hlavy až po ocásek. Z mozečku, který byl velký asi jako ten můj, když mě paní profesorka Poláčková zkoušela z organické chemie, kyselin a solí, by se jen sotva dalo ukojit chutě osmi pěkně rozparáděných fanatiků nože a vařečky. Takže jsme zvolili metodu oblíbenou na celém světě, v situaci kdy máte z ničeho udělat něco. Totiž nastavit to vejcem a strouhankou, uplácat z toho krokety, obalit je v trojobalu který legrační falusoidní válečky opticky zvětší, (pokud některého z pánů napadne opticky zvětšovat něco jiného, upozorňuji, že hned potom přijde na řadu…)rozpálený olej si ozkoušet drobkem strouhanky, který při správné teplotě začne začne pěnit, bublat a tančit v rozpáleném oleji polku, mozkové kroketky nechat v oleji uplavat pár temp a jakmile čapnou bronz, nechat je maličko oschnout na papírovém ubrousku a podávat s něčím mastným, pikantním a plným choresterolu, jako je majonéza nebo tak něco. Jako koření jsme používali sedm druhů koření, sůl a čerstvě drcený pepř a moc dobře mozečku udělala jemně vonící sekaná zelená petržel hladkolistá.
Mozeček chutí zrovna neřve, je jemný a tak se nesmíte zlobit na strouhanku a vejce, že mu přihrávají natolik, že ho skoro není slyšet. Ještě jedna zásadní informace. Zatímco, když moje maminka chtěla abych jí nasekal…tedy půli vepřové hlavy na vovar, nevěděl jsem kudy do ní. Po kuchyni lítali sviňské zuby, ucho a lebka skřípala. Asi bych se to měl konečně naučit. Nicméně otevřít jehněčí hlavu mi problém nečiní. Stačí kopírovat lebeční švy a sekáčkem prásknout hnedle za uchem směrem k čelu. Viz obrázek. Jelikož jsem měl plné ruce práce a fotil velice málo, bez dovolení odkazuji na Zahnovu fotogalerii, pojatou velice decentně a lidsky, která tu šťastnou událost přibližuje. Mimochodem, jehněčí líčka ani nestojí za řeč, jsou o něco větší než padesátikoruna a každé slušně vychované jehně má jen dvě. Na tom jídlo pro čtyři postavíte jen těžko. Snad kdybyste vzali trochu strouhanky a vejce…?
