„V tomto okamžiku vchází neviditelná Královna Šábes a přináší každému drahocenný nebeský dar:ještě jednu, novou, sváteční duši. Pobožnost končí. Jsme opět v tomto světě. V řadě defilujeme před světcem a přejeme mu „dobrý šábes“!
Jak jsme všichni hladovi! – To dělá ta „druhá duše“ šábesová… Spěcháme do hostinců, abychom rychle pojedli a mohli se dostavit včas ke světcově tabuli. Na hlubokém nebi ukrajinské stepi planou už dávno hvězdy. Jsou veliké jako pomeranče.“
Jiří Langer „Devět bran“
„Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci.“
Jak jen přiblížit někomu, kdo nezažil šábes, co vlastně tenhle svátek, jeden z největších a nejvýznamějších židovských svátků znamená? Jen velice, velice těžko. Já sám, ač jsem byl schopen o šábesu mluvit a definovat ho, jsem musel suchopárný popis zrevidovat po čtyřech, různě prožitých šábesových večerech. Kdybych měl atmosféru šábesu přiblížit někomu, kdo vyrostl v křesťanské tradici, připomněl bych mu ten slavnostní pocit, který zažívá jednou v roce na Štědrý večer, ovšem za předpokladu že by přitom pařil jako Silvestra. Všechno co je něčím něčeho, ovšem ve skutečnosti není ničím ničeho jak trefně podotýká Lisa Simpsonová. Šábes, je jeden z největších svátků. Je dán už desaterem. Je to vůle Pána všeho. Je to projev úcty ke Stvoření. Takže pojďme si to dát hezky jedno po druhém.
Můj aškenázský šábes začíná v pátek dopoledne. Potřebuji nakoupit. Jsem sám, takže nemá smysl prát se s husou, nebo s celou rybou. Mám kuře, batáty, fazole, granátové jablko, kuřecí játra, nakládané okurky a vejce. Mám košer víno a svíčky. Není to žádná sranda, musím si nachystat jídlo až do sobotního večera. Musím upéct barchesy a nachystat si tři chody na večer.
A jedeme dál. Aby můj sváteční „stůl“ tedy kufr na nářadí zakrytý kobercem z Afriky s menorou, pohárem na kiduš a bohatou šábesovou hostinou byl co nejpestřejší, stáhnu z kuřete kůži a nachystám si gefilte hazel – plněný krk. Z kuřete vyříznu prsa, částečně posekám a částečně pomelu s kuřecími játry, spojím vejci, doplním rozdrceným macesem a sekanou petrželkou. Okořením drceným pepřem, trochou muškátového oříšku a osolím. Nádivku nacpu do kůže a stáhnu potravinovou fólií do pěkného válečku. Stehna z kuřete si nechám na pečení a kuřecí skelet na polévku. Skelet i stehna upeču s bobkovým listem, celým černým pepřem a celým novým kořením, přidám cibuli rozkrojenou napůl a kořenovou zeleninu vcelku. Když je zbytek kuřete upečený dozlatova, skelet a zeleninu s kořením přendám do hrnce, zaliji studenou vodou a nechám pomaloučku bublat abych měl voňavý a zlatavý vývar na šábesovou večeři. Batáty oloupané a nakrájené na kostky uvařím v osolené vodě doměkka a zamíchám s fazolemi z plechovky. Oboje vrazím smíchané do pekáčku pod kuřecí stehna a nechám v troubě krátce spojit. Ve vývaru ještě asi dvacet minut povařím plněný krk zabalený ve fólii a potom vyndám a nechám vychladnout. A je to. Na večer mám nachystaný plněný krk, který jen krátce opeču ze všech stran na oleji dozlatova. Vývar bude s nudlemi, zeleninou a masem obraným ze skeletu. Kuřecí stehna pečená s batáty a fazolemi. Zbývají jen sekaná játra – gehakte leber. U košer přípravy jater je třeba postupovat v souladu s pravidly kašrutu. Takže játra důkladně vypereme ve slané vodě a zprudka opečeme nad otevřeným ohněm. Na oleji osmažíme dozlatova nadrobno nakrájenou cibulku, přidáme játra a hezky pomalu opékáme. Opepříme a osolíme, přidáme dva rozetřené stroužky česneku a až jsou játra hotová, necháme je krátce vychladnout. Na prkénku je nasekáme hezky nadrobno a pokud je chcete mít fakt dobrý, přidejte malou lžičku dobré hořčice, na drobné kostičky nakrájenou nakládanou okurku a vejce natvrdo. Jako dezert budou zrnka granátového jablka posypaná cukrem a zastříknutá vodou z pomerančových květů.
Jsou tři hodiny odpoledne. Do začátku šábesu zbývá jen málo. Je listopad a stmívá se brzy. Dát ovcím seno a vodu. Osmnáct minut před setměním je čas vypnout telefon, počítač, odložit peníze a zapomenout na všechnu práci, starosti a světské myšlenky. Ještě rychle naládovat kamna, aby jídlo vydrželo aspoň vlažné v téhle kuče a abych přes noc nemrzl. A to už se stmívá. Když jsem doma sám, mohu i já dnes zastat roli hospodyně která má pronést požehnání nad plameny svící, potom nalít víno, odříkat kiduš a oddělit kus chaly. Šábes je – magický. Najednou jakobyste nebyli na tomto světě plném shonu a starostí. Jakoby se čas zastavil a vy dostali šanci ochutnat ráj. Žádné peníze, žádná práce, nemůžete si rozsvítit, řídit auto, přenášet věci, vařit, studovat ani pracovat. Je třicetdevět zakázaných činností. A do sobotního večera tolik času. Takže se jen povaluji a dávám si do nosu. Mám teplé jídlo, tři chody a víno k tomu! A nestojím u toho. Šábes je krásný! I když jsem sám. V sobotu ráno posnídám chalu a sekaná játra, vlažný čaj se skořicí. Šábes končí v sobotu při setmění a je to jako vracet se z dovolené. Funguje to.
Rytmus pracovních dnů a diktát šábesu dal vzniknout tradici šábesových hrnců. Jídlo se chystalo už ve čtvrtek, bylo třeba namočit fazole, oškubat a vykuchat husu, nachystat těsto na chalu. V pátek už muselo být hotovo a jediné místo kde mohl šábesový oběd dožít v teple sobotního oběda, byla obecní pec v pekárně, která chladla pomalu až do sobotního odpoledne, když se do ní přestalo v pátek přikládat. Hrnec se utěsnil chlebovým těstem (aby snad pekařského učně nenapadlo ochutnávat) a hrnec se označil, aby každá rodina dostala ten svůj. Bylo tradicí, chystat na páteční večeři rybu. Byla dostupná a byla parve. Podle tradice správný způsob porážky osvobozuje duši ze zvířecího těla, proto musí být bezvadně zbaveno krve, která je duší těla. A právě ryba je považována za jednu z nejnižších forem bytí na tomto světě. Ale šábes nemusí být jen tichý, skromný, až zádumčivý. Jeho mystika může propuknout hlasitě a se vší parádou jako jednou v Břehové ulici, kde šábes slavila ješiva ze Spojených států. Padesát mladých kluků jako buků umí pařit. Představte si tvrdé jádro fans, kteří slaví vítězství svého klubu. A představte si padesát skotačivých fanoušků Všemohoucího, jak skandují: ŠÁBES, ŠÁBES!! A zpívají šábesové písně, baští hummus a šoulet a nezřízeně pijí a zpívají a tančí, křepčí na stolech a objímají se. Protože právě vyhráli svůj kus ráje, šampionát víry. Tak tohle není ten zádumčivý šábes, tak jak ho znáte z filmů. To je prostě MEJDÁÁÁÁÁÁN! Takhle se fandí Všemohoucímu, i takhle může chutnat ráj. Jen těžko to všechno zvládnout, zařídit tak abyste ve chvíli kdy vyjdou první tři hvězdy, nemuseli nic přenášet, nebo zapalovat, nemuseli dělat nic jiného než nosit na stůl. Nemuseli nikam cestovat, nic rozsvěcovat a zapínat. Z toho musel mít rabín který dohlížel dost těžkou hlavu. Stát se může všelicos ale něco se stát prostě nesmí! Rabi nás trochu ustaraně pozoruje a přemýšlí jestli na nic nezapomněl. Jako každý správný rabi i on má svůj poplašný systém, který spustí ve chvíli kdy hrozí že by byl porušen Zákon. Termoporty s baštou jsou rozpálené, barchesy nachystané, láhve s vínem hezky po ruce. Řecký majitel podniku, který byl pronajat a vykošerován pro šábes všechno pozoruje s nedůvěrou a obavami. Židé umí pařit. Dokonce tak, že to vyvede z míry i Řeky.
pokračování příště…
