…Do večera už se nic zvláštního nepřihodilo.Po večeři jsem si ostříhal hlavu a po vyjímečně malé kloktáži jsem se oblíknul a vyrazil strávit noc v zákopech.V noci jsou zákopy místo dost skličující.Všude je naprostá tma a ticho.Dnes zůstala většina hvězd skrytá za mraky.Když jsem sestoupil do zákopů,moje fantazie začala pracovat naplno a kdyby na mě v tu chvíli někdo juknul ze střílny,nebo z krytu,pravděpodobně bych v tu chvíli bídně skapal na infarkt.Ustlal jsem si trochu nepohodlně na bednách od munice,protože jediné z čeho bych opravdu měl mít strach jsou škorpioni.V tom tichu bylo slyšet jen škrabání nožek velkých černých brouků,kteří se tady hojně vyskytují.Jsou pravidelnými hosty v našem stanu a říká se jim smrtníci,protože se rádi prohánějí po mršinách.Jinak jsou úplně neškodní a ne nepodobní přerostlému střevlíkovi.Kdykoliv jsem zavřel oči,viděl jsem černého škorpiona a jeho smrtonosnou prdelku významně otočenou dopředu.Jeho zásah je nebezpečnější než štípnutí bílého škorpiona,který nám včera napochodoval do stanu.Jejich přítomnost je o to nepříjemnější že jsou překvapivě rychlí.Doufám že moje lopata bude rychlejší při jejich případné návštěvě.Co může být smutnějšího než opuštěné zákopy?Když jsem se tady poprvé procházel s Maťem,svítilo slunce a já měl sebou kamaráda a spolu jsme obdivovali tu malou pevnost,palác krále krtků s valy a střílnami,každý další den kdy tu burácely výbuchy a praskaly výstřely z enfieldek a do toho pomalé štěkání brenu,jehož hlas mi vždycky připomněl stařičký dýchavičný traktor s jeho puf,puf,puf,puf…tady vlastně bylo veselo.Rozpálené kameny leštil vítr a zvedal prašné víry,na které jsme si už zvykli.Teď je ticho a tma.Vítr se prohání prázdnými tunely zákopů a mezi kamením tiše zpívá svou noční árii.Jak dávno vyhaslý krb,jako prázdná lebka,vychladlá rozestlaná postel rozlehlá a opuštěná jen s pytlem písku pod hlavou a několika smrtníky abych si nepřipadal tak sám.Brrr.Otevřený hrob je ten noční zákop a já v něm příliš čiperný na nebožtíka.Neposeda.Před půlnocí vítr rozehnal mraky a já měl najednou postel s nebesy hodnou krále Tebagy.Na východě se objevil velký žlutý kus sýra.nedbale zabalený do ubrousku šedých mraků.To se na blázna ležícího v díře po zubu,v čelistech Djebelu přišel podívat Saharský měsíc,noční hlídač spících stád skopců ve vádí a lampička těch co se jim ještě o půlnoci nechce spát.S hrnkem čaje a dekou bych měl snad víc pohodlí.Ale zima není a opodál spustil svůj koncert cvrček,který zřejmě jen čekal až pan Měsíc-mistr osvětlovač laskavě započne své dílo.Nakonec to nebyl čaj a deka ale následky večerní čočkovky co rázem domácky provonělo mou dočasnou ložnici,nejzašší střílnu obestavěnou pytli s pískem a kamenným valem a spolu s krabičkou cigaret proměnilo v útulný příbytek, spoře ale dostatečně osvětlený měsícem.Pytle s pískem úżasně tlačily do zadnice,která reagovala v tu chvíli jediným přirozeným a dostupným způsobem a obohacovala tak ostrý vítr prohánějící se okolo i skrz valy.Tolik,tolik věcí se mi honilo hlavou…Ale usnout se mi nepodařilo.Ve tři hodiny ráno jsem to vzdal a šel si lehnout do stanu.Nad ránem se mi zdál zvláštní sen.Letěl jsem pouští na koni a pospíchal za svou umírající matkou(ovšem úplně jinou matkou než ve skutečnosti mám).Měl jsem strkanici na zastávce v oáze,protože se mě pokoušeli ošidit.Hrozně jsem spěchal a tak jsem nemohl patřičně reagovat.Dojel jsem do přístavu,krásného bílého města plného palem na břehu úžasně modrého moře a volal pod balkonem na svou matku.Ale byla už mrtvá.Dali mi chleba v krabici a řekli že to je vše co z ní zbylo.Tisknul jsem k sobě ten chleba a hořce ho oplakával.A ten sladký chleba ke mě promlouval matčiným hlasem a konejšil mě.Potom jsem spolknul svoje slzy,sedl na koně a jel zpátky do hor.Vítr mi osušil tvář a jak kůň uháněl krajinou,všechno okolo bylo rozmazané a minulost za mnou zmizela docela.Věděl jsem,že existuje už jen to co je vpředu.Za mnou nezůstalo nic.Začal jsem rozumět zvířatům v poušti a staly se mi bratry.…
