Marta peče chleba

“ Marto?“

„Jo, šéfe?“

„Neříkej mi šéfe. Ty jsi zase koukala na Pohlreicha viď? To bude drožďová pomazánka?“

“ To je chlap, coo? Ne šéfe. To je kvásek.“

„Chceš péct chleba?!“

“ Máme na ceduli napsáno, že pečeme domácí chleba. Tak zadělávám“

„Ty jsi ale šikulka… Nevadí, že se to nehýbe?“

„A to má?!“

„No, přijde na to. Jestli to mají být macesy s drožďovou příchutí tak to nevadí. Tys to osolila viď?

„Byla tam napsaná sůl. Tak jsem to osolila.“

„Ale Marti… Musíš číst nejen co a kolik ale taky jak! Když budeš vědět jak a proč, nebudeš potřebovat vědět tak přesně kolik. Tedy alespoň většinou…“

„A proč jsem to neměla solit?“

„Když mi jedna stará paní vysvětlovala jak se zachází s kváskem a droždím, vyprávěla mi, že kvasinky jsou jako malá hladová a choulostivá zvířátka. Mají ráda cukr, sůl je popálí. Když mají cukr a je jim teplo, nefouká na ně průvan…tak prostě…ehm…no…obcují… a potom se množí a rostou – vždycky říkala, že začnou bláznit. Takže dej jim najíst, ať jsou v teple, občas trochu čerstvého vzduchu, když mají vydýcháno a potom se jim daří“

„Co to jako je – obcují? Nějaký prasárny, žejo?“

„Přesně tak.“

„Hmmm…“

„Marto?“

„Eee, ano?“

„Na co zase myslíš?“

“ Na Edu…“

„Fajn, tak tohle vyhoď a zamíchej to znova. Zamíchej droždí s moukou a vlažnou vodou aby to bylo jako těsto na palačinky a vraž tam lžičku cukru.“

„Jo, šéfe!“

„A Marto?“

„Ano?“

„Žádnou sůl prosímtě!“

–

–

–

„Páni, krásně to voní!“

„No…jen se to nějak rozteklo…“

„Jak rozteklo? Marto!! Vždyť je to jak gramofonová deska!“

„To těsto bylo hrozně řídký.“

„Jak mohlo být řídký? Však jsem ti říkal, že máš dát na kilo mouky půl litr vody. Žádný máslo, ani olej, ani smetanu, nic! Jen kilo mouky a půl litr vody. Lžíci soli do mouky a ten kvásek. Kostku droždí na kilo mouky. Pořádně promasírovat a hodinu a půl si toho prostě nevšímat. Je to jednoduchý jak stavebnice Seva. Dá se to podělat na sto způsobů, ale zrovna takhle…?“

„Jenže já neměla tolik mouky.“

„?“

„No tak to bylo holt řídký, no.“

„A proč jsi teda neudělala toho těsta míň, když ti nestačila mouka? Myslim jako dodržet poměr, víš?“

„Jako zaměstnaneckej poměr?“

„Poměr vody a mouky ty jelito!!“

„Tak jak to bylo napsaný, tak jsem to zamíchala. Jen mi nestačila mouka, no.“

„Co máme napsaný na tý ceduli?“

„Venku? No, že máme domácí pekárnu.“

„A není lepší dát těm lidem prostě dobrej chleba i když není domácí? A dělat radši to na co stačíme?“

„Jéžiš, já nevím! Chtěli abych upekla domácí chleba tak jsem to prostě udělala!“

„To máš fuk. Je moc dobrej Marto. To půjde. Žádnej učenej z nebe nespad. Já to taky každou chvíli zvorám. Chleba chce prostě trpělivost a lásku. Čemu se směješ?“

„Ále, jen jsem si představila jak tam ty kvasinky to…,no ovcujou.“

„Na to tě užije, viď? Dej Edovi trochu cukru, zapni topení a můžete to trénovat! Jo a prosímtě, příště ten chleba nekrájej horkej jo?“