Já vám nevím, jestli už jsem se zmínil. Někdy asi před třemi týdny jsem se navzdory neutěšené situaci v Rozinkách (to jsou halt ty prázdniny) vydal do Itálie. Navzdory neznalosti jazyka ovšem s výjimkou objednávání v ristorante. Vyrazil jsem s malou společností ve čtvrtek večer a už v pátek ráno jsem šťastně překračoval italskou hranici. Namířeno jsme měli do Marche, tedy do rodiště mého bývalého šéfa z Aromi Riccarda Lucque. Těšil jsem se na moře, na nádherné kopce s městečky, hrady a kostely, olivy ascolana, ryby, sýry a víno… no prostě všechno to, co jsem se díky Riccardovi naučil zbožňovat.
Proč elegie? Protože jsem se musel vrátit. Protože vyjma několika fotek, jedné krásné concertiny a spousty krásných vzpomínek z mé italské cesty nezbylo nic. Protože mě Itálie jen tak pošimrala pod bradou. Protože něž se zase někam vydám, to bude trvat pěkně dlouho…
Nevím kde pořádně začít. Jestli psát o kávě u benzínky která překonávala téměř všechno co jsem dosud ochutnal tady u nás. A to nejsem kdovíjaký kafař. Jestli o nádheře Castelfidardo a Recanati a půvabu Jadranu, když máte dost silnou fantazii na to abyste si odmysleli spoustu turistů. Anebo jestli to rovnou všechno přeskočím a rovnýma nohama došlápnu na půdu Abruzza, kam jsem se dostal třetí den své cesty a kde jsem ochutnal Itálii v celé kráse a síle. Třetí den potom co jsem přešlápl hranice Itálie, jsem poprvé díky jednomu telefonu a jedné staré známosti zahlédl obří hřbet Gran Sasso a říct že jsem namířil čumák svého bílého vyzyvatele (tj. moje bílé dodávky abyste si hned nemysleli kdovíco) směrem na Abruzzo by bylo dost nadnesené. To proto, že cestou jsem musel překonat devatero kopců a devatero kruhových objezdů, přejet devatero řek a asi dvakrát tankovat. A až potom jsem zahlédl toho velikána.
Počasí bylo nádherné a cesta dlouhá. Bloudil jsem. Ale nakonec jsem našel cestu do města jehož jméno jsem laskavě zapomněl, nicméně to bylo poblíž Teramo jestli vás to nějak zajímá. Opakovat že na Itálii je krásné to jak Italové staví domy aby vypadali jako ty staré co tam už stojí, že my máme Český Krumlov a Karlštejn, ale tam je nádherné každé městečko s kostelem, katedrálou či menším hradem, že vaří italsky a mluví italsky a zdá se že z toho nemíní slevit, to by bylo jako nosit dříví do lesa. Celou cestu mě malinko trápilo, proč tam to jde tak samo a u nás neustále hledáme nějaké vzory, které bychom mohli napodobovat. Kdoví. To už je asi nějak v české povaze.
Náš milý průvodce G.F. který je zapáleným sběratelem lidové hudby v Abruzzo a sám hraje na heligónku, které se tady říká dubot (páč má nalevo jen dva knofle narozdíl od našich fňuken) byl skvělým průvodcem. A hned jak jsem se ho lámanou angličtinou optal na místní specialitu, jeho odpověď mi vyrazila dech.Tak proto jsem ujel takový lán cesty? A jeho odpověď se stala mou otázkou pro vás. Může mi někdo z vás říct co je asi specialitou v oblasti Teramo? Je mi jasný že mazáci hned začnou gůglit a já jsem žádostiv na co asi přijdou :-D
A hned jsem to šli prubnout do prvního hostince kde se skvěle vaří a to sice Azienda Agrituristica Zá Beata v Penna St.Andrea. Název Zá Beata se čte dzía Beata a znamená to volně přeloženo něco jako tetka Bětka. A já jen seděl a čučel. Na stole mi přistál papírový ubrus, vedle stolu majitel a jal se nabízet per huba, což je můj nejoblíbenější způsob. Žádný jídelák, žádné tabule. Pěkně osobně. A s povídáním. Tak moc toho totiž zase nebylo. Na start antipasti, domácí salámek, prosciutto crudo, kousek domácího pecorina s nakládanou zeleninou a samozřejmě ošatka chleba a láhev jiskrného a dobře chlazeného vína.
Než jsem se rozkoukal a žasl nad tím kde tohle všechno dostávám když u nás je to k dostání jen v lepších obchodech za nemalý peniz, valili do mně další zázraky. Talíř salátu, pečené jehně a jdeme na to!!
Jak už jsem konstatoval, víno je naprostá samozřejmost a říct si v obavě o řidičák o sklenici coly se rovná pokusu o sebevraždu. Takže jsem se poddal (velice rád) nové realitě :-)
A jelikož už je moc hodin, budu psát o hostině u tetky Bětky zase až zítra a dneska už půjdu spát, neboť brzy ráno vstávám a roztápím pec ve sklepě. Takže pa a zase zítra lidičky!!
Kdysi před lety jsem byl v restauraci v městě Ascoli Piceno a měl jsem tam výborné smažené plněné olivy.
Že by to byla místní specialita?
V Ascoli Piceno mají skvělé víno a olivy Ascolana plněné mletým masem, obalené a smažené jsou opravdu místní specialitou. Ale to není přesně to c omi vyrazilo dech :-)
Přestat psát v tak zajímavou chvíli je téměř neodpustitelné, topím se ve slinách :-) Itálii jsem navštívila v roce 2008 a zcela to změnilo můj pohled na gastronomii. O kávě na benzince bych mohla psát romány a stejně se mi vždy vybaví, jak si můj manžel v posledním autogrillu před hranicemi objednal 3 pressa a u každého zamáčkl slzu dojetí.Těším se na pokračování .
P.S. nevím,proč jsem si při té zmínce o roztápějící se peci ve sklepě vzpomněla na jednu českou pohádku o dvou dětech ……..
Tak mi to odpusťte :-) Nad kávou jsem zaplakal až v Německu kde jsem místo jednoho eura platil dvojnásobek za nejmenovaný komerční blaf. To bylo tvrdé procitnutí. Já nepeču děti ale na perník se chystám :-D