I když to na souk zrovna nepatří, svět se mi v posledních dnech smrsknul na několik odlaždičkovaných metrů čtverečních, kuchyně v Zavadilce. Vždycky, když už to vypadá, že se konečně dostanu na víc jak čtyři hodiny do postele, objeví se další výzva, silnější než únava, voňavější než moje sešlapané tenisky a lákavější než čistě převlečená postel (-:
Jednou z nich byla výzva, připravit typickou českou večeři pro třicet vinařů ze Severního Tyrolska. Tradiční českou večeři ( smažák, instantní nudle, nebo špagety s kečupem ), jsem okamžitě zavrhnul, i když by mi to značně zjednodušilo práci. Sáhnul jsem po babiččině Úlehlové – Tilschové a zvolil následující menu, pro partu hladových vinařů a jeden soudek plzeňské dvanáctky
Selská játrová paštika
Paprikový bůček
Sekaná
Uzená krkovice zapečená v chlebu se sušenými švestkami
Pučálka pražená na sádle s cukrem
Horké škvarky
Hovězí vývar s játrovými knedlíčky a nudlemi
Vařená květová špička s máslovými noky a třemi druhy omáček ( svíčková, houbová a smetanový křen )
Bramborový knedlík se švestkou plněnou praženou mandlí, strouhaným perníkem a mákem
Palačinkový dort
Tažený závin s tvarohem, jablky a višněmi
Každé z těch jídel nezní nijak neobvykle a nemělo by být ničím zvláštní. Rozhodl jsem se je ozvláštnit tím, že je udělám “ postaru “ a pokud možno dobře.
Přívlastek “ selská“ u paštiky, byl tak trochu alibismus, protože jsem věděl, že s vybavením které mám ( starý domácí mlýnek na maso, absence zkušeností a režon na udržování teplých jídel ) mi neposkytuje prostor pro nejlepší paštikářský výkon. Ale byla dobrá. Dvakrát najemno pomletá játra, polechtaná tyčovým mixérem na hladkou pastu, žloutky, syrové sádlo a pečený vepřový bok s hltem slivovice, řádně dokořeněnné, nafutrované do forem vyložených slaninou najemno nakrájenou ( samozřejmě nožem, nářezák chybí taktéž )-: ), sklidila úspěch, prezentovaný bleskurychlou likvidací.
Paprikový bůček je zaručený šlágr mojí maminky. Inspirovala se silným zážitkem s maďarským vepřovým lalokem, uvařeným v dochuceném vývaru úplně doměkka, a po vychladnutí důkladně opatlaným česnekovo – paprikovou pastou. Maminka na spojení používala olej, já použil domácí sádlo vyškvařené při výrobě škvarků. Nejednalo se ovšem o tučný vepřový lalok, ale hezký kousek bůčku…
Bůčku sekundovala na tácech sekaná, samozřejmě domácí ( jako všechno na této večeři ). Nechtěl jsem se ztrapňovat upozorňováním na fakt, že jídla připravil kuchař a ne nadnárodní korporace potravinářských chemiků ((-:
Sekaná nebyla vázána vejci ani moukou, postrádala strouhanku i cibuli. Dobře vypracovaná směs, patřičně namletá se spojí sama a po upečení nemusí být ani “ kudrnatá. Chuť dodala špička uzené krkovice a slanina pokrájená na malé kostičky. Kořenil jsem majoránkou, česnekem, čerstvě drceným pepřem, mletým kmínem a špetkou papriky…
Špalíčky uzené krkovice stačilo zabalit do chlebového těsta, které pomalu kynulo celou noc v lednici. Pro osvěžení chuti jsem přidal hrst sušených švestek.
Ačkoliv byla pučálka na pohled moc hezká, chuť byla zvláštní, ne nezajímavá. Obávám se, že každého bych s ní neuctil, ale připadala mi zajímavá. Namočený hrách klíčil téměř čtyři dny, a byl upražen na voňavém sádle v rozpálené troubě a podáván posypaný cukrem. Šlo to však ve fofru, takže fotku jsem nestihl )-:
Škvarky jsou škvarky. Mám je fotit? Cítili byste tu vůni a vnímali jak křupne mezi zuby a potom se rozplyne v ústech?
Hovězí vývar je klasika z blanšírovaných morkových kostí a tzv. harfy ( hovězích žeber ) upečených v troubě dozlatova s kořenovou zeleninou, cibulí a neloupaným česnekem. Táhnul se na elektrickém grilu zapnutém na 120 stupňů celou noc a půl dne. Voněl a chutnal úžasně. S nudlemi jsem si na sebe upletl bič, ale udělal jsem za použití hrubé a hladké mouky se žloutky a trochou vody, hezky tuhé těsto a spotil se při vyvalování nejtenčí placky co svedu ( malým domácím válečkem ). Byl jsem šťastný, když jsem dokrájel poslední vlasovou nudli, ze zamotaných svitků pomoučněných placek. Ufffff. Aspoň, že mi zbylo na druhý den na obědy!
Stejně tak postrádám foto máslových krupicových noků. Nelekl jsem se množství odpalovaného těsta a spolu s kamarádem Péťou jsme potom vykrajovali lžící noky a vrhali je do mírně vroucí vody. Záhy jsme zjistili, že musíme dělat noky menší, protože nadýchané obláčky záhy vyplavaly na hladinu a ač zvenku uvařené, větší noky se na povrchu rozvářely a uvnitř ještě nebyly… Na talíř jsme pokládali tři až pět sametových noků a dva větší kousky máslově jemné květové špičky. Číšníci potom obcházeli stůl a nabízeli omáčky.
Bramborové knedlíky plněné švestkou, plněnou mandlí a posypaných vanilkovým ( s vanilkou! )moučkovým cukrem, s kopečkem mletého máku a kopečkem strouhaného perníku, byly vyjímečné tím, že nebyly vařené s předstihem. Vpodstatě šli z vody, rovnou na stůl.
Palačinkový dort je klasika maďarské kuchyně a je tak snadný a dobrý, že si o to přímo říkal. Na Zavadilce děláme taky palačinky. Ale trochu jinak. Do těsta na palačinky přišlo trochu pomerančové šťávy a kůry, špetka skořice a cukru. Samotné palačinky chutnaly výtečně. Po vrstvách sypané mletými ořechy s cukrem, strouhaným perníkem, mazané sladkým tvarohem, jahodovou zavařeninou, mandlemi s karamelem a vším dobrým co bylo po ruce, chci věřit, že chutnal výborně. Bohužel nelze ochutnat dort, aniž by někdo něco nepostrádal ((-:
Závin byl záhul. Za jedna, musel být pro třicet lidí, za druhé, moje těsto nebylo natolik tuhé, aby patřičně drželo tvar. Dalším zádrhelem byl dostatečně velký ubrus na zabalení tohoto “ skvostu“ (-: Náplň tvořil tvaroh dochucený vanilkovým cukrem a citrónovou kůrou, višně s kapkou Amaretta a cukrem a klasické plátky jablek se skořicí, vlašskými ořechy a skořicí. Vcelku vypadal monstrózně a chutnal dobře. Byl křehký, sladký a voňavý (-: Na řezu to nebylo přesně to, co jsem chtěl, ale to se časem poddá.
Vzhledem k tomu, že nezbylo nic a jídla přitom bylo dost, usuzuji, že čas “ pravé domácí kuchyně“ ještě přijde. A možná bude některým kuchařům horko. Není to žádná legrace. Ale je to skvělý zážitek a úžasný pocit uspokojení, že ještě umíme něco uvařit vlastníma rukama…
Rachade, to je tedy koncert!!!
Vinaři asi mlaskají ještě teď.
Ale jestli to takhle povedeš a potáhneš sám, brzo to s tebou sekne!
Panebože! Chtěla bych být tím vinařem! To je nádhera..
Je to všechno nádherný a něco z toho i inspirující (tedy inspirující to je všechno, ale na něco bych si i troufnul)
1: Asi ano. Ale nedá se přestat. Je to jako droga ((-:
3: Většina z toho jsou celkem jednoduché věci. Kromě omáček a paštiky zvládnutelné(-:
4. Myslel jsem tím, že na něco bych si i troufnul jen z toho obrázku a popisu – láká mě zkusit ten palačinkovej dort a uzený zapečený v chlebu.
Tak díky za inspiraci. Jo a na škvarky jsem dneska dostal chuť u Florentýny v bistru. Babička vždycky sádlo škvařila, teď už nevaří nic a doma sádlo skoro nemáme, nebo jen kupovaný. Myslím že až příšte pojedu kolem oblíbeného řeznictví v Davli, tak mi skončí kus syrového sádla v autě. Paštika mě asi jediná neláká kvůli játrům a z omáček bych si dal určitě svíčkovou, kterou doma děláme, takže tu znám.
Michale, úžasné, hned bych se k těm vinařům přidala.;-) K obsahu článku mám dotaz – sekanou bez vajec a strouhanky jsem nikdy nedělala, jaká je na ni finta? Jestli bys to mohl nějak blíž popsat pro amatéry.
P.S. Dlouho jsem tu nebyla, teď jsem narychlo přelétla nepřečtené články, jsou fajn – a moc gratuluju k novému místu a přeju hodně úspěchů! Podle toho, co píšeš tu i níž, hned bych se za Tebou vypravila na jídlo. Sice jsem v Praze skoro každý týden, ale časově mi to bohužel nevychází, většinou je to jen na otočku – ráno tam, večer zpět, ani na to jídlo není čas. No, možná si něco naplánuju na začátek prosince, pokud by to vyšlo, ozvala bych se.
6: Sekanou bez vajec a mouky si může udělat každý. Ta finta spočívá jen v tom, že bílkovina má schopnost „lepit“ a když se s masem zachází patřičným způsobem, můžeš si tuto jeho schopnost osedlat. Velmi jemně umleté maso, vypracované ( důkladně vymíchané ) s ledovou vodou, je základem tzv. spojky, kterou používají řezníci do párků, klobás a salámů. V domácnosti na to stačí tyčový mixér, ale spojka by se neměla přehřát, aby neztratila schopnost vázat. Maso potom vymícháš s ledovou vodou na lepivou měkkou směs. A to je všechno. Sekačka je potom hezky křehká a měkká. Z tuhého těsta bude tuhá sekačka. Maso je schopné pojmout docela dost vody.
Kytkosaurus: jestli máte mikrovlnku, zkuste škvarky podle Labužníka: http://www.labuznik.com/recipe.php?ID=17489 – prý jsou dobré, nevím, nezkoušela jsem, ale všichni si je hrozně chválí.
Michale, dík, ta ledová voda mě nenapadla. Já vždycky do mletého dávala mlíko.
P.S. Stejně je to fajn, když je někdo pro svou práci zapálený tolik jako Ty.
Klobouk dolů!
Povzdych: „Přál bych si být severo-tyrolským vinařem“ už tu vyslovilo několik obdivovatelů; pouze se k nim přidávám.
Bravo!
Rachade, jsi frajer! Tedy FRAJER!!! Tvoje Malá česká hudba se čte jako ta nejnapínavější dobrodružná kniha. Komentáře mě však musely zákonitě přivést na jednu myšlenku: proč by si toho tvého koncertu měli užívat pouze severotyrolští vinaři? Jen se koukni na ty odezvy, kdo by se rád zúčastnil – Pivli, Dv, aida, Jednorožec (no ten by to měl chudák poněkud z ruky), počítám, že by se přidali/y i Renata, Papaja, Lightkeeper, Monika, já samozřejmě taky, možná i DolceVita, Bali, Cukee, ChilliJulie… Nestyďte se a přihlaste se, hlas lidu bývá prý i hlas Boží a Rachad snad ty naše hlasy neoslyší? Takové jedno odpoledne s Malou českou hudbou v provedení Rachadova symfonického orchestru někdy po Novém roce třeba, co říkáte? Nebo nás snad máš míň rád, než vinaře z Tyrol?
11: O to by nebylo Helli, ale suroviny, práce a čas… Nevím jestli bych měl to srdce vám to účtovat tak aby byl majitel spokojený (-: Nicméně, třeba v lednu, nebo v únoru, kdy je v hospodách jako po vymření by to jistě šlo. Samozřejmě bychom si domluvili čas tak, abych se mohl věnovat jen vám, a tuším, že někteří z vás, by stejně radši pobíhali po kuchyni v zástěře, než aby si užívali s vidličkou v jedné ruce a plnou sklenkou v druhé, viď Helli? ((-:
12: S účtováním se vůbec nerozpakuj, každý pochopí, že to není outdoor a je to úplně jiná situace. Já osobně si potřebnou částku dám pod stromeček do obálky jako ten nejmilejší dárek. (-: Myslela jsem právě na tu poněkud hluchou sezónu, záleží plně na tobě. S pobíháním v zástěře máš naprostou pravdu a absolutně přesný odhad. ((-: Jak jsi na to jenom přišel???
jo, jo, jo – Helli, díky za připomenutí, já se samozřejmě taky hlásím a přidávám !!! Krom toho připomínám, že právě nasněžilo (vaření na sněhu – ohnivá vášeň – maďarské inspirace….) a ani jsme nestihli ty tažíny – ty měly bejt přeci na podzim a podzim je v ….. Tak aspoň zkusím ten palačinkový dort – vypadá jednoduše a báječně. Prosímtě jak ho servíruješ – teplý nebo studený ? A ta poslední vrstva (třešnička na dortu) – to byl strouhaný perník ?
No já se rozhodně taky hlásím…
14: Ahoj Moniko, dlouho jsem tě neslyšela (nečetla)! U nás začalo ráno pěkně vydatně chumelit. Chtěla jsem skočit na Zelňák, ale musela bych si vzít nejspíš metličku na ometání sněhu ze zeleniny. (-: Samozřejmě jsem si při té chumelenici ihned vzpomněla na Maďarsko na sněhu, ale už se zase klube slunko a z vloček bude brzy břečka. Tažíny taky nikde, kuskus a makhroud taky nikde. Ach jo.
14+15: Díky za podporu, naděje na Malou českou hudbu je hned reálnější. ((-:
14: Studený. V průběhu několika hodin se hezky spojil a dal se dobře nakrájet. Nahoře je strouhaný perník a vanilkový moučkový cukr. Maďarsko je na cestě.
16: Helli! Už mi zase sháníte práci!((-:
Taky bych se hned přihlásila. Ten kondicionál je tam proto, že nevím jestli berete i nováčky.
17: My ti ji nesháníme, jenom máme rádi tebe a tvoje kurzy. (((-: Jestli nevymyslíš nějaké náhradní řešení, když jsi teď v pevném místě namísto uvažované volné nohy, tak u nás budou brzy hrozit abstinenční příznaky. A to pak bude teprve drama!
Jo a datle + granátová jablíčka taky nikde.
Takové menu je opravdu frajeřina(-:
Musím se zeptat:
1) Kolik šikovných rukou bylo ve Tvé kuchyni?
2) Kolik uteklo času mezi výrobou selské játrové paštiky a taženého štrúdlu? (Mám jisté zkušenosti, ale nechci na časový harmonogram přípravy raději ani pomyslet(-:
Je jasné, proč se ve většině českých restaurací vaří tak mizerně nebo průměrně. Kuchař jednoduše neumí vařit. Když už vařit umí, tak si s tím nechce špinit ruce a raději uteče k tématu cizí kuchyně a przní těstoviny nebo něco jiného. Na české kuchyni se ukáže, jaký je kdo frajer. Před rachadem smekám … až ke kotníčkům(-;
O menším procentu perfektních restaurací tu řeč není, ale to nemusím zdůrazňovat, mezi touto vybranou společností, která ví(-:
Všude tam, kde se česká kuchyně vaří s láskou, musí být hosté oslněni. Doufám jen, že to ti Tyroláci pořádně ocenili, když vylizovali poslední zbytky z talířů. Tím nemám na mysli jen to, že svou útratu štědře zaplatili, ale že nezapomněli na pořádné poděkování kuchaři. Myslím si, že to mohlo být i s potleskem(-: Bylo?
Nápad Helli se mi líbí, já jsem jednoznačně pro! Tak tedy kdy?
P.S.
Proč se tu mluví o „malé české hudbě“? Já v tom vidím velkou českou galashow opravdové domácí kuchyně.
20: Přípravu jsem dělal sám, tzn. vývar,bůček , vařené hovězí, sekanou, základ na svíčkovou a nudle den dopředu. Druhý den, když jsem vyprášil obědy dorazil kamarád a připravil palačinkový dort, já si připravil paštiku a dal jí na dvě hodiny táhnout do režonu a mezitím jsem ladil omáčky a dělal závin. Závin byl asi na hodinu, když počítám přípravu těsta a nápní ( těsto se půl hodiny pařilo pod kastrůlkem, zatím jsem si připravil tvaroh, višně a jablka ) a dalších asi 30 min. pečení. Odpoalované noky jsme smolili společně cca hodinu před začátkem, bramborové knedlíky jsme zadělali hned jak jsme vydali hlavní chod. Voda se vařila, tkaže během čtvrt hodiny, než dojedli jsme je mohli podávat. :-) Chleba jsem zadělával den dopředu, těsto kynulo přes noc v lednici, upekl jsem ho ještě při obědech druhý den. Dělali jsme na tom od 15h do 20h a mezitím si dávali pivko a chodili kouřit…přirozeně.
Snědli všechno, doslova to vymetli. Všichni byli moc spokojení, ale bavíme se tady o vinařích, majitelích vinic ze severní Itálie, lidech kteří jsou na domácí kuchyni zvyklí, takže pro mě bylo největší satisfakcí, že to brali jako naprostou samozřejmost a byli spokojení. Protože, to mělo být jako doma. A doma se přeci netleská ((-: Doma si jen pohladíme plné bříško a jsme šťastní, že takové doma máme…
18: Na respekt zapomeňte. Tady jsou dveře otevřené všem normálním lidem, kteří se chtějí dobře pobavit. Je to hlavně o pohodě a vaření “ pocitem “ ne podle tabulek a vah.
21 – :-) Já to věděla! Chlap v kuchyni se prostě umí ohánět.
Já dělávala něco podobného sama, ale stálo mě to trochu víc času(-:
Dnes dokážu takové skvěle připravené jídlo ocenit do posledního detailu. Je velký kumšt domácí kvalitu jídla přenést do profesionální kuchyně za jejího plného provozu. A navíc ještě vařit na BLOGU !!! Sama za sebe si přeji, abys s tím nikdy nepřestal, protože mě baví sledovat ZAVADILKU i tímto způsobem. Ale to nebudu sama :-)
23: Já musím říct, že naopak mám obrovský respekt z toho co jsi vyváděla ve své kuchyni. Není žádný kumšt, když se do toho pustí profík v profi kuchyni, ale neumím si představit, že bych se do toho dal bez zkušeností, které jsem cestou nasbíral. A je taky spousta kuchařů, kteří by to jistě zvládli líp než já. Ale, pro mě je to prostě věc profesionální hrdosti. Styděl bych se, dát lidem do polévky játrové knedlíčky, které jsem koupil zamražené v Makru…
24 – Máš k tomu ten správný přístup! Vaříš i duší, proto bych ti přála, abys byl vždy svým vlastním pánem. Není nic horšího, než když tě někdo nutí dělat věci jinak, než ti velí přesvědčení. Nemám moc ráda velké řeči kolem vaření, ale daleko důrazněji vždy zapůsobí činy. Ty tvé jsou čím dál tím víc překvapivější. Je lepší málo kritizovat a raději konat. Já jsem dostala šanci splnit si svůj sen a mít vlastní hotel s restaurantem, ale po pravdě řečeno bych si nikdy nemyslela, že budu mít tolik odvahy vrhnout se střemhlav do světa profesionální gastronomie. Okolnosti tomu chtěly, že se tak stalo(-: Myslím, že jsem si prošla opravdovou vojnou! O tom by se dal napsat román. Mám radost, že jsem obstála v tom drsném světě testosteronu a nabroušených nožů(-: Rok mi trvalo, než jsem přišla na to, že musím zapomenout na všechno, co umím z domácí praxe bravurně. Jsou věci, které prostě ani kouzelník na počkání nevykouzlí. Vařila jsem z dokonalých místních produktů, pro pstruhy se chodilo do našeho jezera, kde jsme je chovali, mléko bylo ze statku a sýry vozili sýraři z Francie i Švýcarska přímo k nám. V praxi se člověk naučí nejvíc a můj základ byl, že jsem českou kuchyni ovládala a do těch cizích jsem se vždy snažila nakukovat. Měla jsem najednou tu možnost. Přátelili jsme se s prosperujícími konkurenčními restauranty, chodila jsem nakukovat pod jejich pokličky. Jednou u Španěla, podruhé v sousedním Alsasku, každá cesta do restaurace byla mou služební cestou. Klasické vaření se člověk musí naučit jako abecedu, ale mít vlastní nápady, to se prostě cení. Vzala jsem si ze všeho něco a náš restaurant si získal respekt. Dnes vařím podle nálady, ale ke klasické české kuchyni mám pořád úctu. Je stále ještě hodně zajímavých jídel, které jsem nevyzkoušela a chtěla bych. Dnes mám k tomu ideální možnosti a perfektní čerstvé suroviny opravdu na dosah ruky. Úžasné je takové malé zjištění, že když se chce česká kuchyně vařit jinde na světě, většinou to zkrachuje (není k mání ta správná mouka, neexistuje tvrdý tvaroh na strouhání atd.). Když si v Čechách usmyslíme připravit si něco italského nebo thajského, tak to téměř vždy jde. Thajsko byl trochu blbý příklad, protože všechny druhy jejich bazalky se tu neseženou, ale dají se nahradit těm druhy bazalky, které tu běžně rostou.
Mít vlastní restaurant je krásná věc, ale snění a realita se od sebe propastně liší. Mám ráda menší rodinné podniky, kde to dělají fakt s láskou. Největší tradici to má za hranicemi, ale tady se taky blýská na lepší časy(-: Musí být dobrá vůle. V českém pohostinství často nejde o to, aby byl host spokojený, ale aby se vydělalo rychle na první Mercedes.
O tom jsem vlastně vůbec psát nechtěla(:-
25: Ale máš na sto procent pravdu. Je mi až do pláče z řečí různých romantiků, kteří si ruce tolik nepopálí a nepořežou, ale básní o vlastních bistrech, kavárnách a restauracích. Já si minulý týden pořezal skoro všechny prsty na pravé ruce a každé hrábnutí do soli, či náraz špičkou prstu do plechu, provázelo šťavnaté klení a sykání ((-:
Napsala jsi to moc hezky – kdyby to nebylo tak dlouhý, dalo by se to tisknout na trička :-D Česká kuchyně je klasa a mrzí mě, když se k ní lidé obracejí zády. Může být fakt super, když se k ní přistupuje s láskou a péčí a nešidí se na surovinách. Ale to je jako s každým jídlem. Miulý týden jsem skládal maturitu z boršče ((-:
teda chlape uctivé a pochvalné pokývání hlavou :-) respekt
a jeden dotaz: kolik to stojí takové meníčko? by mě zajímalo, na co taková česká frajeřina zákazníka přijde.
a pusť si k tomu veselou písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=UO-qjKEcLZg
Rachade až Vás v kuchyni přepadne takové strašné stvoření a bude Vás hodlat ulíbat, tak se prosím nelekněte (-:. Pavlovův reflex, hlavně na ty teplé škvarky, které tu zrovna nemají fotku! Jak to u Vás vypadá v pátek na oběd? Máte volno, nebo to chce objednat? Na tažený závin mám dvě vlastní vychytávky, mouku půl hladké, půl polohrubé a vytahuji a zabaluji na papíru na pečení (-:. Ono se na něj těsto tolik nechytá, jako na utěrku.
norkový kosti? kolik těch zvířátek zařvalo kvůli rozežraným lidem? ,-)
Proč jsem se jen nenarodila jako severotyrolský vinař… Toho paprikového bůčku bych snědla za tři dospělý chlapy!!!
28: Průměr na obědy je asi třicet lidí a jsou to vesměs normální lidé. Menu stojí 99,- Kč, lepší jídla ( k obědům píši vždy dvě ) jsou za 125,-Kč. Plno rozhodně není, jen když přijdou všichni najednou po jedné hodině. Ale plánuji protáhnout obědy do 15 hodin a když bude zájem, tak otevřít jako „normální“ restaurace (-:
Na závin používám jen hladkou s máslem, nebo sádlem a jedním vejcem, viz. zde http://tege.blog.cz/0810/tazeny-zavin-mit-jablken
Ubrus je pomoučněný, takže se nechytá nic. Někdy nafotím postupovku (-:
29: Už jsem to opravil, díky parde (-:
30: to by ti tolik neslušelo. Takhle je to stoprocentně lepší ((-:
Michale + Šárko: to je symfonie, jak od Mozarta (kdo ho měl nejraději? – Češi!), když si čtu příspěvky vás obou.
K případné degustační akci (i když ona by to asi byla Velká Žranice -úmyslně píši velké v a ž) asi tolik: hlásím se také!!!
(-;
33: Prostor by pro to rozhodně byl. Takže se pokusím něco pěkného vymyslet a dám vědět. Momentálně se schyluje k Maďarsku na sněhu, takže ti, jichž se to týká – opraště rukavice, kulichy a teplé ponožky! Bude mazec!((-:
Michale, po krevetovo-slávkovo-pražmovo… večeři bych za dalším tvým menu šla ráda i ve vánicí, tak se hlásím na VŽ!
35: Prosímtě co je to VŽ? (-:
Co dodat? Je to nádhera! A žádný sous chef — jenom kamarád?? Kdyby se dal někde naučit ten um a nápaditost (např. uzená krkovička a švestky v chlebu) a lehkost, s jakou jste zvládli celé menu a ještě v pauzách stačili popíjet pivko a kouřit, zapiš mě tam, ano?, protože já mám na Boží dar pozvaný plný dům hostů a dělám si nervy už teď. :o)
Pardon… Boží HOD! :o)
36. Velká Žranice?
34. Tak doufám, že se mi to nebude krýt s nějakou další akcí, případně předadventním úklidem či adventním rozjímáním!(-;
37: Když neděláš nic jiného a bydlíš v práci…:-)
40: Není nad to, zarozjímat si nad plným talířem na Zavadilce :-))
41. to jo!!!
Myslela jsem to Maďarsko.
Budu se snažit, aby mi to vyšlo.(-;
No, nic ve zlém, ale tu Velkou žranici bych s Rachadem radši moc nemíchala, nemuselo by to dopadnout dobře: http://www.csfd.cz/film/25586-velka-zranice-grande-bouffe-la/?text=96224
P.S. Pokud by bylo maďarské vaření v mě dostupné lokalitě, určitě ráda přijedu.
Blahopřeji k úspěchu. Už jen z těch obrázků a popisu mi je jasné, že to musela být mana nebeská.
Gratuluju rašade, tvé staročeské meníčko vypadalo a věřím že i chutnalo báječně. Někdy se ženou musíme zajít do té tvé restaurace a něco od tebe ochutnat… :)