Je to náš němčinář, který mě přepadne obvyklými otázkami. ,,No, tak, jak to
vypadá venku. Strašné, strašné, co? Jo, je to děsné, ale musíme právě vydržet. A
konečně tam venku máte alespoň dobrou stravu, jak jsem slyšel, vypadáte docela
dobře, Pavle, jadrně. Tady je přirozeně hůř, docela přirozeně, je to taky
samozřejmé, to nejlepší vždycky pro naše vojáky.“ Vleče mě do své stolní
společnosti. Jsem velkolepě přivítán, nějaký ředitel mi podává ruku a povídá: „Tak,
tak jdete z fronty? Jaký je tam duch? Skvělý, skvělý, co?“
Vykládám, že by každý chtěl rád domů.
Směje se dunivě: „To věřím! Ale nejdřív musíte nasekat Francouzkům! Kouříte?
Tady máte, zapalte si! Pane vrchní, přineste našemu vojáčkovi taky jedno pivo.“
Bohužel jsem cigáro vzal, proto musím zůstat. Všichni blahovůlí jen překypují,
proti tomu nelze nic namítat. Ale přece jsem podrážděn a dýmám, seč mi dech
stačí. Abych aspoň něco dělal, převrátím do sebe jedním tahem sklenici. Hned mi
objednají druhou; ti lidé vědí, co dluží vojákovi. Debatují o tom, co budeme
anektovat. Ten ředitel se zlatým, řetízkem u hodinek, chce toho mít nejvíc: celou Belgii, uhelné revíry francouzské a velké kusy Ruska. Udává přesné důvody, proč
to musíme mít. Pak začíná vysvětlovat, kde ve Francii se musí udělat průlom, a
obrací se mezitím ke mně: „Tak se tam venku konečně trošku hejbejte s tou vaší
věčnou posiční válkou. Vyhoďte ty chlapy, a bude mír hned.“
Odpovídám, že podle našeho názoru není průlom možný. Ti tam mají příliš
mnoho reserv. Kromě toho že válka je přece jen něco jiného, než si tak člověk
myslí.
Z vysoká odmítá a dokazuje mi, že ničemu nerozumím. „Jednotlivec jistě,“
řekne, „ale záleží na celku. A to nemůžete takhle posuzovat. Vy vidíte jen svůj
malý úsek a proto nemáte přehled. Děláte svou povinnost, nasazujete svůj život, to
je hodno nejvyšších poct, každý z vás by měl dostat Železný kříž, ale především
musí být nepřátelská fronta ve Flandrech prolomena a pak shora dolů svinuta.“
Funí a otírá si vousy. „Docela svinuta musí být shořejška až dolů. A pak na
Paříž.“
Rád bych věděl, jak si to představuje a leju do sebe třetí sklenici. Hned dá přinést
novou.
Zvedám se. Vstrčí mi ještě několik cigár do kapsy a propustí mne s přátelským
poklepáním: „Mnoho štěstí! Doufám, že teď brzy od vás něco pořádného
uslyšíme.“
* * *
Představoval jsem si tu dovolenou jinak.
Erich Maria Remarque „Na západní frontě klid“
bez komentáře…
…Pro koho tedy? – No přece pro sebe! Pro svou vlastní potěchu. Byla by to má smrt, kdybych nepsal. Nejsem jenom tak nadarmo vnukem toho svého děda, který nemohl nikdy usnout, dokud si před spaním nepoznamenal, kolik korbelů vyzunkal a zase ze sebe vyžbluňkal. Musím si popovídat, a tady v Clamecy se v jazykových turnajích nikdy nevybiji dosyta. Musím se vymluvit, jinak mě všechno tísní jako toho barbíře krále Lávry. Mám trochu prostořeký jazyk, a kdyby mě někdo slyšel, jistě bych visel. Ale tím hůř, na mou věru! Kdyby se člověk ničeho neodvážil, zalkl by se nudou. Rád si k věčeru přežvýkám, jako ti naši velicí bílí volci, všecko, co jsem za den do sebe vsoukal. Jak je příjemné ohmatat, pohladit, pohrát si se vším, co člověk přes den myslil, viděl a nasbíral; vychutnat zobáčkem, okusit a znovu ochutnat, nechat se rozplývat na jazyku a pomalu, pomalu polykat, vypravovat si zvolna všecko, co nebylo možné v klidu smlsat, protože to člověk jen tak ve spěchu zachytil! Jak to lahodí, obcházet ten svůj malý vesmír a říkat si hrdě:
,, Je můj! Tady jsem pánem a vladařem já. Ani zimy, ani mrazů tady není. Ani krále, ani papeže, ani válek. Ani stále hromující panímámy…“
……………………………………..
:-)
Romain Rolland – Dobrý člověk ještě žije (1914)