Ani nevím, proč mě napadla právě slova známé jidiš písničky o židovských maminkách. Snad při vůni drůbkového guláše, bídného aškenázského jídla, které sotva kdy bude aspirovat na soutěžní příspěvek, na kláních známých kuchařů zvučných jmen. Snad jsem si vzpomněl na svojí babičku a její jídla, která by snad profesionál zavrhnul, ale jejichž chuť a vůně mi nikdy nezmizí z patra ani z paměti. Její kulatý štrůdl z remosky – Bože můj, ten ji vpravdě přežil! Její šoulet s morkovou kostí, poctivě trápený den, noc a den… Aškenázská kuchyně byla kuchyní převážně chudých. Existují jistě pokrmy která se stala pojmy a skvěle se vyjímají na jídelních lístcích, z dávno zašlých časů štetlu. Gefilte fiš, macesové knedlíčky, kugl, husí šoulet a jiné. Kdoví, proč mám slabost pro ta nejobyčejnější z obyčejných. I když, co můžeme vědět? Bagel se opět hřeje na výsluní slávy i když by nikdo nepředpokládal, že najde své místo vedle bagetty, croiassantu a jiných pekařských šlágrů. Třeba oprášíme i drůbkový guláš? Za daných okolností nebylo mnoho způsobů, jak si drůbkový guláš připravit, ale s nedostatkem prostředků to bylo jedno z mnoha jídel, které bylo možné si připravit. Zvolil jsem způsob, kterým se tradičně připravuje zabijačkový guláš, alias „předehra“. Rozsekal jsem dvě větší cibule, smíchal je se směsí drůbežích drobů ( na nějaké krájení a čištění v souladu s kašrutem nebylo kdy – měl jsem hlad!! ), přidal olej, řádně opepřil a osolil, přidal dva rozdrcené stroužky česneku a trochu drceného kmínu a zapnul remosku. Můj hotelový špajz se už úctyhodně zaplnil, můžu se vydovádět mnohem víc, než v prvních dnech. Už po chvilce se můj skromný pokojík, plný tvůrčího nepořádku, plnil vůní pečených drůbku s cibulkou a česnekem. 
Pro trochu sentimentální příchuť tohoto gulášového nebicha jsem zvolil stylové černobílé foto… Jakmile cibulka začala vonět sladce, jak opečená cibulka vonět má, a drůbky se vydusily a zbavily se většiny své šťávy, podlil jsem je trochou vody, přidal sladkou papriku a trochu drcených, loupaných rajčat. Když chtějí loupaná rajčata okyselit připravený pokrm víc než je zdrávo, tlumím jejich rozlet malou lžičkou cukru. Tak se to patří – na kyselé sladkým, stejně jako na sladké trochou kyselého, aby byla rovnováha. Drůbky se dusily v gulášovém základu skoro dvě hodiny a přišel čas je zahustit. Jak jinak než poctivým krajícem chleba. A další krajíc chleba jako přílohu. Zaplaťpánbůh za chleba!!(-: 
Jatýrka byla měkká a milá. Zavzpomínal jsem na časy „židovského kaviáru“, který mi moje první slečna chystala do práce. Jedno z prvních jídel které se naučila (-: Srdíčka byla jemná a lahodná a žaludky předvídatelně houževnaté (-: Žvýkám je ovšem s nadšením a chutí, stejně jako dršťky, přes jejich sporné vlastnosti. Po rajčatech jemně nakyslá šťáva, patřičně slaná a kořenně pepřená, zahuštěná dnešním chlebem je skvělým průvodcem mému vzpomínání.
A nakonec všechno spáchnout hrnkem silného a sladkého „turka“. Ach babi…Jediné dědictví co po tobě mám, jsou tyhle jídla, ale neměnil bych za nic. Nikdy na tebe nezapomenu. Byla jsi přísná i nejmilejší na světě. K tobě a tvému neustálému vyvařování a zahrnování jídlem jsem se vracel, kdykoliv ke mně svět nebyl právě nejlaskavější, nebo po právu spravedlivý. Když jsem dostal první surové kopačky a nemohl si zaplakat před kamarády. Ty jsi mi byla oporou a posilou. Prala jsi mi a vařila. Nadávala i chválila. Ušila jsi mi každou blbost, kterou jsem si vymyslel. Nikdo tě nikdy nenahradí. Ty jsi byla se vším všudy ta nejlepší „židovská“ máma na světě. Moc se vám omlouvám. Tohle asi nebylo úplně pro vás, ale musel jsem to napsat, protože jsem to nikdy nestihl říct, tomu komu jsem měl…
Musím říkat ty správné věci jednou pro vždy včas, další šanci třeba už nedostanu.
To je tak krásný článek! Jsem z něj úplně naměkko!
Myslím, že Tvoje babička by měla velkou radost, kdyby ho četla, Michale. Co říkám – ona má velkou radost!
Většinou jsou to právě věci prosté, obyčejné, které jsou pro nás nejvzáčnější, nejkrásnější a nejvíce hodny vzpomíek…
To je krásné. A víte co? Já si na tohle dávám pozor a snažím se to babičkám i maminkám říkat rovnou a hned. Vlastě co povídám…to hezké hned a to ošklivé spolknout. To je přesnější
Rachade, ona to vie aj ked si to nestihol povedat…
… vcera som spominala na moju babku-na krajec chleba namacany vo vode a sypany len tak cukrom ked me len tak prileteli ze sme hladny, na hubovu polievku a nekonecne tvarohove jedla ktore mi stale varila lebo som ich mala rada, na zlte melony zasadene na najslnecnejsom mieste v zahradke, s laskou opatrovane a ten teply usmev a vseveduci pohlad ked boli zjedene pokradomky este pred tym ako boli spravne dozrete..;-)…
..a teraz si mi pripomenul krabicu maces len tak vyvlacenu a schrumanu ako chips, na sladko s medom a mliekom a na „maces-lasagne“ ktore miloval nas miestny holic…ach jaj… vone srdieckove su nicim nezabudnutelne..hreju a davaju silu…:)
Milé počtení (hned jsem se začal těšit na podzimní Chavu Alberstein :). A jak říká Millie, raději se překonat a říct to důležité hned, než si to „sušit“ na lepší časy.
Moc krásný článek…není co víc dodávat…:-)
Nikdy na nic není a nebude lepší příležitost než právě DNES, proto si svůj křišťálový pohár neschovávejme na honosnější příležitost a pijme z něj již dnes, protože včerejšek je pouhý sen a zítřek pouhá představa, avšak dobře prožitý dnešek mění včerejšek v krásný sen a zítřek v představu plnou naděje. Na milá slova není nikdy pozdě a vzpomínky na nejmilejší osoby našeho života jsou často víc než hmatatelné … tvůj milý článek o drůbkovém guláši je toho výmluvným důkazem! Recept po babičce je živější a voňavější vzpomínka než fotka ve zlatém rámečku.
Moc krásně napsáno chlape. Je vidět že babičku jsi mě opravdu rád a že s láskou na í vzpomínáš. Stejně jako tobě i mě se často stává, že se ve svých vzpomínkách vracím do šťastných dětských let, vybaví se mi prázdniny u mojí babičky, laskavé a hodné ženy, která mi nenadávala když jsem zlobil (snad jen když jsem nechtěl dojíst…:o)), která mi vždycky říkala že se musím spravit a vykrmovala mě samými báječnými jídly. A vidíš, když se nad tím člověk tak zamyslí, uvědmí si, že té babičce nestih vlastně říct ani děkuju za všechno to dobré a hezké cos pro nás udělala..
Jinak tvůj židovský gulášek se jeví zajímavě. Skoro bych se do něj i pustil…:o) Jinak jak se ti tam v Blavě daří??
A naše babičky zase vzpomínaly na svoje babičky. Že se jim to nestihne říct, to k tomu patří, člověku to dojde až je trochu starší a to už většina z nás ty babičky nemá. Ale myslím, že ony to stejně věděly. Oplatit jim to můžeme už asi jen tím, že z nás taky budou nezapomenutelné babičky a dědečkové. Ale taky nostalgicky vzpomínám… ve své kuchyni a u cizích článků(: Rachade, zbytečný ten článek rozhodně nebyl, naopak, nezbytný…
Ja na tú moju tiež často spomínam a určite by bola rada, keby videla, ako rada varím.
P.S. Ale aj tak ťa obdivujem, že sa ti chce v hoteli variť. Ja som rada (aj nepriek mojej vášnive láske k vareniu), keď sa raz za čas môžem nechať hýčkať a navaria mi iní, ke´dže doma sa nechytá nik. Lenže na SK je to niekedy lotéria a dobre sa najesť je dobrodružstvo končiace nie vždy happyendom.
3: Nevím čím to je že ty bídné věci se nám nakonec jeví jako to nejlepší co jsme měli – ale funguje to jistě!
6: I když se to tak možná spoustě lidem nejeví, je to opravdové a živé dědictví a jsem vděčný za každý den, který jsme spolu strávili a za všechno co mi (mnohdy možná neplánovaně)předala a co mě naučila.
7: V Blave je krásně. Momentálně se mi odtud vůbec nechce (-: Všude je plno mladých, krásných , usměvavých dívek a všichni jsou tu milí a vstřícní. Docela si to tady užívám!Na drůbkový guláš pozor – on opravdu není prvoplánová pochoutka – spíš podprahová záležitost a velkou roli hraje atmosféra!
8: Opravdu mě to překvapilo. Chtěl jsem původně psát o drůbkovém guláši a nakonec jsem psal o své babičce. Napřed jsem tu zpověď ani nechtěl zveřejňovat, ale potom jsem si řekl : No a co?Babička Maruška si zaslouží mnohem víc, než článek o guláši…Máš asi pravdu, racionálně zpracováno, tyhle věci se mají předávat dopředu a ne se vracet dozadu, ale přeci jen je to osobní vztah, s tím se nedá hnout
9: Byl jsem upozorněn, že mám na Slovensku tlumit svoje očekávání, ale víš co? Já nejsem jídelní kritik a všechno s čím jsem se tady zatím setkal, bylo moc milé. chystám malý report ze svého úžasného víkendu v Nitre. Tam to vysvětlím (-:
Moc hezký článek. A inspirativní – drůbky už voní z trouby (remosku nemám).
8.: Někdy to tak z člověka vypadne, ani neví jak…Ale napsal´s to vážně krásně.
Také stále vzpomínám na svou babičku, hlídala mne prakticky od mých tří let, než jsem šla do školy, byla výborná kuchařka, krásně vyprávěla a zpívala.
V rodině říkají, že spousta jídel ode mne chutná, jako kdyby je vařila ona (hlavně omáčky), což je pro mne obrovská radost a pocta.
Kuchyně byla jejím královstvím, do kterého nerada někoho pouštěla, když ale zjistila, že nechodím jen ochutnávat a „vylizovat“ misky, nechala mne pomáhat a plno věcí naučila. Prostě kuchařka ze staré školy, z první republiky. Byla ročník 1908.
Jako velký poklad schovávám sešit receptů, které sbírala a zapisovala…
Byla jsem s ní když umírala, tenkrát to bylo těžké, přišlo to náhle, naši na služební cestě a bylo mi čtrnáct let…
Ale jsem za to ráda, že nebyla sama a že jsem ji mohla držet za ruku…
Mně normálně došla slova a ráno mně ten článek docela rozložil až skoro kápla slza. Nebyla jsem schopna dříve komentovat, až teď.
Také jsem si při čtení Tvého krásného článku zavzpomínala na svoji babi. Já, bohužel, už jen vzpomínám jak na prarodiče, tak i na rodiče a jsou to překrásné vzpomínky. A s tím drůbkovým gulášem jsi mi připomněl, že už jsme dlouho neměli drůbeží žaludky na smetaně s domácími širokými nudlemi. To zase dělala moje babička a já to jídlo, narozdíl od zbytku rodiny, miluju, a tak si ho vařím jen sama pro sebe a doufám, že by babi měla radost, jak mi to jde. (-:
14. Krása! Naše babička milovala na Vánoce kapra na černo. Byla jsem jediná, kdo byl ochoten ho konzumovat s ní. Občas někdo jen ochutnal, ale my s babičkou se těšily celý rok. Tak občas udělám černou omáčku a je jako od ní…skoro. jde i k zajíci, nejen ke kaprovi.
13. byla jsem na tom podobně, po přečtení Rachadova článku.
Krásný hold Vaší babičce! Ty mé odešly moc brzy a podobná vyznání jsem jim za ta léta řekla v duchu mnohokrát. Jsem ráda, že existují muži, kteří se nebojí je veřejně vytisknout. :o)
Když se v americké angličtině řekne „Jewish mother“, je všeobecně chápán nejen přesný, ale i skrytý význam toho výrazu, který znamená starostlivá, pečlivá, dobrá, oddaná, milující (atd.) matka. To se snad dá říct o většině maminek (a babiček), ale ty židovské to vždycky dokážou vytáhnout ještě o stupínek výš. Mám to štěstí, že jsem se s aškenázskou kuchyní mohla seznámit v podání mých četných přátel a — klobouk dolů! — do jejich přípravy vkládají úplně všechno. Taková pozornost k zachovávání tradice se vidí málokdy a málokde. Od nich jsem se naučila rugelach (které zbožňuji a na které mám jakousi fixaci, protože na ně sbírám recepty), farfel kugel (a nesčetně jiných kugelů), výtečné plněné zelné listy s rajčatovou omáčkou, macesové knedlíčky, tzimmes, chopped liver (=Váš židovský kaviár), jedinečnou chalu (která musela být tou originální manou nebeskou!), atd. Výčet jídel je zbytečný, však Vám ho psát nemusím. Děkuji za to milé připomenutí! :o)
Krásné! Ale i smutné…, i když si dost dobře neumím vysvětlit proč, babičky přece většinou bývají úžasné bytosti… Ta moje slovenská dělávala fantastické brynzové halušky, na peci pekla jen tak nasucho „polesniky“, se skromnou grácií krájelá neuvěřitelně rychle domácí „rezance“, s bandaskou chodila k sousedce pro mléko a pak tloukla domácí máslo a vařečkou na něj malovala nejrůznější ornamenty… Bože, kde jsou ty časy…Rachade dík, píšeš stejně skvěle, jako vaříš (-:
Je to zvláštní, a asi logické, jak pro nás babičky znamenají to samé… Svou lásku k vaření mám určitě od mé babičky. Při čtení tohoto článku se mi hned připomněl guláš z drůbežích žaludků, který jsem nejedla nikdy nikde jinde než u babičky a to jídlo opravdu milovala. S rýží přímo nedostižná delikatesa. Když byly moje děti malé, začala jsem tu dobrotu vařit jim a oni milují žaludkový guláš stejně jako kdysi já. Dnes už ho učím vařit dceru, aby se tradice neporušila a dobré věci byly předávány dál.
„Babi s láskou na tebe vzpomínám a ty to víš…“ :)