Omlouvám se všem za ejakulát emocí v předchozím článku. Nebyl určen ani tak široké čtenářské obci,jako spíše mně samotnému. Pokusím se teď zbaven nejhoršího podat pravdivý obraz o zajatci řeckého ostrova. Co vlastně předcházelo mé cestě do Řecka a proč tady jsem?
Všechno začalo tím, že jsem něco ztratil v brněnské Avii. Patrně hlavu. Potom následoval další orgán a to bylo srdce. Ano, ano. Tak tak. Jde o srdeční záležitost. Doufal jsem, že jsem už dostatečně starý a rozumný abych se vyhnul extrémní citové a hormonální disbalanci. Život mě opět něžně upozornil že jsem vedle jak ta jedle. Má vyvolená v té době laškovala s dlouhodobým studijním pobytem daleko za mořem, ale oba jsme to vypouštěli jako přebytečný vzduch z balónku, protože se zdálo, že čas není naším pánem. Postupně jsem prošel City Cafe Cosmopolit, plynule přešel do restaurace Como v hotelu Jalta ( příspěvek bude následovat ) a potom už se čas ohnul jak natažený luk a nám zůstaly jen společné Tažíny v Brně a pár dní na bezlepkové dietě v Jeseníku, než nás prudce vymrštil každého jinam.
Janoša je totiž bez lebková. Naklonit si ji proto jídlem není jen tak (-: Jak se datum jejího odjezdu blížilo, moje špatná nálada se prohlubovala a chvílemi jsem byl až NESNESITELNÝ!! Uvědomil jsem si, co všechno mi ji bude několik následujích měsíců připomínat a propadl jsem zběsilé touze ( u mně nijak neobvyklé )zabalit si dvoje trenýrky, nože a kartáček na zuby a někam prostě vypadnout. Věru jak se mi v té chvíli přinatrefila nabídka jet grilovat ryby na Sardínii!! Ale to bohužel nevyšlo. Nicméně vzápětí následovala nabídka ujmout se kuchyně v pizzerii Avli na řeckém ostrově Agistri. Řekl jsem si „Proč ne?“ a 29.6. odfrčel z Jalty rovnou do Řecka.
Že jsem se nijak zvlášť netěšil asi netřeba zdůrazňovat. O šťastném naplnění svých dnů, jsem měl vlastní představu… Janoša odletěla pár dní na to směr Austrálie. Na proklatě dlouho.Takže jsem se nalodil v aténském Pyreu na Létajícího delfína a celou dobu se marně snažil( a marně se snažím dosud ) vypudit z hlavy alespoň na chvíli myšlenky na svou milou, na to jak se má, že zrovna spí zatímco můj den vrcholí a když jde spát já zrovna vstávám – tady léto v plném proudu, tam zimní sezóna… Janošíku? Dál už to opravdu nešlo, že? (-:
Jakmile jsem přistál na Agistri, první co mě popadlo za osrdí bylo super teplo, které jsem si zamiloval už od Tuniska.
Druhé bylo krásně modré moře a svěží vzduch natřískaný slanou vůní moře. Domy na Agistri jsou roztroušené po různu, ne nepodobné domům jinde ve Středomoří, kostky cukru s modrými okenicemi a dveřmi. Na ostrově jsou dvě větší střediska – města. Skala kde se momentálně nacházím a Milos. kde přistávají Létající delfíni. Všude jsou taverny, obchody se suvenýry, dlouhé pláže a plno řeckých turistů. Občas sem tam nějací Angličané, Švédi, Holanďani ( ti aby nechyběli že?) a Norové. To je moje nejlepší klientela.
Pizzeria Avli je rodinný podnik fungující už řadu let. Tak tři – čtyři roky jsem zatvrzele odmítal jet sem a vždycky jsem vyslal někoho za sebe. Tentokrát – tak trochu z trucu a bez většího nadšení jsem se tady octnul sám. Dlouhou dobu nebylo ani třeba měnit v Avli menu. Turistika je byznys ne kumšt. Nebylo třeba někoho tady omračovat nejnovějšími výstřelky a kreativitou. Taverny fungují na řecké klasice a Avli na normální pastě a dobré pizze. Jenže doba se mění – naštěstí pro mně. Lidé si víc a víc rozmýšlejí za co nechat peníze v restauraci a co si odpustit. Nároky, ale i fundovanost strávníků stoupá stejně jako ceny základních surovin. Přišel čas na změnu.
Kostas Kirigianis je chlapík který postavil Avli a každou sezónu v ní už šest let dělá pizzu den co den. Je pracovitý a o svou rodinu se umí postarat. Ví, že co vydělá přes léto ho bude muset uživit po celý zbytek roku. Od prvního dne jsem vstřebával všechny informace o Agistri i přilehlé větší sestře – ostrově Aegina. Na Aegině se dá pořídit lecos, je tam pošta a banky, ale hlavně ohromné sady pistácií kterými proslula. Agistri má poštovní schránku, jeden bankomat a je zelené, což se o zbytku ostrovů tak docela říct nedá. Lidé z Agistri (cca 100 stálých obyvatel) jsou proto na svůj ostrov hrdí.
Dostal jsem pokojík přímo vedle kuchyně a od prvního dne téměř neopouštěl dům a zahradu. Stále jsem jen lovil na netu Janušku, makal v kuchyni a třikrát se byl zkusmo vykoupat. Voda byla slaná…:-( Jednou jsem byl na Aegině a přivezl si jen balíček svého milovaného ceylonského čaje a koboloi – korále navlečené na šňůře jejichž účelem je zaměstnat prsty pokud zrovna nemáte do čeho. Výborně se s ním usíná, když počítám dny které mi zbývají než se vrátí… Z menu jsem ve spolupráci s Janou – Kostovou ženou, vyházel spoustu zbytečné pasty a jídla která se téměř neobjednávala a materiál jen zbytečně zabíral místo v kuchyni. Začaly se vařit denní speciály, ze kterých ty nejoblíbenější budou tvořit jádro nového menu. Dezerty jsou jen v denní nabídce, protože ve vedlejší cukrárno – pekárně máme silného konkurenta. Nicméně na sorbety a semifreddo lidé začali reagovat celkem pozitivně. O návštěvě taveren a místním pekaři vám povyprávím zase příště. Teď už dobrou noc a brzy zase ..načtenou!(-:
Zajímavě napsáno. Líbil se mi i včerejší ejakulát emocí. :-) A těším se na další vyprávění z Řecka.
To je krása, Rachade. Nech bědování a raduj se… :-)
2: Vole, pojď si to vyměnit. Já se budu radovat a ty můžeš místo mě do práce :-D